Petralona: Na návštěvě u nejstarších Evropanů - Řecko

Zimní Řecko neskýtá zahraničním návštěvníkům zrovna přízeň počasí, na kterou jsou zvyklí v červenci a srpnu. Polární fronta počátkem roku dost často visí nad zemí Helénů a hojné deště zvlažují krajinu přivyklou jižnímu slunci. Soluň na "horním" konci Řecka ovšem může ledacos nabídnout, pokud jde o římské, byzantské a osmanské pozoruhodnosti, případně ruch a světla velkoměsta.

"Metropole severu" je rovněž východiskem do rekreační oblasti poloostrova Chalkidiki, jehož jednotlivé "prsty" mezi sebou ukrývají písečné pláže vyhledávané zejména cizinci. Nepříliš vábné zázemí Soluně cestou na Chalkidiki je představováno zvlněnou zemědělskou krajinou s vinohrady, olivovými háji, políčky a řadou vesniček s moderními domy, mezi nimiž občas trčí sila na olivy či obilí. Lesíky, křoviska či jen louky tu už nenašly místo.

O něco zajímavější je krajina tam, kde vystupují bílé vápencové masívy, až na výjimky dávno zbavené stromové vegetace. I tady se oko nemá o co opřít, snad jedině o čerstvé jizvy několika lomů či zářezů pro výstavbu. Jedna z mnoha úzkých venkovských silniček vede k nedávno vysazenému borovému hájku ukrývajícímu pozoruhodnost, která stojí za návštěvu v kteroukoli roční dobu.

V nenápadném svahu vzdáleném od úpatí strmých vápencových kopců objevil místní pasák koz a ovcí Philippos v roce 1959 vchod do jeskyně, která odedávna poutala jeho pozornost. Za klidného počasí často slýchával zurčení vody v podzemí, aniž původ zvuků odhalil. Nouze o vodu přinutila vesničany uspořádat do kopců malou "expedici". V místě malého průduchu, kolem něhož nejdříve roztával sníh, se doslova do jeskyně prokopali. První vstup s ručními baterkami přinesl jen poznání bohaté krápníkové výzdoby. Při jedné z dalších výprav ale objevili lebky jeskynních medvědů a dalších pleistocénních zvířat dokonale pokryté "krápníkovou výzdobou". Při hloubkovém průzkumu dne 16. září 1960 pak vesničané nalezli lebku "opice" přilepenou ke skalní stěně asi 20 cm nad sintrovou podlahou.

Christos - jeden z vesničanů - odsekal lebku od skály a přinesl ji do obce. Zde byla vyfotografována a místní učitel přizval odborníky ze Soluňské univerzity k dalšímu prozkoumání. Tím začala dobrodružná cesta petralonské lebky antropologickou literaturou.

Původně byla v roce 1964 označena německým profesorem Eugenem Breitingem jako "lebka člověka rodézského typu", čili jedno z vývojových stádií neandrtálce. Další artefakty vedly k názoru, že jde o příslušníky mousteriénské kultury z období před cca 50 000 lety. Koncem šedesátých let však už bylo jasné, že jde o pozůstatky ještě staršího typu člověka - Homo erectus, vůbec první na evropské pevnině mimo Afriku a Asii.

Názorové rozdíly mezi odborníky nabyly takových dimenzí, že vykopávky byly oficiálně zakázány a jeskyně uzavřena až do roku 1974. Sedmdesátá léta po obnovení výzkumných prací přivedla vědce k přesvědčení, že jde o pozůstatky hominida žijícího ve spodním pleistocénu cca před 700 000 až 800 000 lety. Důkazem byly kosterní pozůstatky fauny savanového typu s pražirafami, nosorožci, hyenami a podobně. Nakonec na základě prací prof. A. N. Poulianose byl místní "pračlověk" pojmenován jako Archantropus europaeus petraloniensis, a to jako jeden z exemplářů Homo erectus. Tím ovšem novinky ani zdaleka nekončily.Jiné kosterní pozůstatky umožnily odhadnout vzrůst zdejšího pračlověka na 155-157 cm a jeho věk na 30-35 let, což bylo úžasné stáří na dobu, kdy se hominidé dožívali věku kolem 18-20 let. Vykopávky odhalily rovněž první vůbec známé ohniště na Zemi z doby před cca jedním miliónem let, které bylo "v provozu" zřejmě po velmi dlouhé období. Jak ovšem tehdejší pralidé oheň získali, zůstává zastřeno tajemstvím.

Vedle kosterních nálezů bylo množství jednoduchých kamenných nástrojů. Některé pěstní klíny přímo ideálně "padly" do pravé ruky. Někteří odborníci z toho usuzují, že v té době ke komunikaci mezi jedinci tlupy sloužila artikulovaná řeč. Centrum "pravorukosti" se totiž v lidském mozku nachází v těsném sousedství řečového centra. Celkem se v Petraloně našlo pět neúplných koster Homo erectus. Dnes jsou nejcenějšími exponáty muzeí v Athénách a v Soluni.

Na malém parkovišti necháváme auto a po klikaté stezce nedaleko schodiště stoupáme ke vchodu do jeskyně. Oficiální vstupné činí 6 euro, ale jako zástupci univerzity máme vstup zdarma. Za chvíli se k nám připojuje mladá průvodkyně a ještě mladší pár návštěvníků. Umělou chodbou asi 100 metrů dlouhou se dostáváme do nitra jeskyně, přímo do sálu s nádhernou krápníkovou výzdobou. Vlevo od trasy na vrcholu svahu vidíme nenápadný otvor, kdysi hlavní vstup do jeskyně, který byl zavalen při zemětřesení před cca 400 000 lety.

Od té doby až do roku 1960 se pravděpodobně žádný člověk do jeskyně nedostal a nic nenarušilo proces postupného ukládání celkem 27 vrstev jeskynních sedimentů sloužících k datování jednotlivých období pleistocénu a odhadu tehdejších venkovních přírodních podmínek. Snad i nejhlubší vrstva stáří kolem miliónu let již pamatuje první kroky pračlověka v této jeskyni.

Procházíme lesem stalagmitů, z klenby visí tisíce brček i mohutných stalaktitů. Výzdoba směle konkuruje nejznámějším středomořským jeskyním. V záplavě krápníků pozornosti téměř unikají archeologické lokality. Vidíme šachtu protínající všech 27 nálezových vrstev. V menším sále zvaném Mauzoleum byla na stěně nalezena známá lebka Homo erekta a pod ním pod sintrovou podlahou pak většina jeho kostry. Jak postupně podlaha při diagenezi materiálu ztrácela objem a klesala. Tak došlo k odtržení lebky od zbytku kostra, jejímu uchování přilepením na stěně a překrytí kostry silnou vrstvou sintru. Zde se dovídáme, že Řekové si vytvořili vlastní názvosloví pleistocénních glaciálů - dob ledových.

Nejstarší doložený glaciál Chalkidikian je obdobou středoevropského alpínského Donau - dunajského zalednění. Nedaleká obec Kríni dala jméno Crénskému glaciálu (Crénianu) odpovídajícímu "našemu" Günzi. Navazující interglaciál se nazývá Thracian (Cromerian v Alpách). Mindelu odpovídá glaciál Petralonian, po němž následoval interglaciál Themaecian. V době glaciálů byla zde průměrná roční venkovní teplota ož o 5 stupňů Celsia nižší než dnes. Vnitřek jeskyně se nyní udržuje stálou teplotu kolem 17 stupňů Celsia, což je mnohem více než skýtá vlhká zima teď venku.

Na několika místech vidíme kosti a lebky jeskynních medvědů, vlků, koz, lvů a jiných  z celkem 23 druhů savců, jejichž pozůstatky zde byly nalezeny. Perfektně vybavená, osvětlená a udržovaná jeskyně je však labyrintem s řadou odboček k jednotlivým lokalitám. Ačkoli z celkové délky jeskyně cca 3 000 metrů procházíme přibližně jen desetinu, čas plyne pomalu a ani hodina nestačí k důkladné prohlídce. Přesto se nakonec dostáváme k východu a tím také do drsné zimní reality.

Nedaleko jeskyně je malé muzeum s pouhými dvěma výstavními sály. Ty jsou ovšem přeplněné stovkami nálezů z nedaleké jeskyně. Na rozdíl od jeskyně je muzeum přístupné bezplatně, a tak je možné si zde za dobrého osvětlení prohlédnout mnoho z toho, o čem se v jeskyni jen vyprávělo. Kupodivu zde není žádný průvodce, žádný hlídač, ani žádné kamery. Vše spočívá na důvěře k návštěvníkům. Na své si přijdou i děti - venku před muzeem jsou v životní velikosti kameninové modely pliocenních a pleistocéních zvířat, která kdysi oživovala okolní krajinu.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení