Hlavní stránka

Špicberky 91 - díl IV.

(04.01.2000)

Zanedlouho po zahájení prací na calypsu navštívil budovanou stanici samotný norský guvernér souostroví. Vědom si své povinnosti pečovat o pořádek a ohranu unikálního životního prostředí ostrovů, tři čtvrtiny jejichž povrchu zaujímají přírodní reervace, provedl inspekci i zde, aby případně v zárodku zmařil všechny náznaky nepořádku a nešetrného zacházení s přírodou.

Babka, Dědek a Fjodor Jevgenijevič

Zcela bezkonkurenčně nejfotografovanějším a nejznámějším ptákem Špicberků je Babka. Mezi polárníky je známa z četných fotografií a diapozitivů, její podoba byla zvěčněna Zbyškem Jóžvikem i na řadě jeho perokreseb a linorytů a nejednou se pak octlataké na obálkách a ilustracích seriózních vědeckých sborníků. Babka je příslušnicí tmavé variety chaluhy příživné Stercorarius parasiticus. O poznání větší než rybák nebo třeba i náš racek chechtavý, babka se od racků liší rovněž tmavě hnědým až hnědofialovým a rovnoměrně zbarveným peřím po celém těle, svýjimkou světlejších skvrn na spodní straně křídel. V šikmých paprscích slunce se její opeření odlévá jemným kovovým leskem v duhových barvách. Tmavé jsou oči, nohy i zobák. Podstatnější než její zevnějšek je však fak, že co paměť sahá, je Babka právoplatným členem polské expedice Lublinské univerzity v arktické stanici Calypso.

Historie jejich vzájemné náklonnosti sahá až do roku 1986, kdy se v dávno opuštěné osadě Calypsobyen vylodila polská výprava s Kazkem a Nunou Pěkalovými v čele a se svolením norského guvernéra vybudovat v Calypsu svou výzkumnou stanici. Šest osob se po řadu dní usilovné práce lopotilo ve snaze přivést alespoň jednu budovu do jakž takž obývatelného stavu. První bylo nutno vynést hromady špíny a odpadků po náhodných návštěvnících a trapperech, opravit propadlou podlahu, spravit dveře a okenice vyražené přes zimní období medvědy. Znovu byl opraven a instalován obrovský stůl a lavice kolem něj, v rohu místnosti aujal své původní místo malý stolek s poličkou. Práce šla od ruky a nakonec začala stanice fungovat. V pozdějších letech bylo přivezeno sklo do oken, objevila se velká pec na dřevo a uhlí, jehož bylo vůkol po pláři dostatek, zařízeny byla malé obývatelné místnůstky i palandy nad nimi pro případné hosty. Ale to vše bylo až potom.

Zanedlouho po zahájení prací na calypsu navštívil budovanou stanici samotný norský guvernér souostroví. Vědom si své povinnosti pečovat o pořádek a ohranu unikálního životního prostředí ostrovů, tři čtvrtiny jejichž povrchu zaujímají přírodní reervace, provedl inspekci i zde, aby případně v zárodku zmařil všechny náznaky nepořádku a nešetrného zacházení s přírodou. Návštěva ho nesmírně uspokojila, setkal se zde s naprostým pořádkem, navíc je tak příjemně překvapila přestavba Calypsa, že polským polárníkům věnoval i malou trapperskou pícku, ketrá nes stojí v laboratoři. Vzácnou návštěvu šlo vyprovodit celé nové osazenstvo Calypsa. Když se lehký vrtulník zvedl do vzduchu, čest členů expedice se mimoděk postavilo do řady a mávalo. A tu, nikdo neviděl odkud, přistál na zemi tmavý pták a zcela nenuceně se postavil jako sedmý člen do řady vedle polských badatelů. Pták byl tímto přijat a právoplatního člena polské expedice. Badatelé usoudili, že se jedná o samičku a dali mu jméno Babka. Babka se dobrovolně vzdala svého práva hlasovacího, a přestože do jinak obvyklých služeb v kuchyni se dvakrát nehrnula a později byla ze služeb jako čestný člen uvolněna, pravidelně se hlásila o své právo stravovací a denně, nekdy i několikrát, přilétala pro svou porci potravy. Nebyla vybíravá, jedla vše to, co i ostatní polárníci.

Během času Babka naučila navštěvovat Calypso i svého chotě. Ačkoliv celkem zákonitě dostal jméno Dědek, je to kavalír v nejlepších letech. Štíhlý a uhlazený, náleží ke světlé varietě svého druhu. Zbarvením se liší od Babky hlavně tím, že má tváře, hrdlo a celé břicho světlé v barvě slonoviny. Na hlavě mu sedí výrazný tmavá čepička. Oba nesou typický znak svého druhu - nápadně prodloužená střední ocasní péra. Chaluha příživná je jedním ze čtyř druhů chaluh, vyskytujících se na Špicberkách. Jednotlivé druhy se poměrně málo od sebe liší velikostí, zbarvením a délkou středních ocasních per.


Chaluhy si budují hnízdo v ploché tundře nebo na nevelkých vyvýšeninách, často i dosti daleko od pobřeží. Pojem "budují" je zde trochu nadnesený, neboť hnído tvoří mělká jamka v nízké vegetaci a po jeho obvodu s několika většími kamínky, které opeřenci vyhrábnou z jamky. Chaluhy kladou do hnízda jedno až dvě skvrnitá vejce olivově zelené až hnědé barvy. Většinou ale jen jedno mládě dorůstá dospělosti. Přestože rodiče velmi žárlivě pečují o své dítě, je jejich poměrně robustní tmavě hnědě ochmýřený drobeček často na delší dobu ponecháván v hnízdě osamoceně. Mládě leží v hnízdě nehnutě a svým zbarvením uniká zraku vetřelce tak spolehlivě, že i já jsem jednou na ně div nešlápl. Aspoň jeden z rodičů je vždy nedaleko a bedlivě sleduje sví hnízdní teritorium. V ploché tundře jim k tomu slouží rašelinné vyvýšeniny, tzv. "skua-mounds", volně přeloženo z angličtiny by to bylo asi "chaluží pahrbky". Vlivem zvýšeného přísunu živin z trusu chaluh zde dochází k rychlejšímu růstu vegetace než v okolní tundře. Během let se tyto "skua-mounds" začnou vyvyšovat nad povrch okolí. Vznik a existence těchto malých, ale specifických ekosystémů je přímo závislá na hnojení ptáky.

Přestože si párek našich chaluh vždy udržoval u Calypsa od nás aspoň minimální odstup dvou až tří metrů, choval se vůči nám jinak celkem nenuceně a klidně. Veškeré přátelství však vyprchalo, jakmile se někdo z nás dostal do blízkosti jejich hnízda. na výpravě k Renardově ledovci jsem se na chvíli odloučil od skupiny se záměrem prohlédnout si jeden pahrbků stranou od naší trasy. Již z dálky se chaluhy zvedly ze svých pozorovatelen a z ptačí perspektivy se snažily uhodnout záměr protivníka. Protože jsem podle jejich názoru projevil nebepečný náznak kráčet směrem k hnízdu, chaluhy se snesly na zem a spustily naříkavý sípavý pokřik při němž plácaly nepřirozeně svěšenými křídly o zem. Přitom se snažily budit co nejpřesvědčivější dojem, že jsou těžce raněné a při nejlepší vůli neschopné letu. Prostě vítaná snadná kořist pro každou krvelačnou šelmu. Při pronásledování se chaluha vždy v poslední chvíli uzdraví natolik, aby se vznesla do vduchu a poodlétla trochu dál, načež pokračuje v roli umírající labutě. Tento úskok snad může zmást mladou nezkušenou polární lišku a odvést ji daleko od hnízda, já jsem však pokračoval v původním směru a pozorovcal chování dospělých ptáků. Hnízdo jsem ještě neviděl.

Protože akce "Zlomená peruť" nepřinesla očekávaný efekt, chaluhy opět vzlétly a z bezpečné vzdálenosti kroužily kolem mne a častovaly mne ostrými výrazy. Nenechal jsem se však zmanipulovat. Síla výkřiků se zvyšovala a poloměr kruhů opisovaných ptáky kolem mé hlavy se zmenšoval úměrnš přiblížení k hnízdu. Konečně jsem asi dvacet třicet metrů vlevo přede mnou zahlédl tmavý chomáček zdatného mláděte krčící se za nízkou hromádkou kamení. To už ale opeření rodiče psychicky nesnesly. Jeden stgřemhlavý nálet stíhal druhý a do silného plácání křídly bezprostředně u mé hlavy se uařeával ostrý zlobivý křik. A protože jsem ani nyní neprojevil dostatek dvřilosti a nevyklidil pozice, rohodl se Dědek aplikovat nejmazanější válečný manévr ze své bojové taktiky. Prudkým útokem se přihnal těsně nade mne, klovnul mne a silným zobákem mi strhnul z hlavy čepici. Tuto válečnou kořist pak be nejmenší námahy odnesl přímým letem nad nejbližší bařinu vzdálenou snad padesát metrů a nad jejím středem mou čepici škodolibě upustil. Neslyšel jsem dosud, že by se ptáci dokázali jakkoliv tvářit, ale v ten moment jsem na tvářích obou chaluh četl hluboké zadostiučinění. Zostuzen a potupen jsem rychle zachránil svou pokrývku hlavy, a zrychleným přechodem dohnal zpoždění za svými společníky.

Necelý kilometr dále se Babka snesla opodál naší kráčející skupiny a jakoby nic si ačala čistit pšří. Její objevení vyvolalo obvyklou reakci u mých přátel. Nuna ochotně vybalila část svačiny a úlomky házela před Babku. Ta bez nejmenších okolků přijala svou pravidelnou stravu.

Přestože se chaluhy těšily v Calypsu hluboké synpatii, mnohem chladnější vtah k nim projevili badatelé, kteří jejich druhu přiřkli přívlastek "parazitická". A celkem po právu. Chaluhy přikládají dost málo úsilí k tomu, aby si samy ulovily nějakou potravu. Místo toho raději odebírají úlovek menším druhům ptáků. A protože rybáci jsou ve vduchu obratnější a odvážně se brání, vyhledávají dodavatelské služby hlavně ze strany malých alek, alkounů a papuchalků.

Při jedné z dalších výprav jsem dále v tundře zahlédl dvě chaluhy, jak se o něco tahají. Když jsem se chtěl přiblížit, vlétly, a aniž onu věc pustily, klesly do tundr o kus dále. To se opakovalo několikrát, až se mi podařilo dalekohledem rozeznat, oč mají takový zájem. Bylo to zkrvavené tělíčko nějakého ptačíko mláděte. Chaluhy občas nepohrdnou ani rostlinnou potravou, dávají však jednoznačně přednost masitému soustu a mají-li k tomu příležitost, bez rozpaků vyplení třeba i hnízdo jiných opeřenců. V bzlíkosti kolonie rybáků tedy nejsou nikdy vítanými hosty. Odsuzovat chaluhy za to však není namístě. Hluboko v Arktidě se již nevyskytují dravci. Jejich úlohu regulátoru stavu a početnosti ptačích druhů zde tedy musí zastoupit jiné druhy ptáků. A těmi jsou zrovna chaluhy, a zejména pak rackové.

Chaluhy nebyly jedinými externími strávníky u stanice Calypso. Jednou se stalo, že vystavené plechovky se zbytky jídla byly důkladně revidovány dosud námi nevídaným ptákem. Velikostí odpovídal holubovi, byl však celkově protáhlejší. Se sněhobílým opeřením ostře kontrastují hluboké černé oči a nohy, obák je žlutý. Byl to racek sněžní Pagophila eburnea. Barva jeho peří byla tak čistá, že i všudypřítomní rybáci vedle něj vypadali jak popeláři po prodloužené šichtě. Od ostatních racků se kromě zbarvení lišil krátkýma nohama a velmi ušlechtilým tvarem na racka poměrně velké okrouhlé hlavy, který důraňovyla nápadné oči a krátký delikátní zobák. I celkově byl tento pták jaksi krásnější než jiní rackové. Zbyšek Jóžvik, umělec a estet, měl tu neopatrnost se při té příležitosti vyjádřit, že má velmi pěknou postavu. Od té doby měl pak dennodenně na talíři dotaz, koho tím opravdu myslel a ať nás nebalamutí nějakým rackem.

A zatímco si polárníci v Calypsu tiše dobírali Zbyška, náš host objevil poměrně velké a silné kolečko salámu, který asi unikl pozornosti chaluh. Těšil jsem se, že pokud bude tento něžný ptáček rozklovávat salám, budu jej moci ještě pár minut pozorovat, a snad si stihnui připravit i fotoaparát. Míst toho si racek sousto změři jedním okem a pak se na místě delikátního zobáčku najednou objevila velká černý díra a salám v ní jedním mžikem zmizel celý. Pak se lehcevnesl a zmizel z dohledu překvapených pozorovatelů.

Racek sněžní je nejtypičtějším polárníkem a nejcharakteris- tičtějším ptákem vysokých šířek Arktidy. Ze všech racků je fyzicky nejlépe stavěn na nízké teploty. To se odráží i v malé délce nohou a obáku. Racek sněžní hnízdí v nevelkých koloniích na skalních útesech často desítky kilometrů od pobřeží moře. V létě loví ryby a jiné drobné mořské organismy, ochotně se živí odpadky na mořském břehu nebo zdechlinami. V zimě jsou neúnavnými společníky ledních medvědů, žíví se bytky jejich kořisti, nebo aspoň krůpejemi krve na povrchu ledu. A když je nejhůř, dobře poslouží i medvědé exkrementy. Inu, jak se říkávalo, proti gustu žádný dišputát, ale s tak pěknou postavou by se přece jen mohli živit trochu jinak ...

Postupem času se u calypsa stále časteji objevoval velký mořský racek Larus hyperboreus. V ruské odsadě Barentsburgu na pobřeží Zeleného fjordu (.....fjorden) jsou tito rackové pohromou skládek odpadů. Velmi se přemnožili, byli u nich ve výšené míře objeveni paraziti a choroboplodné žárodky. Proto guvernér nařídil jejich poměrně rozsáhlý odstřel...

V Barentsburgu je pro tyto racky bežně rozšířen název Fjodor. Také nášeho racka archeolog Žeňa nazval stejným jménem. A já, aby jméno bylo podle ruského vzoru kompletní, jsem jej po jeho křtiteli doplnil na Fjodor Jevgenijevič. Jméno se mezi polárníky ujalo.

Nebylo pochyb o tom, že Fjodor Jevgenijevič si Calypso neoblíbil z důvodu touhy po společnosti s bytostmi na jeho úrovni, ale vedly ho sem zájmy hluboce materialistické, či přesněji gastronomické. Je fakt, že zde mohl snadno a pohodlně přijít k něčemu na zub, co by se jinde na pobřeží či v tundře jen velice těžce shánělo. Toto ale nikdy přímo nepřiznal a až chorobně se bránil i jen pouhému podezření, že sem chodí úmyslně. Naopak, vždy působil dojmem, že se zde jen náhodou a krátce zastavil cestou kolem, postával někde stranou a tvářil se, že na něj pěkný výhled na ústí Recherchefjordu vyvolává ten nejhlubší estetický zážitek. Nabízenou potravu nikdy přímo nereflektoval, ba dokonce se většinou pohoršeně zvedl do vzduchu a vzadu na pahorku se pak těžce vyrovával s uraženou ješitností.

Fjodor Jevgenijevič se k lákavému soustu nikdy nehrnul cupitavými krůčky jako Babka, ani se nepřibližoval váhavě, jako Dědek. Aby zachoval dekorum, pomalu a rozvážně, hluboce zamyšlen, kráčel jakoby náhodou kolem a teprve v blízkosti sousta se krátce pozastavil. Fjodor působil dojmem uhlazeného zchudlého intelektuála v letech, oděného v čistém ale již značně zapraném šedém saku, kterému na frekventované ulici vypadl z rukou ještě horký hamburger. Chvilku sváděl vnitřní zápas, zda jít jakoby nic dále, nebo riskovat ostudu před náhodnými známými a zvednout jej, neboť na nový již nemá. Fjodor však žádný zápas ve skutečnosti nesváděl. Rychlým pohledem přelétl okolí, a když byl pevně přesvědčen, že se nikdo nedívá, pozbyl rázem veškeré důstojnosti a divoce se vrhnul na chutnou krmi. V následující sekundě již opět hluboce zamyšlen kráčel dále a jen převrácená miska od olejovek prozradila, že její obsah neušel zasloužené pozornosti.

Přesto byly i chvíle, kdy se jinak vyrovnaný Fjodor Jevgenijevič byl nucen před zraky celého osazenstva Calypsa chovat velice nedůstojně. Racek mořský patří mezi ty druhy ptáků, kteří velice ochotně zastávají ekologickou úlohu zdravotní policie a regulátora početnosti populací jiných ptačích druhů. Mají tak na svědomí i mnohý mladý život alek a alkounů, kteří při prvním letu z několik set metrů vysokých skalnatých úbočí hor nedoletí za asistence a halasného povzbuzování svých rodičů a příbuzných k útočišti lesknoucí se hladině moře a skončí v bezedných jícnech trpělivě vyčkávajícch racků. Proto je nesnáší ani jiné druhy. Nače chaluhy, až značně menší, nikdy nepromarnily příležitost, aby Fjodora neprohnaly od Calypsa. Křik chaluh, znějící jako nářek malého dítěte, v takovém případě nabude na razanci. Prudký nápor chaluh přiměje protestujícího Fjodora Jevgenijeviče zahájit spěšný ústup. Jednou jsem ve zvlášť vyostřeném konfliktu pozoroval, jak se chaluze podařílo úderem těla převrátit Fjodora na lopatky a tomu nezbývalo, než aby se v této potupné poloze bránil nohama, křídly a zobákem, a žalostným krákáním. Nejpikantnější pak bylo když se do konfliktu velkého racka napadeného mnohem menší chaluhou obuli dva zcela malí rybáci a jako miniaturní bílé stíhačky znepřátelené strany rozprášily účinnými útoky svých ostrých zobáků. Fyzická síla zde jednonačně neznamená převahu. Vyhrává ten, kdo je pohyblivější a má lepší manévrovací schopnosti. A v těch rybáci asi těžko najdou rovnocenného soupěře.


Soustředěný útok aviace

Osada Calypsobyen je obývána pouze sezónně, a to členy expedice Univerzity Marie Curie-Sklodowské z Lublinu. Ale i v mezisezónním období má své více či méně nápadné obyvatele, nebo aspoň návštěvníky. Každoročně při příjezdu polské expedice otevítá Kazek místní "hyttebok" uložený na polici v Calypsu, přeloženo z norštiny to je něco jako kniha hostů. Na posledních stránkách se vždy najde řada áznamů a pozdravů od známých i neznámých návštěvníků Calypsa ze všech koutl světa. K těm, kteří základnu navštíví, ale hytteboku si naštěstí ani nevšimnou, patří ob čas zimou lední medvěd. Aniž by se zdržoval zaklepáním či šetrným uvolněním závory, projde zavřenýma dveřma, zlikviduje dostupné ásoby potravin v konzervách. Za mimořádnou slušnost se pak považuje, opustil-li Calypso stejným otvorem, kterým vešel dovnitř. Stopy kolem budov rovněž poukazují, že prostory pod zvýšenou podlahou neušly zvýšené poornosti polární lišky.

Osada leží v oblasti pastvin několika skupin sobů polárních. Tato zvířata považují Calypso za úemí svých bytostných zájmů a v době práce expedice zde pod maskou zájmu o šťavnaté polštářky silenek a lomikamenů po očku pokukují po ruchu na stanici, či s okázalou samořejmostí odpočívají na závětrné straně skladiště nemo laboratoře. Jednoho rána pak třeba umělec a biochemik Zbyšek, pamětliv lidového rčení, že ranní ptáče dál doskáče, se málem přizabil, když vyšel časně jako první z budovy a div nepřepadl přes statného paroháče ležícího na zápraží. Pravým a nekorunovaným vládcem osady Calypso je však každoročně, přes přítomnost hordy lidí, skupin sobů, či samotážských medvědů a lišek velká kolonie rybáků Sterna paradisea. Tito bíléí až popelavě šedí ptáci velikosti menších holubů se pyšní černou čepičkou, červeným zobákem i nožkama, a jejich štíhlé tělo je v obratném letu ovládáno uzkými křídly a vidlicovitě vykrojeným ocasem. Ne nadarmo dostali také název "mořské vlaštovky". Čast jsem podlouhu pooroval, jak loví rybky. Rybáci se rychlým letem pohbují ve výšce několika metrů nad mořem a vyhlížejí drobní rybičky. Mají-li podezření, že chutná drobná treska polární je na dosah zobáku, zastavují se v letu a rychlým vířením křídel setrvávají hodnou chvíli na jednom místě jako kolibříci. Pak se obvykle přenesou o kousek dále , visí ve vzduchu s hlavou vytaženou dolů a zobákem směřujícím k objektu jejich zájmu, pak klesnou níže a nakonec bleskem zajedou až ke hladině nebo i do ní a v následující sekundě již vzlétají se stříbřitou rybkou v zobáku a míří ke kolonii.

Rybáci jsou ptáci poměrně ješitní a samolibí. Proto téměř nikdy nezamířili přímo k hnízdu, ale okázale aspoň dvakrát proletěli s rybkou v zobáku kolonií za halasného křiku závistivých opeřenců. Nezřídka pak ještě poslední metry cupitali mezi hnízdy pěšky na svých kraťoučkých nožkách a hrdě demonstrovali svůj úlovek. Zrovna jako bych viděl úspěšného rybáře někde u nás doma jak se naparuje před obyvateli chatařské kolonie.

Velká část rybáků považuje v Calypsobyenu za osvědčené místo k hnízdění torzo staré nákladní lodi stojící na dřěvěných podpěrách před laboratoří. Na přídi omšelého čtrnáctimetrového trupu je dosud čitelný název Maria Theresa. Že by na počest bývalé rakousko-uherské císařovny?

Maria Theresa bývala bytelným plavidlem s rozložitými boky a plochým dnem. Ve svých útrobách snad kdysi nesla těžký náklad kvalitního černého uhlí, jež se ve valounech dosud hojně nachází i na plážích v Bellsundu, snad zásobovala důlní společnost potravinami, dřevem na výztuže chodeb či průmyslovým božím. Dnes již stěží unese své vlastní dno porostlé tlustým kobercem mechů a lišejníků, jimž se za hojného přísunu živin trusu a rokládajících se zbytků potravy rybáků v útrobách vraku velmi daří. Prostory lodi jsou skvělým útočištěm pro rybáky, neboť jejich hnízda jsou de chráněna proti silný, větrům, ale i nežádoucím návštěvám lišek nebo sobů. Otvory a štěrbiny mei deskami zárověň umožňují odtok vody při dešti nebo z tajécího sněhu.

Zdaleka největší část rybáků však odolává novátorským svodům svých bratří z Marie Theresy a konzervativně setrvává na svých zvycích držet se nízko při zemi. Jejich hnízda představují ty nejprostější jamky v písku, štěrku nebo mezi tundrovou vegetací blízko pobřeží. A přestože jižní břehy Bellsundu představují kilometry a kilometry stále stejného písku a štěrku, rybáci shledali pláž u Calypsa a tu nejkvalitnější a bezprecedentně ji obsazují vždy ještě před příchodem polské expedice. A jak jinak, než že nejvíce hníd se vždy objeví podél cestiček vedoucích z Calypsa na pláž, do laboratoře, nebo do maličkého domečku, který snad ve všech vyspělých zemích světa je na dveřích ozdoben otvorem ve tvaru srdíčka.

Koncem první dekády července, kdy do Calypsa dorazila i naše skupina, se snad v každém hnízdě hřála pod drobnými tělíčky jednoho z rodičů obvykle dve zelanavá hnědě kropenatá vajíčka. V některých již se objevilo i první z šedavě kropenatých písklat dožadující se potravy. Rodiče, silně vyvedení z míry svým štěstím i obrovskou odpovědností a to malé stvořeníčko, se o svího potomka pščlive starají a žárlivě jej střeží. Oba se střídají ve shánění potravy a jen málokda se stává, že by někdo z rodičů nebyl aspoň na dohled, když ne přímo v hnízdu. První ptáče zdatně roste a při objevení se druhého sourozence, je již o hodně větší a mnohem důraněji se dožadují potravy. Rodiče, zaslepení starostí a sháněním potravy, pak považují a hladovější ten zobáček, který je více rozevřen a hlasitějí se ozývá. Proto druhé ptáče většinou během několka dnů uhyne. Pouze v případě, že první mládě se stane obětí lišky nebo racka, mají rodiče možnost uplatnit svou péči vůči druhému potomkovi, který je tak vlastně jakousi reprodukční pojistkou proti hrozbě zmařeného hnídního období, kterí je v Arktidě velmi krátké. Druhou pojistkou, kterou některí páry během našeho pobytu využily, je druhé zahnídění po zničení předchozího hnizda. Zde je však nebepečí, že mláďata takového hnízda nestihnou dorůst do doby podzimního odletu rybáků a pravidelných migrací na jih. Rybáci představují ptáky s nejdelšími migracemi mezi opeřenými cestovateli. Jejich zimním stanovištěm jsou pobřeží Antarktidy kolem jižního pólu, kde tou dobou vládne opět polární léto. Není těžké si spočítat, kolik desítek tisíc kilometrů musí rybáci každoročně absolvovat.

Jak jsem se mohl každodenně přesvědčit, v drobných tělíčkách rybáků tluče velké a odvážné srdce neochvějných ochránců svého panství. A to začíná již aspoň patnáct metrů od hnída, zvláště, kdzž se v jeho středu krčí jejich zbožňovaná ochmýřená kropenatá kulička. Stačilo jen vyjít z domku, aby kolonií proběhla vlna nevole. A chtěl-li jsem kamkoliv jít, volky-nevolky jsem musel narušit právoplatná hnízdní teritorium některého z hnídících párů, což bylo zcela pravidelně pojímáno jako přímé ohrožení jejich královského pokladu a výzva k boji. Marně jsem se tvářil, že mne zajímá jen odborná práce v laboratoři, marně jsem se snažil se jim obloukem vyhnout, marné byly mé snahy přimět je opakováním jednoduché pravdy k pochopení, že nejsem tvor proradný a lstivý a už vůbec nehodlám v nestřeženém okamžiku vyplenit jejich hnízdo. Světová věda melaveliké štěstí, že si akademik Pavlov vybral ke svým pokusům psy a ne rybáky. V opačném případě by dosud přešlapovala na místě o několik poschodí níže...

Při prvním vyhláčením poplachu zednoho mebo více hnízd startuje letka drobných bílých stáhaček a třepotavým letem tavisají ve výší za doprovodu ostrých výstražných skřeků. Je-li ámysl nepřítele vyhodnocen jako setrvalý útočný akt, docháí ke zlomu v projevu a z mořských vlaštovek se rázem stávají zuřivá útočící vzdušná torpéda, která se jako smršť řítí na tvář narušitele s jakoby nezvratným cílem vyzrait mu aspoň jedno oko. V posledním okamžiku let strhnou a po nabrání výšky vyráží k dalšímu útoku. Celá operace je doprováena ohlušujícím rachotem připomínající něco mezi kulometem a dětskou řehtačkou a psychologicky podtrženo pohledem do vyvalených zlobných očí a široce rozevřeného ostrého zobáku narůstající velkou rychlostí před očima oběti útoku. Nálety formace pernaté aviace nabývají stále na intenzitě, a po několika astrašovacích manévrech přicháejí na řadu zbraně. Na hlavu vetřelce začíná dopadat série velmi citelných úderů ostrých zobáků. A ve chvíli nejtěžší volí velitel útočné letky použití nejtěžšího kalibru, jež má k dispozici. Na nepřítele je ve střemhlavém letu svržena miniaturní puma vypuštěná ze zadního sektoru z ažívacího traktu a hluboce potupený protivník, potřísněný na hlavě a ramenou, prchá a za ním se nelibě vine aróma připomínající sardelovou pastu. Vítezný rybák toudobou již opět zavisl nad svým hnízdem a s havou nízko svěěenou dolů pozorně sledoval, da přece jen jeho drobeček nepřišel k nějaké úhoně. Přitom vydával tak něžné pípavé vuky, že bylo až k neuvěření, ře vycházejí z jednoho a téhož hrdélka jako onen válečný ryk před několika sekundami.

V Calypsobyenu se tedy nejen z důvodů chladného počasí nedoporučovalo chodit bez čepice. Já osobně jsem raději volil hned koženkový rybářský klobouk se širokým okrajem a po průchodu kolonií rybáků jej vždy opláchl v malém potůčku vyvěrajícím z přibřežní terasy u laboratoře.

Kousek čerstvého masa není k zahození,
aneb
vzácný příklad emancipace

Pokud by někde padla otázka, které ze severských zvířat je nejzapřísahlejším vegetariánem, určitě by většina sečtělejších dotáaných bez mrknutí oka odpověděla, že sob. A v podstatě by měla pravdu. Již ze školních učebnic víme, že základní potravou soba polárního je lišejník dutohlávka sobí. Opravdu, v období tuhé zimy je sob odkázán poue na to, co se mu údery ostrých kopýtek a lopatovitě rozšížených předních výsad paroží podaří vydolovat s povrchu sněhem a ledem přikryté tundry. Je nasnadě, že jedinou dostupnou potravou pak bude jen lišejník. Díky jemu také mohou přežít dlouhé zimní období velká stáda sobů na Sibiři, na severu Starého i Nového světa, ale i na řadě arktických souostroví.

Lišejník je bezesporu velmi zajímavým a svérázným dílem přírody. Ve své podstatě se skládá ze dvou organismů - houby a mikroskopických zelených řas. Houba má schopnost uchtit se i na těch nejnehostinnějších místech, nezřídka v celých crustách obaluje holé skály a balvany, kde, zdálo by se, nemůže vydržet žádný živá organismus. Ale v daném případě tomu tak není. Vítr a déšť, tak nepříjemné během krátkého polárního léta pro lidi, jsou pro lišejníky pravým dobrodiním. Oba přinášejí prachové částice a organické zbytky rostlinných tkání z okolní i daleké tundry. Fermenty vylučované lišejníky tyto častice rozkládají na jednoduché lítky a spolu se vzdušnou vlhkostí, jímané houbovitým tělem, je nabízejí zeleným řasám zabydlených ve spleti jejich vláknitých tkání. Řasy jsou velice nenáročné a ke svému životu potřebují jako každá rostlina pouze vláhu, minerální látky, světlo a oxid uhličitý. Dodavatelem prvních dvou je houba, světelnou energii potřebnou k fotosyntéze v hojné míře nabízí slunce, jež během polárního dne svítí čtyřiadvacet hodin denně. Pokud ovšem není pod mrakem. Ale i tehdy je sluneční radiace vysoká. Řasy vytvářejí složité organické látek a odpadním produktem při jejich výrobě je kyslík. Obě tyto složky potřebuje k výživě a dýchání houba, jejím odpadním produktem je naopak oxid uhličitý, jež ochotně přijímají řasy. Je to vlastně obdoba téměř bezodpadové technologie a skvěle naladěných odběratelsko- dodavatelských vztahů, tak jako u lidí. Jen s tím rozdílem, že houba v období nouze, kdy řasy nemohou plnit své závazky, větší čas svých dodavatelů jednoduše spolkne, aby se sama achránila... Vlastně se tím od lidí ani moc neliší.

Nevím, nakolik jsou sobi obeznámeni s fyziologií lišejníků, pochybuji však, že by je složitost tak delikátních partnerských vztahů hluboce dojímala. Proto také, jakmile přichází polární den a s ním se za veselého zurčení tisíce ledovcových potůčků tundra odívá do svěží zeleně bylinného pokryvu zdobeného tisíci drobných kvítků, opouští sobi bez výčitek svědomí svou obvyklou krmi a s oblibou uštipují stébla nízkých trav, lístky miniaturních vrbiček polárních nebo zabořují svůj čenich do malých a kompaktních bochánků silenek a lomikamenů. Ruku na srdce, kdo by také odolal tak svůdným barvám a lahodným a křehkým chutím po mnohaměsíční tuhé lišejníkové dietě.

Polární léto je krátké, mnohdy trvá jen dva až tři týdny. Pak už do prvních mrazíků zbývá opravdu jen málo času, takže jedinou významnou činností sobů od jara do podzimu je vytrvalá pastva. Rostlinný pokryv tundry je velice nízký a nezřídka dosti řídký. Naplnit bezedné břicho není jednoduchou záležitostí. Naskytne-li se tedy příležitost dostat se k hodnotnějším drojům bílkovin, sobi jich okamžitě vyzžívají. Objeví-li v tundře ptačí hnízdo, nebo zastihnou-li nepřipraveného hlodavce či ptáka, strhnou nachvíli pokryteckou masku vegetariána a bez lítosti hnízdo vyplení ať tam byla vajíčka nebo ptáčata, či úderem kopyta usmrtí drobného tvora a pak jej žmoulají v tlamě dokud jej celého nespolknou. Tyto případy barvitě popisuje i Savva Uspenskij ve své knížce V království ledu. I já jsem jsem si všiml, že sobi věnují zvláštní pozornost Calypsu a nikdy při jeho návštěvě neopomenou projít se kolonií rybáků. Pozoroval jsem, že útoky ptáků je nevyvádějí z klidu a nerušeně spásají chudou vegetaci pod terasou a po očku pokukují po okolí. Nezřídka jsem pak ráno objevil několik řádek stop s ostrými otisky kopyt a nedopočítal se některých snůšek v hnízdech, která jsem dosud průběžně pozoroval.

Vítaným suvenýrem polárníků vracejících se ze Špicberků jsou sobí parohy. Sobi svou ozdobu nenosí z nějaké marnotratnosti, ale považují si jej jako orgán plnící řadu důležitých funkcí. V období růstu hraje paroží výnamnou roli jako krvotvorný orgán, zároveň produkuje některé významné organické látky. Ne nadarmo se rostoucí paroží dosud pokryté "lýčím" dobývá jako cenná surovina pro farmaceutický průmysl. Sob však parohy aktivně využívá i k hrabání v tundrové vagetaci, o čemž svědčí značně opotřebovaný a sedřený povrch přední lopatovité násady jednoho z parohů. Sobí parohy jsou nápadně nesouměrné, lopatku má obvykle jen jeden paroh, pouze u nejstarších kusů se vyvíjejí lopaty na obou. Přesto je jedna obvykle mnohem větší a širší. Parohy se ovšem mohou stát nebepečnou zbraní vůči vlkům, ti však na Špicberkách nejsou. A medvědovi se sob raději obrovským obloukem vyhne. na člověka sob neútočí, o to více však samci využívají přírodou jim daných zbraní k těžkým soubojům v období říje. Mohutné paroží se silnými zakřivenými výsadami a širokými lopatami ovšem hned napoví, koho má mladý a ctižádostivý samec před sebou a pokud nezchlade hned, určitě si následující výchovný akt napřístě zapamatuje.

Nejpodivuhodnější ovšem zůstává na sobech ten fakt, že je to jediný z jelenovitých druhů, u nějž mají parohy nejen samci, ale i samice. Je to jistě praktická věc. Samice mohou využívat stejných výsad (doslova i obrazně) jako samci, mimoto si jimi mohou pomoci při hrabání lišejníků v zimě, kdy samci jsou již bez své ozdoby. Samci shazují parohy na podzim a samice mnohem později, březí samice až zcela na jaře. Během pěší tůry po rozsáhlé a široké Calypsostrandě směrem k Tomtvice na otevřeném západním pobřeží jsme hladké a vybělené sobí shozy viděli na poadí tmavé tundry již z veliké dálky. V průměru jsme našli aspoň dva kusy na jeden kilometr, takže za nějakou dobu jsme jich měli tak mnoho, že je nebylo možné unést. Stavěli jsme tedy cestou hromádky, že je vezmeme cestou zpět, pak jsme si jen vybírali pěknější kusy. Nakonec jsme se stejně vraceli ověšeni parožím jako vánoční stromečky a úpěli pod jejich tíhou. Je až k neuvěření, kolik toho musí takový dospělý samec nést na hlavě, a to nemluvím ani o jejich něžnějším pohlaví.

Jaký je biologický smysl toho, že parohy nosí (nebo musí nosit ?) i samice se dosud neví. Mám však hluboké podezření, že se jedná o jeden z mála doložených případů, kdy příroda dovedla své pojetí emancipace k nejvyšší dokonalosti a nasadila parohy nejem vládcům rodiny, ale i jejich manželkám...
 

Zdeněk Ďuriš

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress