Sarawak, Borneo - Malajsie

Do Kuchingu, hlavního města Sarawaku, jsem přiletěl ze Singapuru a hned první den pobytu jsem se ocitl v nebezpečné situaci.

Po ubytování v hotelu jsem šel na prohlídku města. Byl večer a město bylo osvětlené, všude plno lidí, až jsem se dostal do přístavu. Zde panoval čilý život; tržiště, knajpy, jídelny a krámky všeho druhu byly přeplněné. Na řece Sarawak kotvilo mnoho dlouhých, obytných člunů. Fotografoval jsem co se dalo a pak si mě začal všímat nějaký chlápek. Otravoval a pořád něco brebentil. Nemohl jsem se ho zbavit a tak jsem se dal na ústup nejbližší ulicí. A on za mnou. Já zrychlil krok, on také. Pak byla mezi domy velká proluka. Dal jsem se do běhu a chlap také. Jeho hulákání zesílilo a ve mně vzrůstala obava, že by mě mohli ráno najít v křoví kolem řeky. Zachránil mě řidič autobusu, který tam zajížděl do remízy. Přibrzdil, otevřel dveře, já naskočil a chlápek jen marně bušil vzteky do zádi autobusu, jehož řidič mě dovezl až před hotel.

Borneo

Druhý den za světla jsem si prohlédl pár pamětihodností, ale moc jich město nemá. Větší, starší budovy postavili bílí rádžové. Borneo totiž kdysi celé patřilo k říši mocného sultána Bruneje (odtud pochází jméno ostrova). Ale některé bojové kmeny - Danajové - a také Malajci se proti muslimům bouřili, všude se objevili piráti a lapkové; Sarawak, země lovců lebek, byl nebezpečným místem. V roce 1839 přistál na ostrově anglický dobrodruh James Brooke, předtím voják v Indii. Pomohl rebelie potlačit a odměnou dostal od sultána titul rádža Sarawaku.

Nový rádža si vedl dobře, sestavil vládu, vyhnal piráty a zajistil lidem bezpečnost. Začal stavět velké budovy, pevnost a došlo k velkému rozmachu Kuchingu. Po něm vládl jeho synovec Charles a od roku 1917 jeho syn. Japonská okupace trvala od roku 1941 do roku 1945, Brooke jr. proto emigroval do Austrálie a rozhodl se předat Sarawak Velké Británii, což se podařilo až 1. 7. 1946, kdy se země stala britskou kolonií.

Stát Sarawak má dnes asi 1,8 milionu obyvatel, třetina jsou Číňané a zbytek je domorodé obyvatelstvo: 20 % muslimští Malajci, 30 % kmen Ibanů (válečnící, bývalí lovci lebek, dobří řezbáři a zemědělci), Bidalové 8 %, Melanové 5 % a jiní. Je tu pár starých budov z éry Brookeů (největší je pevnost Margherita se čtyřhrannou i kulatou věží), parlament, Státní muzeum, řada čínských chrámů a hlavně nová obrovská mešita Mašid Besar s pozlacenými báněmi z roku 1968. Islám je hodně rozšířen, ale panuje náboženská svoboda. Dnes žije v Kuchingu (v překladu Kočičí řeka) asi 180 tisíc lidí.

Udělal jsem si dvouhodinový výlet lodí po řece Sarawak a prohlížel si malajské domy na kůlech při březích, rybářské osady, tržiště zeleniny a ovoce, přístav a velký (jediný) most a navštívil rezidenci bílých rádžů Astana a pevnost Margherita. Asi hodinu od města autem je vesnice Dajáků, kde ve velkých domech na kůlech žijí celé klany i o více než sto lidech, se společnými venkovními prostorami i verandami a privátními pokoji uvnitř komplexu. Viděl jsem tam výstavku keramiky, tkanin, vyřezávaných masek aj. Do známého národního parku Bako, jehož plocha je 16 km2, bylo daleko. Je to ráj pro botaniky, ale já jsem po několika dnech odlétal do Sabahu.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení