Týden na Krymu

Kraje na východ od hranic naší bývalé federace jsou už po desetiletí ve stínu cestovatelského zájmu. Ačkoliv do loňska neexistovaly ani formální překážky pro cesty do zemí rozpadlého Sovětského svazu, málokdo se vydal do rozlehlých rovin Ruska, Běloruska nebo Ukrajiny. Pro dobrodružné povahy jsou tyto končiny "poněkud nuda", zatímco turbulentní hory Kavkazu a Střední Asie lákají dodnes, byť v nich někdy jde doslova o život. Nedaleká Ukrajina se v cestách našich turistů smrskla na Karpaty a Zakarpatsko a zbytek se postupně stal "terrou incognito". Jestliže se mi naskytla příležitost projet tuto druhou největší evropskou zemi, sotva ji bylo možné odolat, zvlášť když hlavním magnetem cesty byl poloostrov Krym.

Kraje na východ od hranic naší bývalé federace jsou už po desetiletí ve stínu cestovatelského zájmu. Ačkoliv do loňska neexistovaly ani formální překážky pro cesty do zemí rozpadlého Sovětského svazu, málokdo se vydal do rozlehlých rovin Ruska, Běloruska nebo Ukrajiny. Pro dobrodružné povahy jsou tyto končiny "poněkud nuda", zatímco turbulentní hory Kavkazu a Střední Asie lákají dodnes, byť v nich někdy jde doslova o život. Nedaleká Ukrajina se v cestách našich turistů smrskla na Karpaty a Zakarpatsko a zbytek se postupně stal "terrou incognito". Jestliže se mi naskytla příležitost projet tuto druhou největší evropskou zemi, sotva ji bylo možné odolat, zvlášť když hlavním magnetem cesty byl poloostrov Krym.

Kyjevské letiště Borispol sice prodělalo mírnou rekonstrukci, ale přece jen mu něco schází k evropským standardům. Tady se ovšem cizinec poprvé dostane do styku s ukrajinskou měnou - hrivnou, která obnáší asi 7 Kč. Zvyk je však železná košile, a tak většina obyvatel Ukrajiny mluví stále v rublech. Něco podobného jako že “dvě pětky” u nás jsou stále 20 korun. Za hrivny zvané rubly dnes lze koupit všechno, byť výška cen je i pro nás poněkud zarážející. Vše i v tomto přepočtu stojí znatelně více než u nás, což při oficiálním průměrném příjmu běžného Ukrajince kolem 800 Kč měsíčně (!!!) stojí za úvahu, jak ekonomika může vůbec fungovat. A zřejmě funguje relativně dobře: Kyjev staví mrakodrapy, památky jsou nákladně obnovovány, ulice jsou plné dobře oblečených lidí, nejnovějších aut i starších ojetin, obchody stále přeplněné lidmi s plnými taškami. Asi příjmy z vedlejších aktivit jsou nezanedbatelnou (ne-li hlavní) složkou rodinných rozpočtů.

Se skupinou přátel z Kanady a Polska vyrážíme večerním vlakem na jih. Kyjevské hlavní nádraží je čerstvě modernizováno a skutečně splňuje i ta nejnáročnější kritéria. Je skutečnou moderní branou Ukrajiny. Vlaky jsou však trochu omšelé za léta služby na sovětských železnicích. Ačkoliv se personál snaží sebevíce, ze starých vagónů a vybavení zázrak nevydoluje. Cesta je příjemná, jedeme doslova krokem a za tři hodiny jízdy rychlíkem máme za sebou 100 km. Není se co divit, že na přesun v délce přes 900 km potřebujeme přes 17 hodin jízdy.

Vstup na Krym je zajímavý. Přejíždíme po náspech a mostech zátoky brakického bažinatého zálivu Sivaš. Je září, a tak krajina je vyprahlá, uzavřená jezírka téměř vyschlá s povlaky solí podél vysokých břehů. Sídla již zdálky poznáváme podle shluků topolů, rozrytého terénu a nezbytných plechových trub opuštěných provozů. Zvlněná rovina se teprve v srdci poloostrova stává rozmanitější. Zbytky stepí a rozlehlé lány doprovázejí sady, četnější obce, hustější síť silnic. Nad hlavním městem Autonomní republiky Krym - Simferopolem se již zvedají pahorky předhůří Krymských hor. Ty spíše tušíme, než vidíme v oparu za vlastní metropolí. Simferopol nás vítá architektonicky zdařilým nádražím z 50. let minulého století, které rovněž prodělalo rekonstrukci technické infrastruktury, takže podobně jako kyjevské může směle soutěžit s kterýmkoliv nádražím města obdobné velikosti v Evropě. Na místě dnešního města velikosti Brna stávalo kdysi sídlo skytských králů. Bohužel na archeologický areál s četnými troskami a hrobkami z 3. st. př. n. l. až 4. st. n. l. nemáme čas a za chvíli uháníme v červeném mikrobusu dále na jih v ústrety rozeklaným horám.

Jedeme v trase známé nejdelší trolejbusové linky světa ze Simferopolu do Jalty. Není pochyb o tom, že jde o provoz ekologický. Jezdí zde stroje ze Škody v Ostrově nad Ohří, ale svá nejlepší léta mají dávno za sebou. Přes barevnost reklam nelze přehlédnout četné šrámy a jiné stopy po zubu času. Hned za městem pozorujeme typický jev Krymských hor - pásemné uspořádání kopců, hřbetů i skalních útvarů. Vyklenuté flyšové i vápencové vrstvy budují drtivou většinu pohoří. Odolnější vrstvy dávné vrásné antiklinály jsou vypreparovány. Jejich čela obrácená k jihu jsou příkrá, zatímco povrch vrstev se povlovně sklání do stepních rovin severu. Delší toky stékající do stepí postupně pásy vypreparovaných hornin rozdělily na úseky, až vznikl typický reliéf kuest - monoklinních hřbetů s jedním strmým a druhým téměř plochým svahem. Projíždíme jednu kuestu za druhou dlouhými vesnicemi, v nichž opět vyrůstají mešity zbořené v minulém století za stalinských represálií. Lysou bělohlavou horou Čatyr-Dag (1527 m) začíná pásmo rozvodní kuesty. Nejvyšší kuesty - zvané jajly - lemují již vlastní jižní pobřeží poloostrova. Listnaté lesy severních sklonů připomínající Karpaty jsou zaměněny jehličnany - krymskými borovicemi a stálezelenými křovinami. Tak ostrá je zde hranice mezi mírným a subtropickým klimatickým pásem. Prudce sjíždíme k sytě modrému Černému moři. Pobřežní silnice byla vystavěna velkoryse, ovšem desítky let hustého provozu nezůstaly bez následků.

Jižní pobřeží Krymu je Dalmácií v malém. Bílé skalnaté hory se zvedají nad zelenými zalesněnými svahy, pásem sadů a vinohradů a pobřežními městy a městečky "ukrajinské riviéry", bez výjimky "vyzdobenými" nevzhlednými a nekvalitními panelovými domy.

Týdenní pobyt v Jaltě by mohl být výčtem návštěv místních pozoruhodností. Město se nepochybně vzmáhá. Svítí zlaté báně obnovených kostelů, parky tradičně září úpravností. Leninovo náměstí se sochou vůdce světového proletariátu zůstalo náměstím Leninovým, byť vůdce má nyní výhled do přístavu zastíněn mohutným komplexem McDonalds a bizarním lunaparkem. Stará část Jalty je postupně obnovována. Kamenné domky mediteránního i orientálního stylu, secesní paláce přelomu 19. a 20. století svítí čerstvými fasádami, pouliční umělci, prodavači suvenýrů, hemžení opálených návštěvníků, všude se cpoucí auta - to vše dělá Jaltu nového milénia. S povděkem kvitujeme, že základním materiálem nabízených suvenýrů je dřevo, méně kámen, mušle či textil. Plastovou hrůzu našich stánkařů téměř nevidíme.

Některé z pobřežních lanovek fungují jako MHD. Za relativně nízké jízdné se dostáváme nad střechami domků na předměstské pahorky se širokým rozhledem. Jalta tone v zeleni a poflikované a nedostavěné paneláky zdálky vypadají celkem přijatelně. Od 20. let 19. století si zde stavěla ruská aristokracie, průmyslníci i statkáři, uhlobaroni i petrolejoví králové, středoasijští orientální vazalové i cizí diplomaté paláce a domy, za které se nemuseli stydět. Ty nejkrásnější slouží jako muzea či galerie, ty méně výrazné se skoro ztratily po podivných přestavbách na krabicová rekreační sanatoria, dnes opuštěná a chátrající. V bývalém carském paláci v Livadii můžete usednout do křesla, kde před vámi v únoru 1945 seděl Stalin, snad Roosevelt nebo Churchill na konferenci šéfů protihitlerovské koalice. Voroncov - uměnímilovný kníže a generální gubernátor ruského jihu by vás pozval do paláce v Alupce, kde se bude te cítit jako ve starém dobrém Yorku, a jen co komplex budov obejdete, ocitnete se před fasádami Ísfahánu. V nekonečných parcích kolem najdete dřeviny z celého světa. Sledujte však také cesty - o zbloudilce není nouze.

Na horu Aj-Petri zvedající se celých 1200 metrů nad Alupkou jsme se dostali celkem dvakrát - jednou kabinovou lanovkou, podruhé autem po klikaté horské silnici. Toto nebetyčné sídlo pohanských bohů Krymu nelze vynechat. Ze strany moře stametrové bílé stěny, ze strany nitra Krymu zvlněné pláně krasových poljí se závrty a háji borovic. I sem se vracejí po půlstoletém exodu v Kazachstánu Krymští Tataři. Přímo na hraně pobřežní kuesty bydlí v maringotkové osadě a nabízejí projížďky na koních i dvouhrbých velbloudech přihnaných sem snad již Čingischánovými nomády.

Stopy náhlé výměny obyvatelstva po roce 1944 jsou všude zřetelné. Z chudých horských obcí, kdysi tatarských, zmizely minarety, místo kostelů vyrostla sídla sovětů a traktorové stanice nejasného slohu. Kdysi dominantní Ukrajince převýšili dosídlení Rusové. Ti dnes tvoří ve dvouapůlmiliónové populaci poloostrova dvě třetiny, na Ukrajince připadá cca čtvrtina, zatímco Krymských Tatarů je necelých 10 %. Jen starý Bachčisaraj - středověké hlavní město Krymského státu - si udržel orientální ráz. Známý soubor chánských paláců s ještě známější "puškinskou" Fontánou slz dýchá diskrétním kouzlem harémů - členité rozmanité pomenší budovy, všemožně prorostlé, sem tam prošpikované hroty tureckých minaretů a komínů, polouzavřené parčíky a nádvoří a všude zurčení vody - tak příjemné za horkých dnů či večerů. Nikde žádná pompéznost a gigantománie. Když se po čase ve stepích Krymu ohlížíme zpět k horám na jižním obzoru, nechce se nám věřit, že jsme viděli jenom nepatrnou část z historických, uměleckých a přírodních pokladů poloostrova.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení