Hlavní stránka

Suezský průplav - Egypt

(03.06.2008)

Na světě existují tisíce průplavů. Typické jsou např. říční ve Francii, Německu, Spojeném království, Rusku, Kanadě, USA, Číně i jinde. Nejstarším takovým byl Velký čínský plavební kanál z let 485-283 př. n. l. Největší námořní průplavy, které významně zkracují vzdálenosti při přepravě zboží byly vybudovány v Africe a střední Americe. Významný je i téměř sto kilometrů dlouhý Kielský průplav na severu Německa. Tento článek se bude věnovat průplavu suezskému.

Myšlenka na propojení Středozemního moře s mořem Rudým je stará přes 3 300 let. První propojení, i když z dnešního pohledu v primitivní formě existovalo již ve 13. stol. př. n. l., když tehdy Egypťané propojili deltu Nilu s Rudým mořem. Bohužel technika té doby neumožňovala čištění vodní cesty před pískem vanoucím sem ze Sahary a tak tato vodní cesta byla časem zasypána a opuštěna. V 6. stol. př. n. l. se o vybudování podobné cesty pokusil faraón Necho II. z 26. dynastie, ale neuspěl a při tomto pokusu zahynulo 120 000 otroků. Po dobytí Egypta Peršany stavbu dokončil faraón Dáreios I, perský král, který vládl v letech 521-486 př. n. l. Jeho průplav ale nesledoval přímou trasu, vedl východně od Nilu přes Krokodýlí jezero (Timsáh) a Hořká jezera k Rudému moři. Cesta lodím po něm trvala 4 dny. Šlo vlastně o soustavu několika menších kanálů. Za dob římských byl průplav zdokonalen, ale i tato cesta byla časem opět zanesena. O definitivní konec této spojnice se "zasloužili" v 8. století Arabové, kteří ji zničily a tak se na dlouhá léta na podobnou cestu zapomnělo.

Plány ze 16. století z dob Benátské říše, kdy se Benátčané začali obávat o svůj obchodní monopol po objevení námořní cesty kolem Afriky do Indie Vasco de Gamou, ani za vlády Ludvíka XIV na přelomu stoletích 17. a 18. a ani později za vlády mocného Napoleona Bonaparte po jeho tažení Egyptem nebyly nikdy zrealizovány. Napoleonovi inženýři se mylně domnívali, že mezi hladinami Středozemního a Rudého moře je výškový rozdíl až 10 metrů. A tak došlo k budování průplavu až ve druhé polovině 19. století.

Hlavním architektem tohoto velkolepého projektu se stal francouzský inženýr a diplomat Ferdinand de Lesseps. Ten se zajímal o kulturu Středního Východu i o možnosti obchodování v této oblasti. Již v 30. letech 19. století byl konzulem v Alexandrii, v roce 1856 se stal konzulem v Káhiře. Zde získal ve stejném roce koncesi na stavbu průplavu od egyptského místokrále Mohammeda Saida Paši. Lesseps přesvědčil investory z Francie, Itálie, Egypte, Rakouska, Ruska i USA. Proti projektu byli Britové, protože průplav konkuroval britským železničním tratím a tak namítali, že stavba je fyzicky neproveditelná, drahá a nerentabilní. Kanál začala stavět 22. 4. 1859 společnost Compagnie universelle du canal maritime de Suez. Said Paša zakoupil 44 % podílu ve společnosti, což Lessepsovi velmi pomohlo. I tak Lesseps musel při budování cesty překonávat mnohé překážky, měl řadu problémů. Z počátku na stavbě pracovali jen trestanci na nucených pracích, naštěstí se později stavba zmodernizovala a tak na ní pracovali dělníci z celé Evropy. Bylo jich přes dvacet pět tisíc a tak bylo nutné pro ně mimo jiné zásobování postavit také vodovod s pitnou vodou. Při stavbě bylo nutné vykopat 22,8 milionů krychlových metrů zeminy. Průplav měl a má počátek u Středozemního moře u Búr Saidu, dále vede údolím Tumilát, jezerem Timsáh u Ismailie, Velkým a Malým Hořkým jezerem, Suezským zálivem u města Suez a končí u přístavu Búr Tawfík. Cesta Suezským průplavem z Evropy do Indie se tak proti cestě kolem Afriky zkrátila o 11 200 kilometrů.

Suezský průplav

Stavba byla dokončena po deseti a půl roce stavebních prací dne 17. listopadu 1869. Do průplavu, tehdy dlouhého 161 kilometrů, 8 metrů hlubokého a na hladině 22 metrů širokého směly pouze parolodě a tak došlo k ukončení plaveb velkých plachetnic. Pro vyhnutí lodí byly vybudovány každých 10 kilometrů zátoky. Průplav nemá na rozdíl od Panamského žádná zdymadla. Plout zde mohou lodě do výtlaku 150 000 tun široké až 16 metrů. Ročně zde projede asi 25 tisíc lodí, což je 14 % celosvětového lodního provozu. Do roku 2010 se plánuje rozšíření průplavu, aby jím mohly proplouvat lodě o šířce 22 metrů, přesto pro velké tankery je mělký a úzký a tak tyto obří lodě přepravující ropu z Perského zálivu do Evropy stále musejí obeplouvat Afriku. Roční příjem pro Egypt za průjezdní poplatky je vyšší než 1 miliarda USD.

K otevření průplavu Ferdinand de Lesseps zorganizoval bombastický zahajovací ceremoniál s ohňostrojem, kterého se zúčastnilo 6 000 hostů, z toho byla řada státních představitelů. O hosty se staralo 500 kuchařů a tisíc sluhů. Hudební skladatel Guiseppe Verdi věnoval průplavu svojí operu Aida, ale ta měla premiéru až za dva roky v Káhiře v roce 1871 při slavnostním otevření budovy opery (v Aidě hráli mimo herců i sloni). Při oslavě otevření kotvilo v Búr Saidu 48 lodí a tato flotila se jako první vydala na plavbu průplavem. Na první lodi jela jako čestný host francouzská císařovna Eugénie; zakladatel první cestovní kanceláře na světě, Thomas Cook, zorganizoval cestu kanálem pro "řádně solventní" turisty.

V roce 1875, v důsledku zadlužení a úpadku Egypta egyptské akcie (44 %) od Ismáila Paši, syna Mohammeda Saida Paši odkoupila Velká Británie a stala se tak největším akcionářem (tehdejší britský premiér Benjamin Disraeli si na tento obchod století půjčil 4 miliony liber u bankéře Rothschilda). V roce 1888 Konstantinopolská smlouva prohlásila Suezský průplav za neutrální území pod správou Velké Británie a zaručila svobodný průjezd všem zemím v době míru i války. Anglo-egyptská smlouva z roku 1936 potvrdila dohled Británie nad průplavem. V roce 1951 tuto smlouvu Egypt vypověděl a Velká Británie souhlasila se stažením v roce 1954. Poté egyptský prezident Gamál Abd an-Násir průplav znárodnil. To vedlo k Suezské válce mezi Egyptem a izraelsko-britsko-francouzskou koalicí a k uzavření této vodní cesty v letech 1956-57. Poté byla opět zprovozněna a k dalšímu jejímu uzavření došlo po šestidenní válce mezi Egyptem a Izraelem v roce 1967, kdy izraelské jednotky obsadily Sinajský poloostrov. V jom kippurské válce v roce 1973 na Sinaji probíhaly urputné boje mezi Egyptem a Izraelem, kdy obě strany dočasně překročily průplav na druhou, nepřátelskou stranu. Ke znovuotevření průplavu došlo až v roce 1975, bezprostředně poté následovalo jeho vyčištění od nánosů písku a další rozšiřování až do roku 1980. V roce 1983 byl pod průplavem prokopán silniční tunel. Od roku 1999 vede přes průplav elektrické vedení. Po západním břehu vede po celé délce železniční trať. Železniční otočný most, který vede přes průplav, byl znovu obnoven v roce 2001 (předtím byl zničen při šestidenní válce v roce 1967).

Současný průplav je dlouhý 195 kilometrů, široký 140-365 metrů, 18 metrů hluboký. Denně se z něho bagrují sedimenty z okolních pouští. Lodě do 150 000 tun mohou plout s plným nákladem, s výtlakem do 450 000 tun pouze se zátěží. Denně průplavem proplouvají tři konvoje, plavba trvá 15-16 hodin.

Po znovuotevření Suezského průplavu v roce 1975 se politika Egypta vzhledem k okolí průplavu a k Sinaji významně změnila. Došlo k hospodářskému a dopravně technickému rozvoji celé pobřežní oblasti a dříve opomíjená města Suez, Ismá´ílija a Búr Said ekonomicky i jinak doslova "rozkvetla". Město Suez, které bylo založeno v 15. století a které bylo neoddělitelně spojeno s výstavbou průplavu, bylo v říjnové válce v roce 1973 téměř úplně zničeno. Po otevření průplavu a po nalezení bohatých ložisek ropy v okolí prošlo ekonomickým rozmachem jako překladiště ropy a středisko rozvíjejícího se petrochemického průmyslu. Sedmnáct kilometrů na sever od tohoto města byl zprovozněn tunel Ahmad Hamdí, zatím první ze tří plánovaných silničních podjezdů pod průplavem. Tím došlo k významnému propojení turisticky atraktivního okolí Káhiry a Gízy s destinacemi nacházejícími se na pustém trojúhelníku země mezi Afrikou a Asií - na Sinajském poloostrově, znovu patřícímu podle dohody s Izraelem Egyptu od roku 1982. Tak se zprovoznily turisticky velmi atraktivní destinace Gabel Catarin - hora sv. Kateřiny s Mojžíšovou horou, Sharm el Sheikh, Ras Mohammed, Nuweiba, Dahab, Taba.

Dalším doslova kvetoucím místem je město s koloniálními stavbami z doby jeho založení v 19. století (1863), město plné zahrad - Ismá´ílija u jezera Timsáh. Pár set metrů na sever od něho se poblíž přívozu na Sinaj (ten je zdarma) nachází vyhlídková plošina. Z ní je perfektní výhled na plující konvoje lodí Suezem. Na samém jižním konci průplavu se nachází šest století staré přístavní město Búr Tawtik.

Také Búr Said na severu prošel velkým boomem. Tento druhý největší egyptský přístav je zónou volného obchodu. V ní dominují výrobky elektrotechnického a elektronického průmyslu. Doslova bydlištěm Búr Saidu je protilehlý Búr Fu´ad.


 

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress