Hlavní stránka

Expedice BJORNOYA 1994 - díl I.

(06.01.2001)

Na břehu vidím stát postavu. Je to Marčin. Pomáhá nám s vyloděním. Právě se vrátil z pořádné pěší túry. Bolí ho záda i nohy, podrážka pravé boty je sešitá drátem.

Na Medvědím ostrově

Pondělí 4. července:

Je druhá hodina po půlnoci, ale nebýt těžkých mraků, bylo by světlo jako ve dne. Norská nákladní loď, tanker Norsel, mizí v nízkých mracích plazících se po olověně šedých vlnách polárního moře. Ostrý vítr nás zahnal za ohromný zrezivělý parní kotel, který zde spolu se soustrojími dvou železných vrátků spečených rzí do jednolité drolivé masy a několika lebkami kytovců nehybně ční jako němý svědek zašlé slávy velrybářů i dobývačů uhlí. V závetří tohoto "baňáku", jak jsme kotel záhy přezvali, vzplál syčivý věnec plamínků petrolejového vařiče a naše zkřehlé ruce záhy objaly plechové hrnky s horkým čajem. Ostrý hlad signalizuje zotavování se organismu po nechtěném třicetihodinovém půstu na palubě Norselu, ale žaludek zesláblý mořskou nemocí zatím odmítá vydatnější stravu. Suchary a sušenky jsou přijatelné.


Je čtvrtá hodina ráno. Oblohou se valí těžké mraky. Je chladno, jen pár stupňů nad nulou, mrholí. Údolím bez přestávky vane k moři ostrý vítr.

Je třeba rychle postavit stany a odpočinout si. Já s Trapperem, mým kolegou z Oceánologického ústavu v Sopotech si vybíráme rovné místo na měkké tundře poblíž baňáku, novinář Adam a architekt Stašek hned vedle. Začíná nerovný zápas s větrem. Sotva jsou zapuštěny do země první kolíky a začínáme stan zvedat na jeho ohebných výztužích, vítr zákeřně udeří do takto poskytnuté volné plochy a kolíky letí do vzduchu i s kusy hlíny a mechu. Rychle opravujeme upevnění, ale to už s veselým cinknutím dopadají na kámen kolíky z druhé strany. Půda kolem stanu je brzy rozpíchaná a rozrytá, jakoby zde hledal červy nějaký rybářský spolek před výroční soutěží. Měníme ale metodu a každý kolík hned přivalíme kamenem. Ke kamenům i těžkým špalkům naplaveného dřeva připevňujeme napínací lanka a stan se brzy začíná zvedat v zuřivých náporech větru. Výztuže kopulovitého stanu se bortí, kopule slehává, spodní okraje vibrují na hranici únosnosti. Přivalujeme další balvany a klády a obkládáme stan bariérou a dotahujeme úpony. Postupně získáváme jednu pozici za druhou a naše sebevědomí roste. Ostrý zvuk trhaného plátna nás však nenechává na pochybách, že se vítr nevzdává tak lehce. Zesílený lem spodního okraje na pravé straně stanu je v délce jednoho metru rozerván a volný okraj v poryvech zběsile pleská po vnitřní komoře stanu. Připevňujeme další lanko, valíme až na plátno masivní špalek dřeva omletého příbojem.


Hotovo! Chvíli pohlížíme na stejný zápas, který svádějí Adam a Stašek. Jejich stan je menší, ale jen s jednou podélnou výztuží. Pro vítr je to pravá pochoutka a ten toho dokonale využívá. Chvíli vytlačuje v jedné straně jámu a opírá se do ní jako do plachet lodi a přitlačuje stan k zemi. Pak se rychle obrátí a zkusí to z druhé strany. Stan se s mohutným plesknutím vyboulí naopak a překlopí. Adam se Staškem pobíhají kolem, vrhají se na jednotlivé úpony a kolíky, zachraňují hroutící se výztuhu. Teprve společným úsilím krotíme vítr a vracíme stan ze stádia neovladatelné plachetnice unesené vichrem na rozbouřené moře do podoby větrného mlýnu za plného provozu.

Znaveni hážeme osobní zavazadla do stanů a lezeme dovnitř. Právě včas, neboť na plátno dopadají první dešťové kapky. Nějakou dobu řešíme známý hlavolam "ježek v kleci", jen s tím rozdílem, že klecí je stan, v každé z klecí jsou "ježci" dva, a úkolem není dostat se ven, ale stáhnot ze sebe několik vrstev oděvů, rozložit spacáky a uložit se mezi několika batohy a torbami.

Z předchozích polárních výprav jsem si přivezl osobní ponaučení, že základem úspěchu je dobrý spací pytel. Tentokrát takový mám. Zavrtán do speciálního spacáku využívajícího kvalit tzv. dutého vlákna brzy cítím vlny příjemného tepla.


Polární mořský křest

Budím se po několika hodinách spánku. Je kolem poledne. Venku zuří vítr a ne bez úspěchu se prodírá dovnitř v závanech pod okrajem stanu. Je chladno a cítím to na nose, který jediný ponechávám nechráněn spacákem. Z úst spoupá při dýchání pára. Vše uvnitř je prostoupeno chladem a vlhkostí. Včetně mých oděvů. Zjišťuji, že Trapper už je venku ze stanu. Vstávám a se silným sebezapřením se soukám do studících a ztuhlých oděvů. Trappera nacházím v závětří za baňákem, kde zřídil provizorní kuchyňku. Na vařiči již syčí voda. Čaj, káva, hrachová kaše s masovou konzervou. Sytá strava nám dělá dobře.

Oblékáme se s Trapperem do záchranných kombinéz Helly-Hansen a spouštíme na moře člun. Poháněni silným motorem opouštíme Mroží zátoku a po ještě neklidném moři plujeme k jihu. Za velkým a členitým skalním ostrohem se otevírá Jižní zátoka, Sîrhamna, chráněná od východu dvěma ostrovy. Menším z nich, Meholmen, tvoří jen rozeklané skalisko vystupující z moře jako ostrý plochý břit, v němž příboj prorazil nevelký otvor. Vybíráme vhodný okamžik a pronikáme s trochou risku bouřícími proudy touto skalní bránou a dostáváme se do klidnějších vod zátoky. Řítíme se dále k jihozápadu k nejjižnějším břehům ostrova. Srázy se prudce zvedají a záhy dostihují dvousetmetrových výšek. Příkré skalní stěny či dokonce i časté převisy spadají přímo do rozbouřeného příboje, nebo na nevelké balvanité pláže, do nichž si vybíjejí zlost rozbouřené vlny.

Skalní stěny jsou rozbrázděny horizontálními geologickými vrstavami různých barev a zkrášleny šťavnatou zelení, tak neobvyklou v těchto severských šířkách. Vysvětlení je nasnadě. Neustálé mlhy, mžení a deště poskytují rostlinám vláhu a o výživu mají také postaráno. Útesy jsou obývány miliony mořských ptáků - alek, alkounů, papuchalků, racků a buřňáků. Neustálý drobný "déšť" jejich trusu - guana, stejně ale jako i utrousené potravy a mrtvých těl ptáčat a dospělých ptáků tvoří zdroj výživy nejen rostlinám, ale i spoustě jiných organismů - od sladkovodních a mořských řas až po drobné a větší mořské živočichy.

Před námi vyvstává Mys Kolthoff vybíhající zkoseným skalním ostrohem daleko do moře. Míříme do úzké malebné zátoky s nevelkou pláží u jeho dvousetmetrové stěny. Uprostřed zátoky ční z vody vysoká úzká skalní jehla osázená stovkani alek v černém opeření a s bílými břichy. Sedí i na těch nejmenších výstupcích. Jejich typický posed se vztyčeným tělem, zbarvení a hlava s ostrým zobákem je vysloveně "tučňáčí". Dovedou však dobře létat. Při našem přiblížení se mnozí jedinci se slabšími nervy vrhají do moře a vzápětí se zanořují a mizí z dohledu v zelenavých hlubinách.

Okouzleně sleduji alky a racky tříprsté na skaliskách. Vzduch je naplněn ohlušujícím křikem tisíců opeřenců, míháním ptačích těl, vířením křídel a ostrým nasládlým zápachem guana. Teď již věřím tomu, že Medvědí ostrov je jedním z největších ptačích "bazarů" (shromaždišť) na severní polokouli...

Obracím se k Trapperovi, abych ho upozornil na skupinku alek před námi, ale tu můj pohled padl na to. co Trapper už se zájmem pozoroval, a ohromeně zírám. Ve stěně skalního mysu zeje ohromný tunel gotického tvaru, jímž je vidět do sousední zátoky. Tunel, jakoby vytvořený lidskou rukou je probit příbojem, je snad dvacet metrů vysoký a deset široký. Tunelem stále proudí mořská voda. Trapper chvíli studuje proudy, pak odhodlaně zvyšuje obrátky motoru a proti proudu vjíždíme do tmavého tunelu. Motor kvílí v obrátkách, proud smýká člunem ze strany na stranu. Nad námi postupuje vysoká skalní klenba. Jsme jako na podzemní řece. Naše přítomnost plaší několik racků a alkounů. V zadní části se tunel rozšiřuje do velkého sálu. V jeho bocích je několik krátkých slepých ramen a štěrbina oddělená od sálu vnitřním skalním oknem. Východ je opět goticky lomený a zastřený řídkým závěsem vodních kapek padajících malým vodopádem z vnějšího svahu mysu. Vyjíždíme do vzedmutých vln zátoky za Kolthoffem a necelou míli před námi vidíme Jižní mys ostrova s majestátní, 185 metrů vysokou skálou Stappem.

Trapper je viditelně nadšen tunelem. "Zdeno! Právě jsme složili křest polární mořské navigace!", - volá a oči mu září spokojeností. - "Toto je Perleporten, Perlový portál, známý všem norským kapitánům. A ty jsi určitě první Čech, který pronikl přes Perleporten!".

Hospodářský den v aerodynamickém tunelu

Úterý 5.července:

Naše expedice je kompletní. Dramatické vyloďování z polské výzkumné lodi Oceania, jež kromě expedičního vybavení a zásob potravin přivezla i tři zbývající členy naší výpravy, bylo ukončeno kolem půlnoci. Já s Trapperem jme zajišťovali přepravu z lodi vzdálené na hranici viditelnosti v mlze tři míle od ostrova. Přestože se proti nám spikly snad všechny živly, boj nakonec skončil naším těsným vítězstvím. Všude pronikající vítr a chladný déšť, vysoké a zpěněné vlny, šero zamračené polární noci a mlha, teplota kolem nuly a nekončící spršky ledové slané mořské vody štípající v zarudých očích. Ruce zkřehlé zimou, ale přesto svírající řidící páků lodního motoru nebo přijímající z lodi do člunu tančícího na vlnách těžká zavadla a barely nebezpečně se houpající nad hlavou. Ale vše je již za námi a po odnesení všech barelů, batohů a vaků z dosahu příboje se všichni se shromažďujeme u naší kuchyňky a srkáme horký čaj, který zatím připravil Staškem a Adamem.

Nově příchozí již znám. Marčin je šéfem Arktické ekologické skupiny v Oceánologickém ústavu Akademie věd v polských Sopotech a hlavním strůjcem a "pachatelem" posledních arktických expedicí, jichž jsem se účastnil i já. Expedice má několik úkolů. S Marčinem a Trapperem představujeme "mořskou brigádu". Budeme brát vzorky mořských organismů v mělkých vodách kolem celého ostrova, a to jak vlečnou sítí pod vodou, tak v písku pláží a mezi řasami porůstajícími pobřežní skály.

Leška znám z předloňské výpravy na Oceanii do Barentsova moře. Je ornitolog z Gdaňské univerzity, a se svým kolegou, také Leškem, budou kroužkovat alky a racky, sbírat mrtvé ptáky pro laboratorní vyšetření, a provedou ornitologický průzkum ostrova. Adam, novinář z Varšavy, bude "pendlovat" mezi oběma skupinami, pomáhat podle svých možností, ale hlavně vše fotografovat a psát reportáže pro svůj deník. Stašek je architekt. Připravuje se k projektování polární stanice pro Oceánologický ústav na Špicberkách a expedice se zúčastnil k získání zkušeností přímo v terénu.

Posíleni čajem a jídlem přistupujeme k práci. Mrholení přechází opět do deště, vítr nás bičuje přívaly vody. Rychle obléháme pláště a nepromokavé kombinézy. Pomáháme Marčinovi a ornitologům postavit stany. Osvědčená metoda kolík-kámen-kláda přinesla brzy své ovoce a naše základna se rozrostla ze dvou na čtyři stany. Konečně můžeme zalézt do stanů a odpočinout si. Zjišťuji, že má kombinéza byla nepromokavá snad v dobách svého ranného mládí. Jsem mokrý až na kůži a v podstatě jen v této kůži lezu do spacáku. Opět blahořečím spacáku ALPISPORT, který jako jediný mi poskytoval skutečný azyl před vlezlou zimou, chladem a vlhkem. S hrůzou pomýšlím na ráno, kdy budu muset obléci mokrý oděv. Téměř vše, co jsem měl na expedici, jsem měl totiž dnes na sobě...

Budím se kolem 10.hodiny. Vítr jakoby nikdy neměl přestat vanout. Chladný vzduch proniká všemi otvory dovnitř, déšť bubnuje v poryvech větru po stanovém plášti. Sbírám všechnu odvahu a rozepínám zip spacáku. Ledový vzduch proniká donitř a já v tepelném šoku rychle opět zavírám spacák a na chvíli ještě raději využívám otřesený azyl spacáku. Vítr již dávno neútočí v poryvech, ale žene se údolím v nekonečném prudkém náporu a všechny švy, úpony a výztuže stanu kvílejí a vibrují ve vysokých tonech. Venku šlyším ale nějaký ruch, takže vstát musím... Vše je odporně studené a mokré, ale jakžtakž snesitelné. Horší to je se svetrem, který jsem měl pod hlavou jako podušku. Po vnitřní vrstvě stanu stékala voda a svetr ležel několik hodin v louži. Adam mi půjčuje skvělý vlněný svetr.

"To mi upletla má snoubenka", - říká. - "Ale pak mě nechala a svetr mi zůstal", - dodává s úsměvem.

"Nic si z toho nedělěj", - chlácholím ho. "Představ si, že to také mohlo dopadnout naopak"...

Marčin se ujímá vedení expedice na ostrově. Vlastně nás tak moc není, protože oba ornitologové, když zhodnotili místní klimatické poměry, se raději hned sbalili a odešli do vnitrozemí u jižních břehů ostrova, kde v dolině Revdalen nad 200-metrovým srázem měli zamluvený maličký norský domek se vším komforetem (tj. teplo a lůžka). Schoulen chladem v pomyslném závětří rezavého parního kotle nad pláží a svírajíc ve zkřehlých rukou horký hrnek s čajem jim docela závidím. Pocit, že jsem zdejší podmínky trochu podcenil mne deprimuje, stejně jako představa, že zde budu mudet vydržet v jednom kompletu nedostatečného oblečení několik týdnů. Byl jsem zde totiž jediný, kdo se musel omezit tím, co unese na zádech, a proto i část oblečení obětovat na úkor fotografické výstroje a nástrojů pro odbornou práci. Ale vydržel jsem již horší situace...

Dnešek bude hospodářským dnem. Uklidíme naše stanoviště, přivezeme zbývající barely s potravinami, které námořníci z Oceanie vyložili v sousední zátoce. A také bude třeba postavit veliký stan, kde budeme kuchtit a také moci posedět a radit při špatném počasí. Takže vlastně pořád, myslím si pochmurně. Navlékáme se do plášťů a kombinéz a vyrážíme dobýt další baštu u větrného ostrova.

Velký stan je starší konstrukce, jež skýtá větrům netušené tvůrčí možnosti. Po našich temných zkušenostech by bylo divu, kdyby jich nevyužil. A tento boj nakonec skončil naší naprostou a totální porážkou, přestože jednu chvíli na zdvižené konstrukci viselo všech pět nadějných polárníků. Když však poryv asi počtyřicáté vyhodil ze země masivní a dlouhý kolík zatížený kamenem a skládací tyče se opětovně rozpadly na několik dílů, vichr využil slabiny v našich řadách a s vítězným rykem rozerval plátno do půli stanu. Dva polárníci se svalili nečekaným bodyčkem na uvolněnou stranu plachty a rozervali při pádu obě celuloidová okénka. Vítr vítězně nafoukl nabídnutou kapsu, a převrátiv naruby to, co kdysi bylo stanem, dovršil dílo zkázy, přičenž oddělil jednu půlku stanu od druhé. Vzduchem prolétla až k parnímu kotli jedna z z hliníkových tyčí a jako kameny bolasa zasvištěly tři-čtyři železné kolíky na dlouhých úvazcích. Po krátké poradě jsme se shodli na tom, že být zabit stanovým kolíkem je smrt pro pravého polárníka nedůstojná a přiznali svou porážku. Kdosi prohlásil, že se stejným úspěchem jsme mohli stavět stany i v aerodynamickém tunelu.

Kuchyňku jsme potom budovali opět v závětří historického parního kotle. Vedení prací bylo svěřeno architektu Staškovi. Nejdříve vyrovnáváme terén velkými a plochými kameny, pak přinášíme dlouhé trámy na sezení. Dva vařiče jsou obloženy starými cihlami a zepředu dlouhým trámem, sloužícím i jako pracovní stůl. Pak byly tři dlouhé tenčí klády opřeny zešikma o hřbet kotle, přes ně přehozeny zbytky stanu degradovaného na plachtu, a vše svázáno a staženo silným provazem. Marčin vyložil podlahu velkými polyuretanovými kruhy, jež byly kdysi složeny do velké lodní bóje. Já jsem ještě zašil největší díry plachty a vypnul plandající rohy zbytky stanových tyčí. Vznikla tím odpudivá, leč funkčí architektonická nestvůtra, která asi nikdy nebude patřit ke Staškovým profesionálním skvostům. Jeden dřevěný špalek a velrybí obratel však vhodně dotvořly interiér. Dovnitř se sice lezlo po čtyřech a při dešti se v záhybech mokré plachty shromažďovala voda, jež s neobyčejnou záludností a trefou pilota válečného bombardéru se pak při neopatrném pohybu vylela za límec nebo do talíře s makaróny. Ale takové jsou podmínky expedice a na takové maličkosti se nehledí.

Je půlnoc. Vítr zeslábl, déšť ustal. Mraky se rozestoupiny a naše údolí je zalito severním polárním sluncem. Beru fotoaparát a fotím orosené skalničky, zdobící tundrovní vegetaci. Stoupám úbočím u pobřeží nad čarokrásnými nepřístupnými zátokami a z výšky 50 až 90 metrů hledím do modrozelených čistých vod mělčin s velkými balvany porostlými velkými chaluhami. Jsem okouzlen. 500-metrové vrchloly horského masivu Misery jsou zahaleny v mracích, ale nade mnou je již modrá obloha. V dálce na pozadí tmavé modři Barentsova moře se třpytí drobné perličky bílých bříšek alek táhnoucích v řadách z různých stran ke svým hnízdištím na jižních stěnách. Buřňáci a rackové využívají stoupajících vzdušných proudů k mhromadné letecké akrobacii...

Naplňuje mne nepopsatelný povnášející pocit. Plnými doušky nasávám tu křišťálovou čistotu a svěží krásu. Opět jsem daleko od shonu a zmatků civilizace, v nedotčené, byť i strohé přírodě. Jedna taková hodina stojí za ty dny nepohodlí a námahy, mokra a chladu. Jeden den vyváží za týdny a měsíce organizování expedice plné radostné přípravy i deprimujících zklamání, podpory i nepochopení, ponižujících odmítnutí i nedodržených slibů, neplodných schůzek a ztraceného času s těmi, kdo mohli pomoci a nakonec nechali na holičkách. Ale teď, přese všechno, jsem zde a jsem nesmírně rád.

Sedím na skalním ostrohu 90 metrů nad mořem a myslím na své blízké, kteří zůstali tam kdesi daleko za mořem, tisíce kilometrů jižním směrem. A nemohu nevzpomenout i ty, kdo mi pomohli dostat se do těchto unikátních míst - firmy TM-Servis, ATTACCA a ROJANA v Ostravě, ALPISPORT Centrum v Příboře, a další.

První pracovní den

Středa 6. července:

Spát jsem šel před třetí hodinou ráno, ale téměř do čtvrté hodiny jsem vleže ve spacáku doplňoval zanedbaný deník. Spím pak do 11 hodin. Do stanu se opírá jen slabý vítr, ale svítí slunce! Oblékám se, lezu ze stanu a usedám na svahu vedle stanu. Nastavuj tvář slunci a snažím se zachytit trochu jeho sporého tepla. Teplo! Jak jsem po něm toužil v posledních dnech. A ani nyní ho není dost. Myšlenka, že tam někde daleko na jihu jsou země, kde touto dobou chodí lidé v tričkách, je pro mne těžko přijatelná (o skutečných tropických vedrech u nás doma zde nemám ani ponětí). Zachvívám se chladem, stahuji do čela dvojitou čepici, natahuji rukavice a mířím ke kuchyňce. Marčin již uvařil vodu a nechal dost v termosce. Odchází na západní pobřeží ostrova, kde chce prozkoumat dostupné zátoky a odebrat vzorky písku a řas.

Piju čaj a dělám si snídani - čtyři tlusté amoletky s džemem. Trapper krčí nos nad tou neseriózní stravou a dává přednost něčemu vydatnějšímu - tři smažená vejce s uzeným bůčkem.

Než s Markem Trapperem vyplujeme na moře, kde spustíme sondu na sedimentaci mořské vody, musíme pro ni připravit ukotvení. Našel jsem podle mého soudu dostatečně velký protáhlý kámen se zaoblenými hranami. Marek řeže dvoumetrové provazy, tři svazuje uprostřed do velkého uzlu s okem a volnými šesti konci postupně oplétáme kámen síťkovitým vzorem. Na konci opět stahujeme volné šňůry do jednoho uzlu. Připravujeme vlečnou síť, lana a soudek s nezbytnými předměty na opravu člunu, navigaci a záchranu při nehodě. Do přídě vhazuji ještě velkou nafukovací bóji, kterou jsme včera objevili vyvrženou příbojem v Jižní zátoce. Po dalším jídle a nezbytném čaji se oblékáme do záchranných kombinéz Helly-Hansen a vyrážíme na moře.

Vyplouváme z Mroží zátoky a pomocí provizorní olovnice několikrát hledáme hloubku přes 15 metrů. Konečně! Spouštíme do vody až na dno opletený kámen zavěšený na silném laně. Nad ním je na laně umístěna sedimentačí sonda. Sonda, již tvoří svisle visící válec s pevným dnem a otevřeným horním koncem, bude nade dnem udržována bójí. Po dobu několika dní se v ní mbudou usazovat částečky detritu a kalu vznášející se v mořské vodě.

Jakmile je bóje instalována, zkoušíme zalovit vlečnou sítí. Nevelký trojúhelníkový železný rám je opatřen sítí a přes tři ocelová lanka tažen po dnu na dlouhém lanu z člunu. Síť vlečeme za člunem několik desítek metrů a vytahujeme ji na palubu. Úlovek nevalný, většinou písek, pár útržků řas, drobné ulity plžů a korýšci. Překládáme je pinzetou do malého sáčku s mořskou vodou. Síť je asi moc lehká a při pohybu člunu se nadnáší. Vracíme se do zátoky.

