Hlavní stránka

Expedice BJORNOYA 1994 - díl II.

(07.01.2001)

Uběhlo několik nekonečných sekund během nichž jsme oba pochopili, že následující okamžiky budou zcela v režii medvěda, neboť nejvyšší stromy na ostrově meří asi tři centimetry a utéci není v otevřené krajině kam!

Jsou na medvědím ostrově medvědi ?

Čtvrtek 7.července:

Krátce po poledni vyrážíme s Marčinem na pěší tůru napříč jižní částí ostrova. V batohu nesu jídlo, fotoaparát a teleobjektiv, Marčin lana a sondu k odběru vzorků písku. Již v údolí Mroží říčky stoupáme po měkkém svahu porostlém hustou a pevnou tundrou. Vegetace se skládá hlavně z polárních vrbiček prorůstajících jako plochý koláč mechový koberec a zvedajících nad mech jen drobné oválné lístky. Větší jsou jen trsy šťavnatého lžičníku, který zachránil řadu polárníků před kurdějemi. S překvapením objevuji nevelké trsy listů podobných naší pampelišce. Ale tady na Špicberkách? Budu to muset ještě prozkoumat!

Vrcholy oblých pahorků pokrývá jen sporá vegetace, nápadné jsou jen bochníkovité trsy tučnolistých netřesku a kompaktních silenek bezlodyžných. Jinak jen holý mlat posetý nevelkými ostrými kameny a jakoby uhrabaný hráběmi. Na druhé straně se spouštíme do nehlubokého údolí. Vlhká bažinatá půda zde dala vyrůst bohaté tundře s vysokými koberci mechů prorostlých lišejníky, travou, poléhavou přesličkou a lomikameny, jež teprve začínají rozkvétat.

S nevalným úspěchem se snažíme přeskočit dravý potok suchou nohou a s veselým čvachtáním v botách stoupáme do příkrého svahu. Suťový svah z drobných kamenů je zcela bez života, jen občas se mezi většími kameny uchytí nevelký trs mechu či lomikamenů. Stoupáme úbočím masivu Antarktické hory, jejíž jméno je pro nás zde málo pochopitelné. Překračujeme několik oblých hřbetů a dolin a vycházíme na zvlněnou otevřenou planinu. Malé a větší kameny, skalní bloky, suť. Jen kámen a kámen, téměř žádný život. Jen vysoko nad hlavou proletí párek tmavých chaluh velkých, které zde na ostrově spolu s rackem mořským zastupují roli dravců. Svérázná, divoká kamenná pustina je zalitá měkkým slunečním svitem, prodírajícím se přes závoj mlžného oparu.

"Víš Zdeno", - obrací se ke mně Marčin,- "v takovýchto chvílích jsem vždy neskonale šťastný, že jsem si vybral takové povolání, jež mi umožňuje čas od času navštívit takováto místa". Marčin ukazuje rukou kolem sebe. "Úplná měsíční krajina. A přitom jaká krása!"

Musím mu dát za pravdu. Také já dělám vše pro to, abych jednou za rok nebo i dva se dostal někam, kde stěží stanula lidská noha a kde si příroda uchovala svou původní strohou krásu a charakter v netknuté podobě. Jen zde se cítím zcela svobodný a uvolněný, zbavený stresů a shonu všedních dnů, nekonečné honby za hmotnými požitky. Jak malicherné se zdají být předchozí problémy a neustálý shon, boj s časem naší technokratické civilizace - tváří v tvář poklidnému chodu života přírody zde v Arktidě, kde slunce svítí bez ustání celé týdny, když nad tvou hlavou proletí s nadšeným veselým křikem tisícové hejno malých alek a polární liška se tiše objeví mezi velkými balvany, na chvíli stane na tlustém zeleném koberci mezi žlutými, červenými a bílými květy lomikamenů a pak zase stejně tiše zmizí...

Ještě jedno údolí s říčkou a malebnými mělkými jezírky, pak opět suťový svah, skalnatý hřbet, a našim očím se otvírá další úchvatný pohled. Před námi se rozlévá jezero Ellas, největší na ostrově. V jeho vodách se odráží strmé balvanité stráně hory Alfred na levé straně i povlovné bažinaté svahy pravého břehu vystlané vysokými a pružnými matracemi mechových porostů. Na jezeře sedí tisícové hejno racků tříprstých, kteří vždy po lovu planktonu na moři si sem přiletí zapít potravu sladkou vodou a vyčistit peří. Spouštíme se s Marčinem k jezeru a obcházíme jej tundrou. Hluboký koberec mechů klade mizernou oporu chodidlům při chůzi, přitom musíme při každém kroku zvedat nohy tak vysoko, jak hluboko do něj zapadáme. Po dvou kilometrech již toho máme dost a jsme rádi, když po vybřednutí z bažin na konci jezera se konečně dostáváme na pevnější a sušší půdu. Svah stoupá, ale po sto metrech najednou zničeho nic končí strmým suťovým a hlinitým srázem do hloubky 50 metrů k balvanité pláži s hromadami naplavených klád a vroubené u mořského příboje hlaďoučnkým žlutým pískem. Zátoka Hamnevika je ze severu kryta dlouhým a úzkým ostrohem Harryho mysu, suťový sráz prostoupený krvavými skrnami železných rud se k jihu zvedá do závratných výšek pocukrovaných těly sedících racků. Ale pohled dále k jihu nám vyráží dech. Z oblaků spadá dolů do moře více než čtyřsetmetrový kolmý stráz hory Hamberg, vůbec největší skalní útes nad mořem v Arktidě. Těžko uvěřit, že třeba Eifelova věž by vedle útesu ztratila hodně ze svého ocelového sebevědomí a musela se smířit se stometrovým handicapem. A před útesem ční z vody úzká a ostrá skalní jehla Sylem, vypadající vedle hory Hamberg jako trpaslík. A přitom má sama výšku třicetipodlažního mrakodrapu.

Marčin připravuje horolezecké lano a oba se spouštíme do zátoky Hamnevika. Na pláž je příbojem vyvržena spousta řas i drobných mořských živočichů. Nalézám mezi nimi oranžové sumky, bledé houby, bílé keříčky hydroidních polypů, ale i spousty krunýřů a končetin krabů. Marčin odebírá sondou vzorek mokrého písku těsně nad hranicí vody. V laboratoři bude prozkoumáno jeho oživení mikroskopickými organismy. Totéž bude provedeno i se seškrabem řas na skalách odhalených nyní při odlivu. Chvíli odpočíváme a svačíme v závětří na sluníčku. Marčin si připadá jak doma v Sopotech na pláži, jen těch oděvů máme na sobě trochu více. Vracíme se zpět.

U jezera Marčin nalézá mrtvé tělo velkého ptáka. S překvapením poznáváme jeřába. Ale ten nemůže v Arktidě žít! Asi se stal obětí prudkých větrů, jež ho snesly z evropských břehů, aby nalezl smrt na osamělém ostrově v Severním ledovém ocánu. Ale není to až taková rarita. Jeřába již viděli i na Špicberkách. A já sám jsem na ostrově v Mroží zátoce zahlédl ústřičníka a několikrát i osamělou, ale vesele švitořící vlaštovku. Pokud se jim nepodařlo najít cestu zpět, jsou tito ptáci odsouzeni k záhubě v drsném klimatu ostrova a bez obvyklých zdrojů potravy. Anebo snad představují jedny z indikátorů měnícího se klimatu a postupného oteplování planety? Každopádně tyto nálezy pečlivě zaznamenáme a budou začleněny do závěrečné vědecké zprávy expedice.

Stoupáme s Marčinem táhlým kamenitým svahem za jezerem Ellas a zrovna se bavíme o ledních medvědech. Ti se na ostrově objevují až někdy v listopadu s prvními ledovými krami a tuleni, a opouštějí jej opět s odchodem ledů na jaře. Norové nám sdělili, že na našem ostrově o délce 2O kilometrů jich přes zimu bývá až přes stovku. V létě na ostrově již nejsou, a to je dobře, protože nejme vůbec ozbrojeni. Jen občas tu, pravda, nějaký medvěd zůstane, velmi mladý nebo nemocný, a ten pak může být zvláště nebezpečný...

Tu se najednou Marčin prudce zastavil. Podíval jsem se směrem, kam mířil jeho bledý obličej - a ztuhl jsem také. Na kopci, dvě stě metrů před námi, se proti světlému nebi vynořila silueta velkého zvířete s mohutnou, nízko postavenou hlavou a bělavou huňatou srstí! Sob na ostrov nežije, jediným zvířetem je zde v létě polární liška. Ale ta malá. Tedy - medvěd! Nebylo pochyb, že zvíře se dívá přímo na nás! Uběhlo několik nekonečných sekund během nichž jsme oba pochopili, že následující okamžiky budou zcela v režii medvěda, neboť nejvyšší stromy na ostrově meří asi tři centimetry a utéci není v otevřené krajině kam!...

Tu se zvíře pohlo, natočilo se k nám trochu bokem - a na konci jeho těla se objevila huňatá oháňka. Pes - vydechli jsme s úlevou. Ale kapitální! Vždy jsem toužil v Arktidě potkat a vyfotit nebo natočit na video medvěda, ale dnes to bylo zcela mimo oblast mých zájmů. Kde se tu však bere? Potkat psa zde na ostrově je stejně nečekané jako u nás doma v lese narazit na velblouda.

Odpověď na sebe nenechala čekat. Za psem se na hřbet kopce vyhouply dvě lidské postavičky a po chvíli jsme si už tiskli ruce s pracovníky místní norské rádiové stanice ze severu ostrova. Zde nedaleko, u jezírka Skutilen, stejně jako i na jiných částech ostrova, mají nevelkou, ale dobře vybavenou boudu pro čtyři osoby. časod času obcházejí ostrov, aby revidovali případné změny a zajišťovali ochranu přírody. Bouda také nabízí útulek návštěvníkům v případě nouze nebo nepřízně počasí.

Pokračujeme v únavné cestě. Svítí slunce, ale začíná poprchávat. Vane neustálý vítr. Po více než hodně jsme však zpět v táboře. V zátoce stojí malá červená jachta. Její majitel, Američan, je již pět let na cestách, na Špicberkách byl před dvěma lety a nyní tam míří znovu.

Na přípravě večeře se podílelo několik významných faktorů, soustředěných do jednoho kotlíku - Trapperova fantazie (guláš s vařenou kukuřicí a ananasovým kompotem), Marčinův talent (nabobtnalé a ochucené sojové maso) a můj strašlivý hlad. Výtečné! Dorážím se celou baterií sušenek a sucharů s máslem a džemem, dvěma hrnky čaje, velkým plátkem sýra, jednou čerstvou mrkví, půlkou rajčete a hrnkem horkého slepičího vývaru. Jdu spát po půlnoci. Přes stanové plátno proniká svit nočního slunce. Ještě téměř dvě hodiny doplňuji chronicky zanedbaný deník.

Konflikt s oddílem NATO

Neděle 10.července:

Nádhernou slunečnou noc jsem strávil s fotoaparátem nad jižními útesy ostrova a spát jsem šel opět až k ránu. A dnes mě opět budí až polední slunce pronikající přes stanové plátno. Jestli to tak půjde dál, za několik dnů budeme vstávat k večeru. Ostatně, co na tom! Je polární den, světlo je bez přestání téměř půl roku. Já pracuji v tandemu s Trapperem a určujeme si denní režim sami. Vstáváme tedy podle potřeby vždy ráno. Ale to může být o 8. či 11. ráno, ale také o 15. nebo 17. hodině "ráno". A ráno se vždy dělá snídaně, a může to být klidně v 18 hodin. Oběd pak vyjde třeba kolem půlnoci a dobrá večeře v 5 hodin ráno. A tak stále dokola. Takže budíček v poledne je zde pro "ranní ptáče".

Jsme v táboře sami. Marčin se Staškem jsou na severu ostrova, a Adam odešel v noci k ornitologům. Smažíme si ke snídani plátky uzeného bůčku a slaniny k chlebu, zapíjíme je několika hrnky čaje a kávy. Já se pro případ katastrofy dorážím ještě sucharky s džemem. Fouká středně silný vítr, ale svítí slunce. A protože je poledne, svítí od jihu. A to znamená, že zrovna do míst, kde rostou mé "pampelišky". Tážu se Trappera, zda nenamítá, jestli se na půl hodinky vzdálím.

"Zdeno", - usmívá se. - "Expedice musí být příjemná. Jestli potřebuješ fotit, tak běž. Práce nám neuteče. A tam je teď hustý provoz",- ukazuje rukou k moři. V zátoce kotví již dvě cizí jachty a dále na moři pluje zlověstný stín velkého vojenského křižníku.

"Koste Guard - norská pobřežní hlídka", - luštím s pomocí dalekohledu nápis na boku lodi. - "Můžeme být klidní, jsme pod ochranou NATO"...

Beru aparáty a kráčím do svahu na severní straně údolí Mroží říčky. Kdysi zde lovci zabili jen kvůli klům několik set mrožů během jediného dne. Bílé kosti obětí nesmyslného vybíjení ještě sem tam ční z husté tundrovní vegetace.

Moje "pampelišky" rostou jen ve třech nevelkých úžlabích na ostrově. Dvě z nich jsou bezprostředně u našeho tábora. Všechna tato místa jsou chráněna před větry, poměřně vlhká a poroslá vegetací a otevřená k jihu či jihozápadu. Rostlinky jsem objevil před pár dny. Jejich listy se trochu podobají pampeliškám, ale jsou drobné a méně členité. Včera jsem u několika rostlinek spatřil také malé, asi půl centimetru velké pupeny hluboko skryté v růžici listů. Vůbec tedy nemají onu dutou lodyhu, a ani na útržku listů se neobjevuje "mléko". Je to místní Arktická forma smetánky lékařské, která touto dobou u nás doma už dvakrát odkvetla a v severním Norsku jsem je viděl mohutné a v plném květu? Anebo je to zcela jiný druh? Zatím nevím. Ale denně je chodím navštěvovat. Pod jedním lístkem objevuji slehlý chomáč loňského chmýří z odkvetlého soukvětí. Takže přece jen smetánka! Ale naše nebo jiná?

Vracím se zpět. Trapper navrhuje vypít ještě jeden hrnek kávy než půjdeme na moře. Nalévá dva šálky pro chvíle pohody, spokojeně se rozvaluje na sedátku z velrybího obratle a pohledem plným tepla spočine na moři... Vtom ale vyskočí, až z hrnku vyšplíchne temný mok a zařve na celou zátoku:

"HE-É-É-J !!! ... CO TO ONI TAM DĚLAJÍ ?!? ... PRYČ OD TOHO !", - a s divokou gestikulací se řítí k moři, přičemž rukou šmátrá po kapse, kde obvykle mívá signální pistoli. Tu si ale v noci vzal Adam pro případ střetu s ledním medvědem, abychom věděli, kde mu pak navršit pomníček.

Vojenská loď již pluje blízko pobřeží opačným směrem. Evidentně obrátila kvůli nám. Od lodi se na motorovém člumu řítí k naší velké oranžové bóji se sedimentační sondou mořský desant. Zahlédnuv bóji, určitě pojali podezření, že jsme článkem rozvětvené východní mafiánské sítě a podloudně pašujeme vodku z ruských rybářských lodí do Skandinávie, kde panuje určitý "suchý zákon". A teď právě vojáci táhnou z vody lano, na němž očekávají nalézt několik bedýnek s lahvemi opojného kontrabandu.

To ale už Trapper vytahuje z člunu krátkovlnnou vysílačku, nastavuje vyvolávací 16. kanál a anglicky volá křižník.

"Coast Guard - Coast Guard... Tady Polská expedice v Kvalrossbuktě"..

Spojuje se okamžitě. Radista navrhuje podle pravidel přejít na jiný kanál.

"Proč hýbáte s mým vědeckým zařízením? ... Ano bóje výprava ... Okamžitě to nechte na pokoji ..."

Opravdu. Člun odskakuje od bóje, ale místo návratu k lodi míří k nám do zátoky. Záhy přiráží k pláži a z člunu vychází důstojník odětý v oranžovou kombinézu a záchrannou vestu. Krátký pozdrav, formální podání ruky, několik dotazů. Důstojník, aby napravil svou vážnost po nezdařené akci proti podloudníkům, požádal o předložení pasů. Ale Trapper není v Arktidě nováčkem. Jen pouhá jedo zmínka o mezinárodní úmluvě o Špicberkách stačila, aby důstojníkovi spadl hřebínek. Raději vsedl do člunu a vrátil se na loď.

"Sondu naštěstí nevytáhli z vody, takže měření nebylo zmařeno", - sděluje mi Trapper.

"Mám celkem příjemný pocit",- povídám, "když si představím, jak se museli vojáci nadřít s tím lanem".

"To jo, ten kámen, co jsi tam přivázal, má snad půl tuny. ... Ale moc se nesměj. Za chvíli ho půjdeme vytáhnout sami. Je třeba odebrat vzorek".

Měl pravdu. Zanedlouho už sami stojíme s člunem u bóje a do rukou se nám bolestivě zařezává tlusté lano, jehož konec se ne a ne objevit u hladiny. V duchu proklínám Adama, který slíbil, že bude mýt nádobí a vytáhne sondu, když nebude muset vařit a vezmeme ho na stravu. A teď je zrovna na druhé straně ostrova. ... Konečně! Bóje, lano, kotvicí kámen i sonda jsou ve člunu a do vymyté láhve od okurek přeléváme její zkalený obsah. Pak spouštíme vše zpět k dalšímu odběru. Míříme pak s člune k jihozápadním břehům ostrova, v jehož zátokách lovíme několik hodin vlečnou sítí.

Vracíme se unaveni kolem šesté večer. Převlékáme se z kombinéz. Trapperovi je zima, jde do stanu, oběd připravuji já. Hovězí maso v konzervě, fazolky v konzervě, sójové maso dva dny máčené ve vodě. Je toho uvařená celá hromada, ale jíst se to dá. Ostatně, nic jiného nám nezbývá. Dlaně mě ještě pálí od lana a občas z kuchyňky vrhnu nepřátelský pohled na bóji, která je teď mnohem dále, než před tím. Nebo se mi to zdá?...

Po obědě jdeme znovu na vodu a dragujeme, tj. lovíme vlečnou sítí v moři pod masivem hory Misery na východě ostrova. Vracíme se kolem jedenácté. Děláme si večeři. Trapper jde zase do stanu. Vařím vodu do termosky, pak myju nádobí. Bójka na moři se zdá být strašně maličká a hodně na jihu. Nebo se mi to zase zdá?...

Sedím v závětří za rezavým velrybářským kotlem a píšu deník. Vane nepříjemný vítr, blíží se další fronta nízkých mraků, vlny jsou vyšší. Pohled na moře mne znepokojuje. Jdu za Trapperem.

"Tak co, jak se cítíš? Nejsi nemocný?", -ptám se.

"Ne, to je dobré. Jen jsem trochu prochladl. Hlavně na ruce, jak jsem musel pořád držet řídící páku motoru. Ale teď už se mi dělá dobře".

"Hm. A co tak si ještě vyplout na moře?",- dráždím ho. "Počasí je akorát - vítr, vlny, mlha, teplotka u nuly...".

"Ani za nic na světě!", - prohlašuje Trapper rezolutně. "Mám tu rozpálený vařič, ve stanu je teploučko, ležím ve spacáku. Co může ještě polárník chtít?", - dodává blaženě.

"Šálek dobré kávy, pár sušenek a čokoládu".

"Skvělý nápad! Uděláš?"

"Ano,... ale až se vrátíme z moře".

"Zdeno! Neprovokuj!" (v jeho hlase zaznívají nižší tóny). "Jaké moře? Už toho snad bylo dneska dost, ne? Já bych už nešel, ani kdybych musel!".

"Ani pro svou sondu?", - s požitkem herpetologa objevivšího nový druh chameleona sleduji jeho barvozměnu.

"Sondu?", - trhne sebou Trapper. - "Co je s ní?".

"Nic. Akorát, že se mi kvečeru zdála být dále k jihu, než jsme ji dali".

"Ááá, to se ti zdálo".

"To je možné. Jenže později v noci se mi to zdálo ještě dále na moři".

"Ne. To my jsme ji prostě umístili o kus dále než před tím".

"Dobře. Ale to jsem ji aspoň viděl ze břehu. A teď ne".

"Co ne?"

"Prostě ji už nevidím".

"To vlny. Postav se výše na břeh...".

"Stál jsem. Nevidím".

"...dalekohledem..."

"Zkoušel jsem. Nevidím." (Zlověstné ticho).

"Takže?".

".....! (jedno slovo přes upřímnou snahu o autenticitu rozhovoru záměrně neuvádím). To snad ne! ... A tobě se, Zdeno, chce na moře?", - ptá se mne nakonec znechuceně Trapper.

"Nechce".

"Tak jdeme" ...

Blíží se druhá hodina po půlnoci. Bóji unášenou silným proudem a větrem i se sondou na předřeném laně jsme konečně objevili a dohonili několik mil daleko na rozbouřeném moři na hranici dohlednosti ostrova. Zpěněné vlny se rozbíjejí o příď člunu a bohatě zalévají vše uvnitř.

"Takže jsme naši bóji dnes zachránili dvakrát", - chechtá se Trapper mezi dvěma ledovými fackami slané vody. "Nejprve jsme ji vyrvali ze spárů NATO, ... a teď jsme jí překazili nelegální útěk do Grónska".

"Ještě ne! Jestli nám vysadí motor, tak skončíme v Grónsku i s ní. ... Mimochodem, neletěly kolem tebe moje brýle? Nějak špatně vidím".

"Máš je na nose. Utři si je".
 

Zdeněk Ďuriš

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress