Hlavní stránka

Špicberky 91 - díl II.

(02.01.2000)

Je 22. července 1991, sedm minut po půlnoci. Mohu směle prohlásit, že se mi právě podařilo plácnout Františka Josefa přes ... přes ..., prostě - tam, kde končí záda.

Manželky by se divily

Nevyčerpatelným zdrojem zábavy a bezuzdného veselí našich manželek během sporadických setkání při přípravě expedice byly jejich barvité představy o tom, jak budou jejich drahé polovičky vlastnoručně kuchtit a připravovat si pravidelnou stravu. Mohu s radostí konstatovat, že byly v tomto směru krutě zklamány. Vysvětlení je prosté. Naše potraviny byly začleněny do společných zásob mezinárodního týmu. Nebyli jsme tedy omezeni při přípravě jídel pouze tím, co jsme sami přivezli, pole pro tvůrčí aktivitu bylo zde neobyčejně široké. Vždy se pak našel někdo zkušenější, kdo pomohl zbloudilému polárníkovi vyváznout z kliček kulinářských nástrah. A tak nebylo ani divu, když se v době kdy služba v kuchyni padla na nás a nastaly tzv. "Dny československé kuchyně", objevily na stole jak myslivecké plátky, tak chalupářský guláš, trenčínské párky s bílou fazolí či jiné pochutiny špičkové kvality, nutno říci, vždy ke všeobecnému údivu a spokojenosti. Až později jsme prozradili, že jsme zákeřně použili již hotových jídel, jimiž nás obětavě vybavilo SELIKO Olomouc. A když k tomu započteme ještě těstoviny a müsli darované Mlýnským průmyslem v Kyjově, uzeniny z Masného průmyslu v Martinově, v troubě nahřátý chléb, upečený a sterilně zabalený v Pekárnách Ostrava, a při zvláštních příležitostech i orosené láhve pěnivého moku Ostravar, neměla československá kuchyně, a kupodivu ani v našem případě, šanci být ohrožena na své dobré pověsti.

Naše úspěchy nás tak podnítily, že jsme se časem pokusili i o námi dosud neověřené experimenty. Zvláštní kapitolou v tomto směru bylu použití a začlenění do našeho polárního jídelníčku také kostek a granulí Vitasoja poskytnutého nám v přehojné míře Poľnohospodárskym družstvem Ostrov pri Piešťanoch. Mimořádně v tomto směru proslul náš samozvaný tajemník expedice Zdeněk alias Šaman, jenž byl Vitasoju ochoten propašovat snad i do čaje. Až mnohem později byla překvapená polárnická společnost informována o tom, že s velkou chutí spořádali v gulášku, karbenátcích či husté polévce nikoliv výtečné jemné maso, ale produkt původu veskrze rostlinného, a tedy i zdravějšího, a nadto v polních podmínkách velmi účelného. Tzv. "sojové radovánky" pak již tradičně provázely zejména Šamanovy Dny čs. kuchyně a před odjezdem si každý z polárníků odvezl domů jako suvenýr balíček této zde již populární poživatiny.


Polárník domácí a jeho příbuzní

"Vážení odvážní polárníci!
Zdravíme Vás v den, kdy jste tento lístek našli. Přejeme Vám úspěch ve Vašem počínání. Ať Vám naše výrobky přivodí vzpomínku na domov a též na děvčata z Valašska.
Ve zdraví se všichni vraťte a pozdravujte od nás medvědy a pokud potkáte ledového muže, dovezte nám ho ukázat, neublížíme mu.
Zdraví Vás
Valašky"
5. 6. 1991

Přiznám se, že stravovací komfort předčil všechna naše očekávání. Široký stůl s ubrusem, svatební servis pana profesora a jeho choti, nerez příbor, bílý ubrousek, lžička na desert, na stole stálý výběr z několika druhů chleba (samozřejmě ještě horkého), rybičky, koření, sůl i cukr, hořčice, marmeláda i kečup, med. Je libo čaj nebo kávu? Kakao či horké mléko? Mléko do šálku nebo do talíře s kukuřičnými vločkami, müsli s oříšky, vanilkou či čokoládou očima přísadu či odložil prázdný talíř. Ještě přidat? Nebo podat máslo, cibulku jemně krájenou? Je zelená, ze "zahrádky" za oiknem. Již dosti? S dovolením, odnesu talíř... Polárníci... polárníci. Stále se zde s tímto pojmem setkáváme. Máme však vůbec právo se nazývat tímto termínem? - uvědomuji si s pochybností, a zrovna v té nejnevhodnější situaci - nad hrncem a s vařečkou v ruce při mlsání zbytků sladkého krému na zákusek, jež během mé služby peče paní profesorová...

Při slově "polárník" se každému sečtělejšímu čtenáři vybaví taková slavná jména jako Amundsen, Nansen, Scott, a v představách se vynoří krutá scenérie ledových plání s ostrým svištěním severáku... vousy pokryté vrstvou jíní zkomírajícím plamenem z rozžhaveného primusu pomalu taví úlomek zelenavého ledu... jediné jídlo tvoří krajíc okoralého chleba a na kost zmrzlý kus slaniny, stroužek česneku...

Není asi polárník jako polárník, - rozvažuji v duchu. Použiji-li biologické terminologie, polárník, přesněji řečeno polárník obecný, se dělí na několik kategorií či druhů. Nejznámější je polárník polní, neboli terénní. Většinu času strávaného v Arktidě je vystaven nepřízni klimatických podmínek, přebývá ve stanu či polorozpadlé boudě, vaří na očouzeném primusu, ohništi z naplaveného dříví či pícce hrozící každou chvílí explozí. Je velmi otužilý a vytrvalý, houževnatě překonává ledovce, pohoří, celé hodiny a dny tráví pozorováním objektu svého zájmu. Přesně takovými jsou mladí manželé z Moskvy, ornitologové Gríša a Irina. Oba jen málo dnů trávili v Calypso, většinou se nechali přepravit na zodiaku přes fjord na některý z protějších břehů, kde na nebezpečných sutích strmých horských svahů trpělivě celé dny sčítali ptačí hnízda alek, alkounů a papuchalků. Kolonie těchto mořských ptáků obsazují nejnepřístupnější skalní římsy ve výšce několika set metrů nad mořem. Gríša s Irinou se vždy po několika dnech vraceli, domluvili si rádiová spojení se základnou, a opět na nějakou dobu zmizeli, překonávajíce dvaceti- až třicetikilometrové vzdálenosti pěšky s těžkými batohy na zádech. Zcela jinou skupinu polárníků představuje tzv. polárník domácí. Tuto kategorii jsme zavedli my sami, abychom se takto etablovali v rodině polárníků. Zlé jazyky tvrdí, že největšími nepřáteli polárníků (rozuměj polárníků domácích) jsou chlad a práce, a že jejich obvyklým útočištěm je teplý spacák či vyhřátý koutek za pecí. Leč opak je pravdou. Polárník domácí si v aktivitě nezadá se svým terénním kolegou. Je sice pravdou, že je tvorem usedlejším a má k dispozici vyšší komfort jak v ubytování, tak i v teple a stravování, svůj název všaik odvozuje od lokálního, stacionárního charakteru své působnosti v Arktidě a od vyšší závislosti na základně. A je-li základna, snaha o co nejútulnější podmínky pro práci i odpočinek je vcelku logická.

Tomuto popisu plně odpovídala jak skupina polských geomorfologů pod vedením profesora Pěnkaly, tak i sovětsko-norský archeologický tým profesora Starkova, ale i naše československé trio. Polští kolegové navazují na již několikaletou tradici polárních výzkumů na Špicberkách. V Calypso získali cenou obětavé práce výbornou základnu. Znalost konkrétních podmínek jim dovoluje každoročně přispět něčím novým ke zdokonalení svého stálého působiště. Není pak divu, že Calypso se stává stále častěji vyhledávaným místem zastávek jak vědeckých týmů a turistických skupin cestujících po vodách souostroví na jachtách či kajacích, tak i bývalých lovců a trapperů, kteří zde vzpomínají na zašlé časy.

Doménou archeologů bylo nové naleziště objevené pod příbřežní morénou v předpolí Renardova ledovce u Josephbukty, vzdálené asi tři kilometry od Calypsa. Také tato skupina každodenně odcházela a vracela se na základnu, využívajíce jejích předností před provizorním stanem u naleziště. Večer co večer se u stolu vedly besedy a spory o tom, co den dal. Nad schématy geologických vrstev, nad kulturní vrstvou naleziště, nad převzácnými úlomky dřevěných nástrojů, keramiky či velrybích kostic. Nad otázkou o původu naleziště - vikingové nebo pomořané? Nad tím, kdo bude zítra sloužit v kuchyni a kdo půjde na naleziště odstraňovat zbytky ledového příkrovu po okrajích jámy. A nad tím, kdo našel nejcennější nález. Tento poslední spor ochladl poté, co jednou se s nimi šel podívat Zdeněk a po chvilce kutání vyhrábl z hlíny a suti před tvářemi archeologů zkřivených překvapením a závistí kus kožené boty a hřeben.

Také my se řadíme do početné kategorie polárníků domácích. Charakter naší činnosti, t.j. potápění, nám nedovoluje provozovat kočovný způsob poznávání přírody. Na základně jsme závislí zejména přítomností kompresoru pro plnění potápěčských přístrojů, elektrocentrály k nabíjení akumulátorů, zásob paliva pro pohon lodního motoru a zmíněného kompresoru i elektrického generátoru. Mimoto, značnou část práce je nutné provést v laboratoři Calypsa, stejně jako ošetření potápěčské a fotografické výstroje vyžaduje zdroj sladké vody i chráněné místo na jejich sušení a bezpečné uložení.

Polárník domácí není forma stálá, ale na čas se dokáže transformovat v typickou formu terénní. Tak například Tadeusz s Waldemarem na čas zmizeli z Calypso a po dobu deseti dnů prováděli výzkum změn mořských břehů v dvacet kilometrů vzdáleném Klokke. Tomuto místu dominuje nevelká chatrč částečně pochroumaná klimatickými vlivy a částečně ledním medvědem, když se v zimě dobýval ke stálým zásobám potravin. Po vysekání třiceticentimetrového ledového příkrovu, který pokrýval podlahu, a zprovoznění malé, ale výkonné pícky, byla bouda vcelku obyvatelná. A to i pro Tadeusze, který při své obrovité postavě musel vždy vylézt ven, když se chtěl obrátit nebo protáhnout.

Někteří kolegové navrhovali zavést vedle terénního a domácího také kategorii polárníka lodního. Toto řešení se mi nezdá nejšťastnější, protože by nutně muselo zahrnovat přinejmenším tři zcela různorodé skupiny. Například posádky dopravních a nákladních lodí, takových jako ruský Pomor o výtlaku 2000 tun, který nás dopravil z Longyearbyenu, správního střediska souostroví, ke Calypso. Nebo naopak polárníky z výzkumných plachetnic jako jsou polská Oceania patřící Akademii věd či francouzský Vagabond pod vedením známého jachtaře polského původu Janusze Kurbiela, nebo i z větších expedičních lodí. A v neposlední řadě také otrlé muže překonávající velké vzdálenosti mezi jednotlivými fjordy na malých a plně naložených nafukovacích člunech Zodiac s výkonnými motory. K těm posledním patří bezesporu profesor Sywula z Gdaňské university a jeho společník ochotně slyšící na jméno Trapper. Oba se u nás objevili dvakrát, vždy v "noci" a při velmi špatném počasí. Našli jsme je pak vždy spící buď na některém volném lůžku, nebo, v případě Trappera, třeba pod jedním z našich převrácených člunů. Tím také prokázali, že polárník lodní je v podstatě mobilnější hybridní formou polárníka domácího a terénního...


František Josef ležící, spící

Je jeden z těch několika vzácných dnů, kdy i Arktida odpočívá. Tytam jsou neustálé ostré větry, hladina moře je klidná a rovná jako rybník tam doma u nás za humny a po zběsilém vlnobití není již druhý den ani památky. Ba i slunce si dopřává nebývalé volnosti a rozpaluje vzduch až někam k osmi stupňům nad nulou. Na své pouti oblohou směřuje ohnivá koule pomalu ale nezadržitelně k severu. Bude jasná a slunečná noc polárního dne. "Dnes, nebo nikdy!" - nechává se slyšet Tono a přestože jsme po celodenní namáhavé práci, nacházejí jeho slova kupodivu živou odezvu v našem malém týmu. S večeří jsme rychle vypořádáni, trochu se však zdržujeme s přípravou materiálu. Již delší dobu se chystáme vyplout na nějaké zvlášť atraktivní místo, kde bychom na fotografický i filmový pás dokumentovali přítomnost v Arktidě jak sebe samých, tak i řady výrobků, jimiž nás vybavili sponzoři. A tak se náš člun povážlivě plní kromě potápěčské a fotografické výstroje také bedýnkami, krabicemi a vaky s přístroji, dýmovnicemi, vzorky potravin a nápojů, suvenýry. Zdeněk nezapomíná ani zbraň a hrdě třímá v rukou elegantní kulovnici.

Jako místo činu byla jednoznačně zvolena laguna u ledovce Recherché. Svou délkou kolem patnácti a šířkou čtyř a půl kilometrů je největším ze skupiny ledovců, které pokrývají údolí mezi skalnatými hřbety severozápadní části Wedel Jarlsbergovy země na západě Špicberků. Náš člun se řítí přímo k jihu nezvykle poklidnou hladinou Recherche-fjordu. Před námi bělavě a namodrale září obrovitý ledový masiv vtěsnaný mezi černé skály Observatoriafjelletu na západě a rozsáhlého horského masivu na východě, jemuž vévodí 1206-metrový Berceliusfjellet. V křišťálově průzračném vzduchu se vše zdá být na dosah ruky - hory i ledovec, plavba však trvá nekonečně dlouho. Konečně dosahujeme štěrkového předpolí ledovce.

Štěrk, písek a kal vynášený masami vod z povrchu i zpod ledového příkrovu se po celá tisíciletí usazuje v mořských vodách až dosáhnou hladiny. V posledních desetiletích došlo k výraznému oteplení klimatu, v důsledku čehož většina ledovců ustoupila o několik set metrů do vnitrozemí. Masy sladkých vod pak v obnažených nánosech Recherchebreenu vytvořily rozsáhlou sladkovodní lagunu, do které se čas od času odlomí z vodou podhlodaného čela ledovce kusy namodralých ker. Ty jsou postupně unášeny proudem, vlnami a větrem k opačnému konci laguny, kde se hromadí a seskupují do nejneuvěřitelnějších kompozic a tvarů. Dravý tok sladkých vod z laguny proudí často se měnícím řečištěm v předpolí na konci laguny a jeho kalné vody plynou širokým pruhem barvy bílé kávy smaragdově zelenými mořskými vodami fjordu. Je deset hodin večer. Podmínky stále ideální.


Paprsky vysokého nočního slunce se ze severu opírají přímo do čela ledovce a oslepují nás jeho bělotou. Je bezvětří, klidná voda. Nejvyšší příliv nám dovoluje proplout opatrně na motoru řečištěm do sladkovodní laguny. Přistáváme u levého kraje, kde se ledovec svažuje až k štěrkovým nánosům. Zde také začíná jeho svislé čelo odcházející od nás širokým obloukem doprava ke svému západnímu okraji. V kalných vodách laguny sto metrů od nás vykukuje zvědavě malý tuleň. Zkoušíme pořídit co možná nejlepší záběry, ale je příliš daleko. Oblékáme se do potápěčských obleků a přenášíme výstroj na jednu z nevelkých ker uvízlých na nánosech nedaleko od nás. Teprve na ní se dostrojujeme, chvíli pózujeme před objektivy kamery a fotoaparátů. Trochu znervózňuji, když se velmi bizardní sousední kra zničeho nic rozpadá na dva kusy a s majestátní pomalostí plavně převrací do vody. Naše kra vypadala stejně bezpečně jako tato, proto jsem opravdu rád, když mi ukojení reportéři, aniž si všimli tak bezvýznamné změny v mém okolí, z bezpečí souše blahosklonně povolili zanořit se do vody. S úlevou se vrhám do chledivé náruče laguny a vychutnávám příjemný chlad asi půl stupně teplé vody rychle odčerpávající přebytečné teplo zpod obleku nastřádané při pózování. Po hladině neuvěřitelně kalné vody mířím k čelu ledovce...

Z vody mně dostal až Zdeňkův pokřik:
"Tuleni! ... Támhle leží tuleni! ... Na krách. ... Vidím dva velké macky". V mžiku měníme program. Zcela bezostyšně zapomínáme na fotografování výrobků našich sponzorů, uvolňujeme člun, a nalehko, jen s fotoaparátem, kamerou a videem skáčeme dovnitř. Já stále ještě v potápěčském obleku. Slávek s Tonem se chápou vesel, Zdeněk nervózně sleduje nejbližšího tuleně binoklem a polohlasně nás navádí. Já se dosti neúspěšně snažím nehlučně přeložit v rohu paluby své zkřížené nohy s dosud obutými dlouhými ploutvemi. Překonáváme pětisetmetrovou vzdálenost a konečně vnikáme do ledového pole laguny. Ocitáme se v zimní zahradě ledové královny. Proud a vesla nás nehlučně unášejí mezi ostrými hroty i nízkými tabulemi, vysokými sloupy i strmými stěnami. Bizardní ledové útvary mnohdy trčí z vody proti všem zákonům gravitace a každým momentem hrozí zřícením. Což se, mimochodem, nezřídka i stává, jak nasvědčuje občasný mohutný hukot a šplouchání doprovázené několika vlnami vzedmuté hladiny...

Míjíme ledový útes a na nízké kře před námi poprvé zahlédnu tmavý oblý hřbet velkého zvířete. Usilovně, ale tiše bojujeme s proudem, který nás odnáší stranou. Odstrkujeme se od kry, člun se kymácí. Pokoušíme se fotit a natáčet, ale před námi roste nová ledová stěna. Hoši vstávají, náhodný rachot však přesvědčuje odpočívajícího ploutvonožce o reálním nebezpečí a my zahlédneme pouze vodní tříšt za mizejícím zvířetem.

"Támhle je další!", - neztrácíme naději. Paže se opět chápou vesel, zavádíme člun do proudu a necháváme se unášet k dalšímu objektu našeho zájmu. Tuleň po naší levici patří opravdu ke skvostným exemplářům svého druhu. Má snad ke třem metrům délky a jeho zavalité tělo pokryté zvlášť zlatavou hnědou srstí má určitě svých pět metráků. Leží slastně rozvalen na drsném rekrystalizovaném povrchu kry přímo v paprscích půlnočního slunce a zdá se, že o naší přítomnosti nemá ani ponětí. Tu sebou najednou škubne, převrátí se na bok a s podezřením vzhlédne směrem k nám. Je konec... teď se jistě vyleká a vrhne do vody! Bez jediného pohybu tiše zíráme na tuleně a on na nás. Proud nás pronáší kolem něj ve vzdálenosti snad sedmi-osmi metrů. Cvaknutí a zabzučení závěrky Tonova fotoaparátu zazní v tichu jako výstřel...

Tuleň ale široce rozevřel ve slastném zívnutí své čelisti s ostrými zuby a dal tak nepokrytě najevo, co si o nás myslí. Svou roli ale jistě sehrálo i slunce svítící mu přímo do očí. Ploutvonožec znovu klesl na led a převrátil se na záda hlavou k vodě.

Teď jsme mu mohli pohlédnout přímo do tváře. Malá očka mžourající v ostrém slunci, nevrlý výraz na velkém čenichu. Celému obličeji však vévodí dva široké prameny dlouhých a světlých, ale co bylo nejpodivuhodnější, na konci nonšalantně vzhůru zakroucených vousisek, které by mu mohl snad závidět i samotný...

"František Josef...". - hlesl kdosi ve člunu s obdivem i trochou závisti, tuleňovo jméno však bylo přijato bez nejmenšího zareptání. Aparáty opět zuřivě bzučely a cvakaly, ale nemilosrdný proud nás unášel pozpátku opět mezi kry dál směrem ke slunci.
"Chlopaki! ... Ešče jedna duža foka jest tutaj... vpravo!" dusí se vzrušeně náš polský kolega v chválihodné, leč zcela bezvýsledné snaze ubrat svému burácivému hlasu na decibelech. Vmžiku se odvracíme od vzdalujícího se nám jmenovce stařičkého c.k. mocnáře. Opravdu! Na nízké lavici kry pod hrozivě vyhlížejícím ledovým převisem leží kus, který si v ničem nezadá se svým předchozím kolegou. Pouze srst je stříbřitě šedavá s většími i menšími tmavými skvrnami a se širokým světlejším pruhem kolem krku. Vousy jsou však svislé a přímé. Mokrá srst na břiše a boku je stejně jako u jiných zde viděných tuleňů tmavá a ostře ohraničená od oschlé srsti.

Opět se rozpoutává bitva o pořízení co nejlepšího záběru za nezúčastněného přihlížení naší nové půltunové modelky. Bitva je však náhle přerušena zcela prozaicky ostudným handicapem našeho týmu. Končí filmy v aparátech a i baterie videa podává výhružné signály o svém brzkém kolapsu...

"A teď už bys mohl do vody a přiblížit se k němu. Vezmeme tě na video", - obrací se šeptem ke mně Tono s návrhem, který se již půl hodiny marně snažím prosadit před nesmlouvavými fotografy. Jen s maskou, ploutvemi a zátěžním opaskem tiše vklouzávám do vody. Potápěčský oblek mne nadnáší jako nafukovací madrace. Vypouštím ventilem co nejvíce vzduchu, abych se zanořil až po ramena a pomalými pohyby se blížím k tuleni. Nechci, aby mou přítomnost spojoval s člunem, což by nyní mohlo vzbudit u jinak ostražitého zvířete nemístnou reakci. Mířím proto trochu stranou, aby mne pak proud pronesl těsně pod tuleněm a já se tak dostal na videu do jednoho záběru se zvířetem. Ostrý sykot za mnou naznačuje, že Tono můj úmysl nepochopil. Musím však přiznak, že i samotný tuleň při pohledu zdola, z vody, vypadá náhle několikanásobně větší než z bezpečí člunu, a zdaleka ne tak mírumilovně naladěný. Necítím tedy ani příliš chuť plavat provokativně přímo pod něj. Šramot ve člunu a plesknutí vesla vyburcovává ploutvonožce ze slastné netečnosti. Vztyčuje se na předních tlapách a pozoruje člun. Zřetelně nyní vidím velké okrouhlé černé oči s narudlým zábleskem v koutcích a úctyhodnou, vyloženě psí tlamu...

Překonávám směsici protichůdných pocitů a rozhoduji se zamířit přímo ke kře, když tu náhlé zarachocení ve člunu uvádí tuleně z bojové pohotovosti do stavu přímého ohrožení. Silné drápy na předních tlapách se zatínají do drsného okraje kry, mohutné tělo se prudkými záškuby převaluje přes kraj a plavně mizí ve zvířené vodě... Vracím se ke člunu.

"Člověče! Proč jsi neplaval přímo? Já tě nemohl dostat do záběru! To si sa ho bál, alebo čo?", - vylévá si na mne Tono svou nevoli češtinou míchanou se slovenštinou. Marně mu vysvětluji svou zamýšlenou strategii, její genialita u něj nenachází zaslouženou odezvu. Pobouřeně se odstrkuji od člunu a bojujíc s proudem, mířím k dosud odpočívajícímu Františku Josefovi, abych si alespoň u něj napravil svou pošramocenou reputaci. Plavu pomalu, abych na sebe neupozornil šploucháním, hoši na člunu za mnou. Využíváme výhody ostrého půlnočního slunce za svými zády.

Nekonečně dlouho zdoláváme proud a blížíme se... Konečně jsem již na šest metrů od něj. František leží jako obrovský, tukem a masem naditý měch, rozplácnutý na ledě. Přibližuji se k okraji kry tři metry od něj. Náhodný zvuk upoutává jeho pozornost. Převrací se na břicho a soustředěně mne pozoruje. Sdola se opět zdá obrovský. Stačí pohled na člun a obdarovává mé společníky mrzutým pohledem starého sedláka, kterého kdosi přistihl jak o žních vyspává pod stohem slámy. Střídavě pozoruje člun i mne ve snaze uhodnout, patří-li ty dva nezvykle barevné plovoucí objekty k sobě a jsou-li hodny toho, aby kvůli nim přerušil tak příjemnou siestu. Potlačuji nízké pudy a držíc se rukou ledu velmi pomaloučku se šinu podél kry až na půldruha metru od již zjevně znepokojeného tlouštíka, abych se určitě dostal do záběru kamery.

"Co je moc, to je moc!" říká si nejspíš v duchu František a když se ve člunu opět kdosi neopatrně pohnul, jeho nervy napětí situace nevydržely. Svaly pod jeho tučnou kůží zahrály a uvedly do pulzujícího pohybu celé několikametrákové tělo. Drápy širokých předních tlap se zaťaly do kraje ledu kousek ode mne a těsně před mýma očima se zvíře vrhá hlavou dolů do vody. Hlavou mi blýskne menší rošťárna. Vrhám se rovněž do předu, rozmáchnu se rukou, a ...

Je 22. července 1991, sedm minut po půlnoci. Mohu směle prohlásit, že se mi právě podařilo plácnout Františka Josefa přes ... přes ..., prostě - tam, kde končí záda.
 

Zdeněk Ďuriš

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress