Jostedalský ledovec, v tom i jeho Briksdalský splaz, nejsou žádné relikty velkého ledovcového masivu doby ledové (kontinentální zalednění). Během asi 11500 let trvajícího holocénu, před devíti až šesti tisíci lety, v oblasti žádné zalednění neexistovalo. To dokládá nález z roku 1996, kdy v čelní moréně někdejšího Briksdalského ledovce byla nalezena fosilie dřeva stará asi 8300 let. Teprve pak nastává díky přirozeným podmínkám jeho znovuobnovení a tvorba. Až před 2500 lety nabývá svého největšího rozměru.

Jako obvykle vstávám první, něco před sedmou. Je zataženo. Po sedmé spadlo pár kapek, z kopců se valí mlha. V devět mrholí, a než se konečně sbalíme, už regulérně lije. Tentokrát žádná krátká bouřka, vypadá to na deštivý den.

Mezi významné příspěvky Norska do pokladnice historie lidstva patří i skalní "kresby", kterých je v severní Evropě celá řada. V podstatě jde o rytiny do kamene jiným mnohem tvrdším kamenem. Řada z míst, kde se kresby vyskytují, jsou pro svou jedinečnost na Seznamu světového dědictví UNESCO. Skalní rytiny jsou v Norsku významným archeologickým dědictvím. Je škoda, že se na cestách s našimi CK můžeme na krátkou chvíli setkat jen s místy notoricky známými. Přitom při přesunech se naskytnou příležitosti vidět i místa, která stojí alespoň za krátkou pozornost.

Oblast Tanumshede leží ve Švédsku nedaleko hranice s Norskem, ale v minulosti patřila tato oblast Norsku. Je to jedinečná umělecká památka díky velkému množství rytin a pestrosti motivů (lidi, zvířata, zbraně, lodě ...).

Dnes se jedeme podívat do Národního parku Gorkhi-Terelj, který se nachází asi šedesát kilometrů severovýchodně od hlavního města. Je to pohledově velmi atraktivní oblast s rozpukanými skalami v lesích, mnohé tvoří zajímavé útvary. Jeden z nejznámějších je obrovská samostatná hrouda, které se říká Želva.

Dánské ostrovy ukrývají nejedno tajemství a překvapení pro své poznání chtivé návštěvníky. Nejinak je tomu i na ostrově ležícím východně od průlivu mezi ostrovy Sjæland a Falster, kudy vedou i naše cesty na sever. Zpravidla profrčíme mimo po dálnici bez většího zájmu. A to je škoda, protože se na tomto ostrově skrývá přírodní tvar, který je pro svou jedinečnost zapsán také na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Pohodové ráno. U snídaně k nám tiše přikráčely tři zvědavé kravky, aby si nás prohlédly. Po zkušenosti s bouřkou a lijáky je nám jasné, že na plánovaný průjezd téměř tří set kilometrů stepí mezi Moronem a jezerem Terchiin Tsagaan nemůžeme s naším autíčkem ani pomyslet. I bez deště by tato trasa zabrala minimálně tři dny. Step je však promáčená, trasa křižuje řeky, a my netušíme, zda na ní jsou mosty. I s terénním autem by to mohlo být obtížné. Ale hlavně na takové dobrodružství prostě nemáme dost času, nemůžeme si dovolit zůstat někde trčet. A tak se vracíme do Ulánbátaru stejnou trasou přes Erdenet, aby než naši mladí odletí, stihli vidět jak město, tak i pár zajímavostí v jeho okolí.

Velkým turistickým lákadlem pro nás "Středoevropany" jsou země severní Evropy. Asi nejznámější z nich je v tomto ohledu Norsko. Bylo již barvitě popsáno mnoho norských nej. Tak trochu v pozadí se však krčí významná dopravní stavba, samotnými Nory označovaná jako stavba století (2005), která pak byla v roce 2009 vyhlášena jako Národní turistická silnice.

Při svých cestách na sever Evropy projíždíme známá i méně známá místa. Pokud však náhodou nebo se záměrem zastavíme i v místě, které není tučně zapsané v nějakém "Bedekru", zjistíme, že by se tam mělo objevit. Takovým méně navštěvovaným místem (na trasách našich CK) je i "Město růží - Mølde" v Norsku.

Projíždíme lesními cestami, které se vinou v serpentinách kolem Vranovské přehrady až téměř k rakouským hranicím a které nás nakonec vyvádějí na nevelké náměstí s rybníkem, nad kterým se objevují siluety budov rozlehlého zámku. Jsme v Uherčicích, kdysi sídle mnoha šlechtických rodů, které tady zanechaly své stopy do dneška.