Trapper fixuje a značí ulovený materiál, já zatím prolézám v táboře zborcená soustrojí a zbytky starých dřevěných konstrukcí ve snaze najít vhodné kusy železa na zatížení vlečné sítě. Mám štěstí, nalézám dvě těžké, silně zrezivělé matice velké jako pěst. Ty připevňujeme ke třmeni v místě, kde se sbíhají ocelová lanka od železného rámu a jsou upevněna k vlečnému lanu. Zátěž bude takto tlačit konec lana i rám ke dnu a síť bude lépe sbírat mořské organismy.

Vyplouváme opět na vodu, lovíme v předchozím místě a dobýváme nesrovnatelně lepší materiál. Rychle probíráme nalovené organismy a vkládáme řasy i živočichy do sáčku. Není snadné udržet a ovládat pinzetu v holých rukou zkřehlých chladem. Vždyť voda má snad 1-2 stupně nad nulou a vzduch jen o málo více. Navrhuji propátrat malé, ale hluboké zátoky, nedostupné ze břehu, které leží hned vedle Mroží zátoky. V noci, když jsem se byl na ně podívat shora, vypadaly moc slibně. Teď také svítí slunce, je třeba jej využít.

Vjíždíme člunem do zastíněných zátok zakousnutých hluboko do vysokých skalních stěn zbrázděných šikmými vrstvami hornin různé síly, původu i zbarvení. V chráněných zákoutích leží plásty starého a zledovatělého zimního sněhu. Voda je zelenomodrá, čistá, hladina klidná, na dnu velké oblé kameny s porosty tmavých chaluh čepelatek, pobřežní skály jsou pokryté kobercem vláknitých zelených řas. Z nízkého skaliska vyplašeně a hlučně vylétají samci kajek mořských s černobílým opeřením následováni jejich tmavými družkami. Pomalu proplouváme jednou zátoku za druhou okouzleni divokou krásou skalních scenérií. Přitom ale nezapmínáme na práci a spouštíme do vody vlečnou síť. Je zde více života a co chvíli vytahujeme do člunu velký chuchvalec tmavých chaluh prorostlý řasami veselejších barev. Mezi nimi je spousta drobných korýšů, měkkýšů, větvičky hydroidních polypů, oranžové polštářky sumek a hub, semtam i nějaký ten červ či dokonce rybka.

Je kolem 10. hodiny večer, když se vracíme, ale poznat je to možné spíše podle jeho postavení, ne podle výšky slunce. Je již hodně na severu, i když stále vysoko na obloze. Na břehu nám s člunem pomáhá Marči, který se již vrátil ze západního pobřeží. Pak se ujímá naloveného materiálu. Třídí jej a fixuje formalínem.

Před půlnocí rozpalujeme velké ohniště, ve kterém likvidujeme naše odpadky, ale také spoustu plastů, které sem vyvrhlo moře nebo zanechali naši předchůdci. Je toho dost a štiplavý černý dým na chvíli vnáší zmatek do kolonie racků a buřňáku na jižní skále. Sedíme a pololežíme pohodlně na tundře nebo naplavených kládách a velrybích kostech kolem ohně a vděčně přijímáme jeho teplo. Je půlnoc, ale slunce stále svítí, jako ve dne. I vítr trochu polevil, takže si dovolujeme, poprvé od našeho vylodění, sedět venku bez čepice a v rozepnutých bundách. Prostě Riviéra! Pijeme čaj, jíme sušenky. Marčin si zapaluje dýmku, pak ale odněkud vyloví láhev vodky a odlévá každému z nás několik milimetrů do rychle a ochotně vyprázdněných hrnků. Na zahájení výzkumné činosti a úspěch naší expedice !

Jazyky se rozvazují, jedna polární historka sleduje za druhou. Oheň pomalu dohořívá a nikomu se nechce z příjemného a nezvyklého prostředí - z tepla.

Jdu spát kolem 3. hodiny. Celou noc svítí slunce...
 

Zdeněk Ďuriš

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress