Vesnice, kde se zastavil čas

Nejslavnější portugalský geograf 20. století, Orlando Ribeiro, jednou řekl, že pokud chceme poznat Portugalsko, musíme se vydat do jeho střední části, do kraje Beira Baixa. Mísí se v něm jak příroda drsného severu Trás-os-Montes, tak květena a zvířena Alenteja, táhnoucího se středem země na jih až po plážemi proslulé Algarve. Kraj tak zahrnuje vše portugalské včetně vesnice Monsanto, která získala roku 1938 ocenění "nejportugalštější vesnice Portugalska". Díky tomu se v ní dnes pěstuje cestovní ruch. Pokud člověk chce vidět to pravé portugalské, je nezbytné navštívit kromě Monsanta i jiná místa, ne tolik vyhlášená. Jedním z nich je Juncal do Campo. Vesnice, kde se zastavil čas.

Jsem s Marcem a Zelií, kteří se rozhodli ukonejšit mou zvídavost a představit mi vesnici, kam se jen před několika málo měsíci přestěhovali z blízkého Castela Branca. Parkujeme auto vedle kašny, která slouží dodnes jako prádelna. Aby pro mě nebylo těžké uvěřit této činnosti, která už se v Evropě většinou nevidí jinde než na černobílých fotografiích, zdravíme ženu, která od praní vytahuje jednu ruku ponořenou do vody a mává nám na pozdrav. Z povzdálí na nás přes louku, na které posedává stařešina s pasoucími se kozami, štěká Sasha.

Vesnice Monsanto

Sasha je ovčácký pes typický pro pohoří Serra da Estrela. Vzhledem připomíná švýcarského bernardýna. Chybí jí pouze sud s rumem kolem krku. Namísto něj by však mohla mít sud s místní pálenkou, kterou se ve vedru zdráhám ochutnat. Plemeno ovčáků z nejvyššího pohoří kontinentálního Portugalska, je známé pro svou inteligenci, věrnost a odvahu. Jejich kožich jim pomáhá přežít venku i drsné zimy s všudypřítomným ledovým větrem. O ovčácích ze Serry da Estrela se traduje, že jim v žilách koluje krev šelem, před kterými chránili ovčí stáda. Tedy krev vlčí.

Sasha

Otevíráme modrou barvou natřenou bránu a mám tu čest seznámit se osobně nejen se Sashou, ale také s její novou společnicí - kamarádkou, dvou a půl měsíčním kotětem. Hora je černé barvy a rozcuchaná po probuzení vypadá doslova, jakoby proletěla komínem. Své jméno Hora (Hodina) si vysloužila proto, že se k Marcovi a Zelii nastěhovala právě v den, kdy se změnil zimní čas na letní a posunul se na dalšího půl roku o hodinu dopředu.

Juncal do Campo

Po zabydlení se a prozkoumání ne velkého, ale o to hezčího domu, kde je přímo v obýváku místo na výrobu vína, je čas na procházku. Dostává se mi dostatek důvěry k tomu, abych vzala Sashu s sebou. Zkoušíme, jestli mě poslechne, když zavolám její jméno. Opravdová zkouška však přijde, až jakmile budeme samy, závislé jedna na druhé. Respektive já na Sashi. Na rozdíl ode mě zná každý kousek této venkovské krajiny.

Jdeme polní cestou, kterou lemují kamenné zdi, podobné anglickému oplocení, jež ohraničují soukromou půdu. Za jejich zdmi se však nepase jen dobytek. Louky zdobí v nepravidelných řadách vysázené stromy obsypané olivami, jak zelenými, tak černými. Čas od času se mezi olivovníky rozsvítí oranžovou barvou pomerančovník. Ten je zde vítaný. Strom dávající ovoce, ze kterého v Portugalsku tryská šťáva natolik, že se našinec nezlobí, mít všechno oblečení potřísněné "oranžádou". Flóru, která trápí zemi více, představují eukalypty.

Eukalypty byly uměle vysázeny v Portugalsku na podporu papírenského průmyslu. Tyto rychle rostoucí stromy potřebují ke svému životu ohromné množství vody. Tu kradou původní flóře, typické pro zdejší kraj, které jej činí tak malebným. Není tedy divu, že nejsou mezi Portugalci, kteří si váží své jedinečné přírody, moc oblíbené.

Juncal do Campo

Kdo nerespektuje kamenné zdi je Sasha. S jejím temperamentem není problém přeskočit tuto překážku. Zvláště, když olivové háje vystřídá travnatá louka a na ní se pasoucí ovce. Vběhne do stáda rychlostí kulového blesku a vybízí huňaté kožichy, kvalitou podobné jejímu, ke hře. Chudáci ovce na ni vyděšeně hledí a její nadšení pro hru očividně nesdílejí. Já hulákám omluvu na jejich majitele a do toho bez přestání křičím: "Sasha, anda cá!" - Sašo, pojď sem!. Když konečně poslechne a s vyplazeným jazykem se přiřítí ke mně, je těžké ji pokárat. Její psí obličej září štěstím, jakoby mi říkala: "To jsem ale skvělý ovčácký pes, co?". Nezbývá nic jiného než ponořit ruku do její srsti a podrbat ji za uchem.

Juncal do Campo

Zpět se Sashou se vracíme až krátce před setměním. Při západu slunce si potom s Marcem a Zelií pochutnáváme na výborné večeři, kterou pro nás Marco uvařil. Samozřejmě, že k tomu popíjíme lahodné červené víno. Aby toho nebylo málo, večeři zakončujeme pořádnou porcí jahod zalitých domácím kefírem. Marco se Zelií žijí v souladu s přírodou stejně jako původní obyvatelé vesnice a dobroty jako kefír vyrábějí podomácku. O to je jeho chuť lahodnější a mít delší jazyk, dostojím rčení "olizovat se až za ušima".

Při procházce Juncalem do Campo, kde kromě společné prádelny jsou také studny před domem na ruční ovládání pro získání vody, mě napadlo, že jsem ve vesnici, kde se zastavil čas. Dokážu si přestavit, že podobně, jako v ní lidé žijí dnes, žili také před sto lety. Místo mne naprosto učarovalo.

Juncal do Campo

Pokud jsem dodnes byla na pochybách, teď již věřím, že existuje ráj na zemi. Není to jedno specifické místo, kam bychom se všichni mohli vydat při jeho hledání. Naše planeta byla natolik štědrá, že dala možnost téměř sedmi miliardám lidí, aby mohli zakusit její strasti a slasti. Každý z nás je individuální natolik, aby se vydal směrem ke svému ráji. Aniž bych hledala, objevila jsem jej. Nebylo třeba letět do daleké Indie a strávit nějaký čas v ašramu a hledat sebe sama. Nebylo nutné meditovat a sedět denně několik hodit na karimatce. Stačilo vydat se do opuštěného, dodnes ne zcela turisticky uchopeného koutu západní Evropy.

Klára Lakomá