Okolí Pune

Vydali jsme se na kopec, kde se dají dobře hledat kameny, ale nakonec jsme se tam nedostali, cesta nahoru byla zavřená a pěšky by to sice šlo, ale bylo to kus cesty a na mě nějak zrovna dolehl pobyt v Indii a než bych tam v tom vedru vyšlapala, tak bych se poblila. Vydali jsme se tedy raději do okolí Pune.

Narazili jsme v jedné vesničce na schody vedoucí do kopce ke chrámu vytesaném ve skále, ty jsme si vyšlapali a v tom chrámu byl příjemný chládek. A pak jsme už jen fotili život v okolních vesnicích, tak se můžete kouknout, jak se žije na indickém venkově (jsem ráda, že žijeme ve městě).

Nahlédli jsme i do kuchyně jedné "restaurace", kde si Mirek dal oběd, já si dala jen suchou rýži. Mirek sní všechno a všude, ono na druhou stranu ale všechno chutná stejně. Já to někdy jen ochutnám, ale nechce se mi do toho, protože oni to kuře vždy nasekají i s kostmi a kůží, ale hlavně ve všem je koriandr a ten s Mirkem fakt nemusíme. Mě ani nebylo špatně z jídla nebo vody, ale po vínu a už asi týden nemůžu nic hůř stravitelného jako česnek nebo cibuli. A to od začátku vařím (včetně čaje) z vody z kohoutku. Mirek si dokonce dělával vodu se šťávou z kohoutku.

Indové jsou v podstatě usměvavý, veselý a někdy až přílišně nadšený národ. A člověk už časem ani nevnímá např. že se tu chlapi neustále objímají a vodí za ruku atd. Jen ti žebráci jsou nepříjemní, protože tím, že jsme bílí, tak do nás neustále strkají rukama a miskama, což jiným Indům nedělají. Bavila jsem se o tom s jednou Indkou, která evidentně patřila k těm hodně privilegovaným. Byla vzdělaná, měla přehled o světě, Hindsky neumí, pouze anglicky, nikdy nemusela pracovat. Řekla mi, že dává peníze pouze těm postiženým, protože žebrajícím dětem mafie stejně vše vezme, odmalička je udržují na opiu a oni pro mafii žebrají za stravu a drogy. A staří prý vždy mají nějakou rodinu, která se o ně postará. Já občas dávám na trhu žebrákům banány, které tam zrovna koupím a často je vidět, jak jsou naštvaní. Říkala jsem si, že budu u sebe nosit nějaké sladkosti a bonbóny pro děti, ty jim brát nebudou.

Ta Indka říkala, že v Rusku zažila skutečnou zimu a bídu, když tam někdy za Gorbačova byli a že v Indii to takové není, že tady si každý může dovolit kafe s mlíkem. Je to zvláštní, jak to tady ti bohatí vnímají. Někdy s ní zajdu na kafe. My si o těch bohatých tady myslíme, že si vůbec nejsou schopni uvědomit tu chudou stránku Indie, přehlížejí to a tváří se, že to neexistuje, jde to vidět hodně z televize. 

Vše je tam naleštěno, uklizeno a někdy to vypadá jako obrázky ze Švýcarska. Na druhou stranu je bezesporu, že je Indie bohatá a soběstačná země, hlavně tady v Pune, přesouvají se sem IT a automobilové závody, rozvíjí se to tady a roste. Je tu velká frekvence cizinců (i kvůli OSHO ašrámu, kde jsem zatím nebyla a už se mi tam ani nechce, poté, co jsem se dozvěděla, jak je to tam drahé, jen za překročení prahu člověk zaplatí 1500 a pak za každou aktivitu se platí zvlášť), proto si teroristi vybrali právě Pune pro svůj útok. Teď je tu plno policajtů a vojáků před každým místem, kde se soustřeďují cizinci (McDonald atd.) Ale snad už bude klid.

Renáta Lorišová