Americký sen tak trochu jinak

Přípravy na cestu začaly už na podzim - nekonečným vyplňováním všech možných formulářů na získání pracovního víza. "Papírování" pokračovalo na internetu rozesíláním životopisů a motivačních dopisů do všech koutů Ameriky. V únoru mi konečně odpověděl zaměstnavatel z hotelového řetězce Best Western. Budu pracovat v hotelové restauraci jako servírka a příležitostně za barem.

Paráda! Myslela jsem si. Za dva měsíce vydělám na spropitném spoustu peněz! Nejenže se mi vrátí cestovní náklady, ale taky vydělám peníze navíc, abych celé září mohla cestovat po západních státech USA.

Plná očekávání jsem 18. června nasedla v Praze na Ruzyni do letadla, abych se s jedním přestupem v Atlantě dostala až do kovbojského Wyomingu. Podle toho, co mi napsal zprostředkovatel práce, budu pracovat 20 mílí na jih od národního parku Grand Teton v překrásné přírodě na břehu řeky Snake River. Všechno možné sportovní vybavení mi zaměstnavatel samozřejmě poskytne. V duchu už jsem si představovala, jak strávím každou volnou chvíli léta dováděním v kajaku na peřejích.

Škoda, že realita je většinou poněkud odlišná, než jak si ji člověk vysní. Hned po příjezdu jsem se dozvěděla, že všechny pracovní pozice na číšnice a číšníky už jsou plné. Přednost dostali rodilí Američané. My Češi, celkem se nás na místě sešlo šest, budeme pracovat jako uklízečky a údržbáři. Protože nikdo z přítomných neuměl pořádně anglicky, všichni pouze sklopili hlavu a chopili se kýblů s čistícími prostředky. Jediný, kdo si to nenechal líbit jsem byla já. Využila jsem svých jazykových schopností a na druhý den si domluvila schůzku s Edem, manažerem hotelu. Přeuctivý Ed se mi omluvil a večer už jsem roznášela jídlo v restauraci. Smlouvu na uklízení jsem odmítla podepsat. Ústní domluva zněla, že budu pracovat 5 dní v týdnu jako servírka. Zbylé dva dny můžu prozkoumávat krásy okolí. Flying Seddle Lodge, tak se hotel jmenoval, stál u silnice na nedokončeném staveništi, kde se pořád prášilo. Sportovní vybavení představoval tenisový kurt na místě, kde celé dny od rána do večera pražilo spalující wyomingské slunce. No nic, to nějak dopadne.

S prací jsem byla zpočátku vcelku spokojená. Jediné co mi vadilo bylo používání plastových talířů, příborů a kelímků skoro na všechno. Přitom nikde nebyl koš na recyklování a nádobí se po jednom použití vyhazovalo. Nedalo mi to a už zase jsem seděla v kanceláři u Eda. Jako zastánce udržitelného cestovního ruchu jsem se mu snažila vysvětit výhody, jaké by recyklování mohlo společnosti přinést. Tentokrát už nebyl tak milý a hodně rychle za mnou práskl dveřmi.

Po pěti odpracovaných dnech jsem žádné volno nedostala, protože mě v restauraci najednou bylo potřeba. Žádné speciální plány jsem neměla, tak jsem souhlasila a uvázala si zástěru kolem pasu. Ed mě ujistil, že se jedná o výjimku. Na odpočinek právo samozřejmě mám, a kdybych měla svůj vlastní program, nikdo by mě do práce netahal. Po devíti dnech každodenní práce přišlo teď už konečně zasloužené volno. Padlo na pátek. Ve čtvrtek večer doletěl můj přítel, tak jsem se těšila, že spolu pojedeme někam na výlet. Už v deset ráno mi volal Ed. Potřeboval by mě od jedenácti v práci. Je mi líto, ale mám už program a první den volna od mého příletu. "Ok. Jestli nepřijdeš do práce, máš padáka. Do dvaceti čtyř hodin si sbal věci a vypadni." Tak to byl onen milý Ed. Ještě ten den jsme s Milošem koupili auto ze všech peněz, které jsme dali dohromady a v sobotu ráno Flying Seddle Lodge nadobro opustili.

Měli jsme štěstí. Jeli jsme do národního parku Grand Teton, kde nám nabídli práci v prvním ubytovacím středisku, ve kterém jsme se zastavili. Stálo na břehu jezera Jackson Lake a příroda kolem vypadala nádherně. S nadšením jsme kývli, že zůstaneme. Kromě čtyř Rusů byli všichni zaměstnanci Američané. To nám vyhovovalo. Aspoň budeme mluvit anglicky. Já jsem navíc dostala práci v obchodě se suvenýry, tak budu mít možnost mluvit anglicky i tam. V obchodě na mě všichni kolegové byli velice milí a brzo jsem si je oblíbila. Věková propast asi čtyřiceti let mezi mnou a jimi byla rychle smazána. Práce sama o sobě nebyla zrovna nejzajímavější, ale dobrý kolektiv pro mě znamenal více.

S mladšími vrstevníky jsem už tak dobře nevycházela. Po prvním týdnu jsem pochopila, že pokud se nebudu každý večer opíjet a kouřit trávu, do party moc nezapadnu. Ve výsledku mi to až tolik nevadilo. Pořád jsem přece měla Miloše, se kterým jsme všechny volné dny trávili túrami v překrásných horách pohoří Grand Teton. Už jen to určitě stálo za to, a našeho rozhodnutí pracovat v Signal Mountain Lodge (dále jen SML) nemůžu litovat.

Čas plynul, letní prázdniny se krátily, do SML přijíždělo stále méně hostů a práce v obchodě byla den ode dne pomalejší, jednotvárnější, nudnější a otravnější. Snad každá učebnice angličtiny obsahuje článek o zvycích různých národů. Angličané jsou údajně proslulí neustálým bavením se o počasí, Američané zase u každého hledají tzv. "geographical link" – jakési geografické pouto, které by je s člověkem spojovalo. Při otázce, odkud jsem, mi dodneška vyskočí husí kůže. Musela jsem na ni každý den odpovídat nejméně stokrát. Po zjištění, že jsem z České republiky, se každý ptal, jestli z Prahy. "Ne? A odkud tedy? Moje prababička byla z České republiky. Včera jsme byli v Yellowstonu a tam potkali 13 Bulharek. Kdysi jsem byl v Maďarsku. Vy jste ta země s Miloševičem?...“" Po měsíci a půl jsem už nemohla dál. Potřebovala jsem na místo bez lidí. Práce navíc vážně ke konci sezóny ubývala a celodenním postáváním v obchodě, kde se mnou chytali lelky ještě další dva prodavači, jsem se cítila zcela zbytečná.

Než dělat něco neužitečného za minimální výdělek, raději budu pracovat jako dobrovolník zadarmo a budu dělat něco smysluplného, napadlo mě. Na internetu jsem našla na druhé straně Wyomingu na jihovýchodě ranč, který představoval domov pro zvířata zachráněná z laboratorních výzkumů. To bude něco pro mě!  Zvířata miluji nadevše a vždycky bylo mým snem s nimi pracovat. Zavolala jsem tam a domluvila se, že pokud vše půjde podle mého předem vymyšleného plánu, už zítra navečer dorazím.

V SML naštěstí nebyl problém skončit. Stejně mě tam nikdo nepotřeboval. Manažer resortu byl velice chápavý člověk a bez problémů mě hned následující ráno propustil. Sedla jsem s Milošem do auta a ten mě nějakých 400 mílí převezl přes celý Wyoming na ranč. Už od přivítání s řediteli ranče, Donou a Bobem, jsem nemohla být v Americe šťastnější. Nastěhovala jsem se do luxusního domu, který jsem sdílela spolu s pěti dospělými kočkami a pěti rozdováděnými koťaty. V domku vedle mě bydlela další dobrovolnice, Nadine ze Švýcarska a šest psů. Žádný jiný dobrovolník na farmě nebyl, proto jsme pečovaly také o všechnu ostatní zvířenu. Pět prasat a čtyři koně. Kromě zvířat jsme byly zodpovědné za veškerou "farmářskou" práci. Na pozemku tak velkém, že šlo stěží dohlédnout z jednoho konce na druhý, jsme sekaly trávu, stříhaly křoví, kde se schovávali pro nás a naše zvířata nebezpeční chřestýši, ve stájích jsme kydaly hnůj apod.

Pracovala jsem běžně dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu, na rozžhaveném slunci, kdy teploty denně dosahovaly minimálně 35°C a byla jsem maximálně šťastná. Na ranči, kolem něhož široko daleko není nic než pastviny, mi jedinou společnost dělali Dona, Bob, Nadine, kočky, psi, prasata a koně. Pomáhala jsem zvířatům a plnil se mi můj nejen americký sen. Samozřejmě, že jsem se do zvířat zamilovala a nebylo pro mě lehké je opustit. Proto jsem se rozhodla si alespoň dvě koťata zkusit adoptovat a vzít s sebou domů do Česka. Za velké pomoci Nadine a nesčetném množství korespondence s českým konzulátem v Los Angeles jsem nakonec shromáždila všechny potřebné dokumenty k převozu koček do České republiky.

Můj čas strávený na ranči se naplnil a 9. září mě vyzvedl Miloš, abychom se vydali na třítýdenní cestu po Státech. Přejeli jsme přes Colorado do Utahu, Nového Mexika, Arizony a Kalifornie, kde mě snad nejvíce z celého cestování zaujalo Údolí smrti. Z Kalifornie jsme se přes Nevadu a Utah vrátili zpátky do Wyomingu na ranč, kde na nás připravené na dlouhý let do Evropy čekaly teď už oficiálně moje kočky Mademoiselle a Rainbow.

Možná přece jenom bude něco na tom, že se v Americe lidem plní jejich sny. A všichni rozumí lidé ví, že cesta za nimi není pouze jednoduchá procházka růžovým sadem.

Klára Lakomá