Vietnam

Konečně máme za sebou Hanoj, kde jsme kličkovali v přeplněných uličkách s naším minibusem za neustálého houkání klaksonu. Ovšem za městem dopravní ruch vůbec neutichá. Silnice směřuje do Haiphongu. Spojuje přístav s hlavním městem a je přeplněna cyklisty, auty dobytkem a hromadami rozházené rýže, připravené k mlácení koly projíždějících aut. Není divu, je to snad nejfrekventovanější silnice ve Vietnamu.

Jedním z nejpodivuhodnějších míst světa je nesporně zátoka Ha Long na severu Vietnamu. Urazit potřebných asi 180 kilometrů východně z Hanoje přes Hai Phong se může zdát jako největší maličkost, ale pouze pro toho, kdo nepoznal Vietnam a zdejší podobu dopravy. Stačí urazit, výstižnější by asi bylo odploužit se, autobusem jen pár kilometrů, a porozumíte beznaději, jakou zde všichni dobyvatelé měli na poražení domorodých vojáků.

Vracíme se cestou do My Tho. Projíždíme městem, proplétáme se s mikrobusem křivolakými a tradičně přeplněnými ulicemi až k přístavišti, kde kotví množství lodí. Přístav je velmi zanedbaný. Spousta beden, hromady shnilých a silně páchnoucích ryb, skořápek z kokosových ořechů, rozpadlé a ztrouchnivělé zbytky lodí, velké množství železného šrotu všude, kde to je jen trochu myslitelné. A kolem panuje obrovský ruch. Houfy domorodců čekajících na převoz na druhý břeh, prodavačů všeho možného, do toho přijíždějí rikšové se zákazníky, zbožím a to i přes to, že je kolem jedné hodiny odpoledne a slunce nemilosrdně pálí. Hnědě zrcadlící se mohutné vody Mekongu jsou kolem břehu ucpané stovkami lodí a lodiček všech možných typů a hlavně stáří.

Z města My Tho, ležícího na břehu jednoho z početných ramen delty Mekongu, přibližně na 10.rovnoběžce, jsme vyjeli kolem poledne. Náš mikrobus Saigonturistu s usměvavým Nguyenem se neuvěřitelně rychle za neustálého houkání klaksonu, prodírá obrovskou spoustou cyklistů, mopedů, nákladních aut, chodců a rikšů. Předjíždíme zleva i zprava. A to nejméně pět cyklistů se porůznu drží za četné výstupky a držáky našeho mikrobusu.