Ramínko (Coat hanger) a Opera v Sydney

Dominantou hlavního města Nového Jižního Walesu jsou bezesporu Sydney Harbour Bridge a Opera Sydney na východě přístavu na Bannelong Pointu.

Do výstavby mostu spojovaly centrum Sydney na jižní straně zálivu s obytnou čtvrtí na severní straně jen trajektové linky nebo 20 kilometrů dlouhý silniční okruh, zahrnující pět mostů.

Jednoobloukový ocelový most dominuje nad přístavem svým rozpětím 503 metrů (celková délka je 1150 metru) a přemosťuje Darling Harbour ve výšce 59 metrů. Konstrukce spočívá na čtyřech pískovcových pilířích zapuštěných do pevné pískovcové skály dvanáct metrů hluboko. Oblouk mostu se začal stavět současně z obou konců, které provizorně držela ocelová lana. Po spojení obou částí se budovala mostovka od středu ke krajům. Toto "ramínko", jak mu Australané přezdívají, má šest jízdních pruhů pro automobily, dvě železniční koleje, stezku pro cyklisty a chodník pro pěší na východní straně. 

Nejvyšší bod mostního oblouku je ve výšce 135 metrů a dá se na něj vystoupit z Pylon Lookout and Exhibition po dvou stech schodů za doprovodu průvodce. Za výstup je požadováno vstupné 100 australských dolarů (nyní asi 1700 Kč), ale výstup rozhodně za to stojí. Výhled na město je úžasný. Sám jsem tuto cestu vzhůru podnikl a byl jsem velmi rád, že jsem se tak rozhodl. Byl to snad nejúžasnější pohled na Sydney, když pominu druhou možnost shlédnout město z 252 metrů nad zemí ležícího čtvrtého podlaží vyhlídkové plošiny AMP Tower (což jsem také učinil). Autorem projektu mostu byl železniční inženýr John Job Crew Bradfield z Queenslandu. Po něm je pojmenována silnice Bradfield Highway, která přes most vede. Zaslouženě, vyprojektoval skvělé technické dílo své doby.

Zajímavostí je více, ale pro nás je zajímavé, že všechny spojovací nýty byly dodány z tehdejšího Československa z Vítkovic (jsou vystaveny na výstavě týkající se historie mostu v Pylon Lookout and Exhibition). Další zajímavostí bylo, že byl postaven v třicátých letech dvacátého století v době hospodářské deprese a proto byl natřen šedou barvou, protože ta byla nejlevnější. Další zajímavostí mostu je, že vzhledem k poloze Austrálie na východě naší planety je symbolem kontinentu a bývá v televizních zprávách na Nový rok prezentován jako první místo, kde se slavil příchod nového roku tradičním mohutným ohňostrojem.

Základní kámen byl položen 26. 3. 1925 a most byl slavnostně otevřen dne 16. 3. 1932. Zátěžové zkoušky proběhly v únoru roku 1932 za přítomnosti 72 parních lokomotiv. Jako všechny významné světové stavby měl i most své oběti. Při jeho budování pracovalo 1 400 dělníků, 16 jich zahynulo při nehodách během výstavby. Koncem osmdesátých let dvacátého století již most nebyl sám schopen zajistit dostatečně rychlou přepravu značného množství automobilů z jedné části města na druhou (denně po něm přejede 150 000 aut, tj. 15 krát více než při jeho dání do provozu) a tak byl v roce 1992 "odlehčen" otevřením souběžně vedoucího Sydney Harbour Tunnel.

Po Harbour Bridge je druhým architektonickým symbolem Sydney budova Opery. Budova stojí na Bannelong Pointu na místě bývalé pevnosti a později tramvajové vozovny na východní straně přístavu na výběžku do moře na ploše 2,2 hektaru. Má tvar lastur - tvoří ji eliptické paraboloidy (podle autorovy představy stylizace plachet jachetního přístavu a chrámové stavby Mayů a Aztéků z Mexika). Plachty vysoké 67 metrů a vážící 161 000 tun jsou pokryty milionem švédských dlaždic dvou barev (lesklé bílé a matné žlutohnědé) s rozměry 12 x 12 centimetrů, které při slunečním svitu jakoby svítí. Dále bylo na střechu použito na koncích lastur 6 224 metrů čtverečných skla. Uvnitř budovy je pět samostatných hal, které jsou určeny ke koncertům a jiným hudebním i divadelním akcím. Dále jsou uvnitř výstavní prostory, tři restaurace (nejznámější je Bennelong), šest barů, knihovna a šedesát šaten. V budově je celkem tisíc místností a celková kapacita hledišť je 5 467 míst.

To, co dnes dominuje Sydney se ale nerodilo snadno, spíše naopak. V roce 1957 vláda Nového Jižního Walesu vyhlásila mezinárodní konkurz na výstavbu operní budovy pro Sydney. Podle zadání měla budova disponovat jedním velkým sálem pro 3 000 diváků a jedním menším sálem pro 1 200 diváků. Konkurzu se zúčastnilo 233 architektů ze 32 zemí a jeho vítězem se stal do té doby málo známý Dán Jørn Utzon. Jeho návrh byl nejoriginálnější, bohužel, jak se později ukázalo i velmi drahý. Stavba měla stát sedm milionů australských dolarů a měla být dána do provozu v roce 1963. Ve skutečnosti stála přes sto milionů!!! A dostavěna byla o deset let později. Finance se mimo vládních peněz podařilo získat především z výtěžků z loterií. Budováním byla pověřena britská firma Ove Arup and Partners. Práce zahájila v roce 1959. Vše však neprobíhalo podle představ (zejména náklady rostly neúměrně vysoko) a tak po výměně vlády Australského svazu v roce 1965 došlo k ukončení spolupráce s autorem projektu v roce 1966 (od té doby Utzon v Austrálii nebyl). Pokračováním stavby byli pověřeni australští architekti, kteří interiér zpracovali odlišně od původního návrhu. Stavba nakonec byla dokončena až v roce 1973. Slavnostním otevřením byla pověřena královna Alžběta II. dne 20. 10. 1973.

Budova Opery není vhodná pro provozování oper! Současný "operní" sál byl původně určen pro činohru a tak nemá dostatečně velké orchestřiště. Velký sál zase nemá dostatečné vybavení pro tak náročné produkce. Budova má prostornou koncertní síň, která se pro operu nehodí a menší sály se hodí jen pro méně rozměrná hudební díla. Proto také mezi operními pěvci světového věhlasu Opera v Sydney není oblíbena a tito umělci zde vystoupili jen sporadicky. Zajímavostí budovy je, že se v ní nacházejí největší divadelní opony na světě. Jsou vyrobeny z vlny a byly utkány ve Francii podle návrhu Australana Augusta Coburna v Aubussonově stylu. Autor nazval svoje grandiózní dílo "Opona Slunce a Měsíce", protože v něm zpracoval sluneční a měsíční motivy. Každá část opony má plochu 93 metrů čtverečných. Varhany v koncertním sále jsou největšími mechanickými na světě a mají pět set píšťal. Operní sál pojme 1 547 diváků. Strop a stěny jsou natřeny načerno, aby se pozornost diváků soustřeďovala pouze na jeviště. Koncertní hala pro symfonické, chorálové, jazzové, rockové a folkové koncerty, koncerty populární a komorní hudby, taneční představení nebo módní přehlídky má kapacitu 2 690 míst. Playhouse se 400 místy k sezení se hodí pro komornější produkce, ale pojme i hry s početnějším obsazením. V budově působí symfonický orchestr, filharmonie a sydneyské divadlo.

Názory na budovu jsou rozmanité, mnozí lidé tvrdí, že je to nejkrásnější budova postavená po II. světové válce, někteří jí nemohou přijít na jméno a dokonce se objevily názory, že by budova měla být odstraněna. Mě se budova Opery v Sydney líbila a líbí, připomíná mi labuť chystající se vzlétnout. Jediným mým zklamáním bylo, že jsem se těšil, jak se nechám před budovou vyfotografovat, ale vůbec jsem si před tím nedovedl představit rozměry budovy a tak až na místě jsem zjistil, že to vzhledem k mé "výšce" a velikosti budovy nelze, až příliš bych na snímku připomínal mravence a vůbec bych mezi stovkami stále procházejících lidí nebyl "dominantou". Ale odpustil jsem jí to a nechal se vyfotit na památku na pobyt v Sydney a Austrálii jinde.

V červenci roku 2005 byla budova zařazena na seznam australského kulturního dědictví. Dne 29. června 2007 pak UNESCO zapsalo Operu v Sydney na seznam Světového kulturního dědictví. Stalo se tak poprvé, kdy byla takováto stavba zapsána na tento seznam ještě za života autora projektu.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení