Putování za Chetity

V síni slávy lidstva, dnes bohužel prezentované zejména v podobě voskových muzeí, stojí v archeologickém oddělení vedle terénních velikánů Schliemanna, Evanse a desítek dalších i úspěšní luštitelé starobylých jazyků a písem. Kdesi v pozadí za Françoisem Champolionem najdeme i skromného Bedřicha Hrozného. Tento český vědec vykonal své nejhrdinštější skutky ve vojenské rakousko-uherské uniformě, jenže nikoliv na bojištích, ale ve volném čase jako skladník. Mezi regály přikrývek a onucí nenápadný učenec s vzhledem Švejkova spolubojovníka rozluštil roku 1916 neznámý jazyk zapsaný neznámým klínovým písmem.Určil indoevropský původ autorů nápisů i asyrsko- babylonský typ písma na tabukách pocházejících z královské knihovny v chetitském hlavním městě Chatušaš (Hattuşaş), kdesi daleko na východ od civilizace v Anatolii.

Turecko - Istanbul. To je zkratkové spojení, jemuž se nevyhnou ani ti Středoevropané, kteří už čarovné město nad Bosporem osobně navštívili. Istanbul působí na své hosty nezapomenutelným bizarním dojmem do té míry, že pro samo okouzlení Orientem opomenou, že hlavním městem říše Osmanů už tři čtvrtiny století není tento šperk protkaný linemi vod, drahokamy mešit a kamejemi paláců, z nichž každý sám o sobě stojí za speciální pojednání. Metropolí Turecka je více než šest set kilometrů východně ležící moderní metropole Ankara, kam se po stopách Bedřicha Hrozného a Chetitů musíme vydat. A ještě dalších 200 km cesty na východ od hlavního města po náhorní plošině nás nemine, abychom dorazili do oblasti, kde se čas kdysi dávno zastavil.

Návštěva archeologického muzea anatolských civilizací v Ankaře, které bylo otevřeno roku 1923, rozptyluje poslední pochybnosti o smyslu nadcházející výpravy. Zprvu vlažné pocity při procházení sály muzea se pozvolna mění v nečekaný obdiv. Jakkoliv jsme viděli bezpočet muzeí, toto určitě patří k nejskvělejším. S rostoucím nadšením procházíme sály, prohlížíme a občas i kreslíme z literatury známé i neznámé exponáty, kovové, terakotové i mramorové plastiky, sochy, nádoby, kultovní předměty, nádoby dekorované ornamenty i zvířecími motivy od výšky 3 cm po 2,5 m, hieroglyfické i klínopisné destičky, tabulky i obelisky... Je to neuvěřitelné kulturní dědictví.

V centrální hale najdete vrcholné věci Chetitů: obří kamenné desky a bloky s hieroglyfickými nápisy a skvělými reliéfy králů, bojovníků, bohů. I sochy jsou neobvyklé a nevídané. Mohutní lvi, různé okřídlené stvůry a sfingy, na rozměrném reliéfu najdete i realistické zobrazení lidské oběti, v sousedství jsou mince, bronzoví jeleni, vázy a užitné sklo, zlaté a stříbrné šperky. Zajímavé jsou i rekonstrukce podoby Chattušaše v různých obdobích a stavebních etapách. Nejen výtvarné zobrazení bohů je božské. Najdete zde i originál Kanešské smlouvy, nejstarší mírové smlouvy z roku 1196 př. n. l., svědčící o respektu Egypťanů vůči Chetitům. Fotografovat zde většinou nelze, zvláště tam, kde by to stálo za to, obdivovat tu nádheru lze bez omezení. Nuže vzhůru do terénu!

Putujeme nehostinným a neúrodným krajem prašných cest držících poctivě nadmořskou výšku od 1200 do 2500 m n. m. Teprve zde, po překonání průsmyku ve výši 1683 m, je vysněná oblast, kam nás expediční vozidlo konečně dýchavičně dopravilo. Jestli nás také doveze zpět, o tom nyní raději ani nepřemýšlíme.

Úžas nad mistrovstvím starobylých tvůrců jedinečných uměleckých děl, jež můžete poznat v ankarském Muzeu anatolských civilizací, se však zde, na východ od Ankary rozpačitě, ale docela rychle vytrácí. Ubohé jsou příbytky četných chudobných rodin pastevců vybudované primitivně na ploše do 10 metrů čtverečných.

Proč si tohle bohem zapomenuté, krajně nevlídné, i v létě studené a deštivé místo vybraly indoevropské kmeny Chetitů, které sem od severu pronikaly kolem roku 2000 př. n. l., za sídlo svého státu? Proč zde v holé pustině, žluté a kamenité, jejich králové založili svoji metropoli? Jak mohli předchůdci těchto dnešních primitivních obyvatel před čtyřiceti staletími zhotovovat tak úžasné plastiky bohů a bohyň, králů a zvířat z kamene, bronzu, hlíny i zlata? Jak mohli odsud ovládat impérium, které si v polovině druhého tisíciletí před Kristem podrobilo i Babylon a dnešní Sýrii, jehož moc respektoval i Egypt? Proč zde setrvávali, když dobytá území byla proti této oblasti úplný ráj? Jak bylo možné vytvořit zde kromě obrovských pevností i symboly vrcholné vzdělanosti - bohaté knihovny s desetitisíci svazky v podobě klínopisných tabulek? Otázky se valí jedna za druhou a odpovědi nikde.

Projíždíme sychravými pustinami, kde ploty jsou z hustě vysázených topolů, bezútěšnými holými pastvinami k romantickému vršíčku, jehož temeno zdobí shluk skalisek, stromů a ostnatých keřů. Svatyně pod širým nebem nedaleko obce Bogazköy se jmenuje Yazilikaya (Mluvící kámen) a pochází ze 14.-13. stol. př. n. l. O mluvení skaliska není samozřejmě řeč. V současné lidské společnosti, kde všichni mluví a nikdo nikoho neposlouchá, by se stejně kámen nedostal ke slovu. Před půltřetím tisíciletím v době vzniku a patrně ještě před půldruhým stoletím, v době objevení lokality, to ale asi vypadalo jinak. Někteří lidé zřejmě uměli naslouchat nejen volání přírody, hlasům vymírajících zvířat, varování přírodního prostředí i řeči kamenných obrazů, ale i sami sobě navzájem. Žel, nedostali se ke slovu tehdy, stejně jako dnes.

Zdejší kamenné reliéfy nicméně podnes vyprávějí o mocných. Najdete zde obrovité, tři a půl metrů vysoké vyobrazení boha Šarúna, skály vyprávějí o králích a sličných bohyních, kteří spolu důstojně komunikovali, o bohu hromů i o zástupech vousatých bojovníků sotva metrových, jejichž řady připomínají velikostí i mnohostí stezky v mraveništi.

Na rozdíl od jiných podobných výtvorů v celém Středomoří, které byly odřezány, nahrazeny kopiemi, přeneseny do muzeí a opatřeny nápisy Nedotýkati se!, zde jsou originály a lze je poznat i obvykle odmítaným smyslem - hmatem. Asi tu funguje nějaký tajemný svět očistných skřítků: ani po třech a půl tisíciletích obdivných doteků reliéfům na kráse neubylo. Jsou stále úžasné, skvělé, majestátní a nevyfotitelné.

Druhou zastávku absolvujeme u opevnění vytvořeného vyskládáním obrovských kamenných valů bez pojiva. V nich jsou také zbytky bran, po stranách zdobené lvy. Ti už vyměněni byli. Originály zdobí přední světová muzea a zdejší kopie, chabě odolávající syrovému klimatu, působí značně olysale a bezzubě. Napříč hradbami vedou dole i úzké dlouhé přístupové štoly široké právě tak na jednoho bojovníka. Jejich umně vyskládané klenutí přežilo ve zdejším seismicky nijak pohodovém regionu rovněž téměř čtyři tisíciletí, stejně jako četná schodiště, která z vnitřní strany křižují šikmé stěny hradeb a spojují strážní stanoviště s podélnou cestou po hřebenu hradeb. Vše jako by bylo postaveno včera.

Lokalita byla objevena již v roce 1830. První pokusy o vykopání se datují do roku 1885, avšak se systematickým výzkumem bylo započato až roku 1907, a to přímým zásahem do nejcennějšího sálu, do knihovny s deseti tisíci klínopisnými tabulkami, jež umožnily prof. Hroznému rozluštění jazyka i písma.

Z koruny kyklopských hradeb je nádherný výhled do drsné krajiny, na půdorys chrámu o rozměrech 160x130 m, jehož odkrývání bylo ukončeno až v roce 1952, na základy paláce s rozměry 240x140 m, v němž bylo na 70 místností, i na obrysy veřejných, administrativních a dalších státních budov chetitské metropole.

Dnes zde pracuje nevelká skupina německých archeologů, kteří nám ochotně ukazují místo, kde stála knihovna. "Centrum velké říše se po celé období od 1750 do 1450 př. n. l. soustředilo na východ od dnešní Ankary. Chattušaš se hlavním městem impéria stal za vlády krále Muzšila (1620-1590 př. n. l.), ovšem největšího stavebního rozmachu dosáhlo sídlo kolem roku 1480 př. n. l. za vlády krále Tutchaliema II.", vypráví nám nadšeně obrýlený mladý archeolog Henrich. Vzdor dešti a větru snažícím se pokazit nám kromě snímků i celý zážitek jsme studentům archeologie, brigádníkům, vděčni za čas, který nám věnují, je zase těší návštěva a zájem. Naše oblíbené těžítko, okrový úlomek ucha velké chetitské terakotové nádoby je svědectvím, že jsme si padli do noty.

Koupili jsme charitativně od zdejších okázale bědných dětí i "zaručeně pravé" antické mince a klínopisnou tabulku, ovšem u těch si lze zachovat stejnou jistotu, jako při koupení třísky z Kristova kříže v Jeruzalému. Jsou dekorativní.

Až pojedete, podobně jako my, po stopách biblických Hétů - Chetitů, uvidíte kolem Yozgatu podivná místa a poznáte více zdejší jedinečnou oblast i zajímavou krajinu. Ale odpovědi na palčivé otázky tu stejně nenaleznete. Jen pochybnosti...

Květa a Jaromír Polákovi
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice