Oandu - naučná stezka v Estonsku

Naučná stezka Oandu se nachází na severu Estonska v Národního parku Lahemaa. Velmi zajímavý prostor této lesní chráněné oblasti leží u silnice ze Sagadi do pobřežní Altji. Vlastní park Lahemaa patří k největším lesním chráněným oblastem v Evropě.

Součástí celé chráněné oblasti je rezervace, která je zařazena do systému rezervací Natura 2000 a v ní i lesní naučná stezka Oandu. Oandu představuje les velké přírodní hodnoty a současně i další biotopy v systému Evropská příroda a směrnice o ptácích (č. 79/409/EEC). Řada ptáků uvedených ve Směrnici je zde k vidění a nebo jen slyšet. 

Park Lahemaa je rozdělen na 3 zóny a naučná stezka v Oandu je v druhé zóně se zvláštním statutem od roku 1998. Délka trasy je 4,7 km a má 19 zastávek

Stezka začíná v suchém lese na pískovcové plošině pokryté hrubým pískem, kde je borovicový les vzniklý po požáru v roce 1951. Přirozené požáry jsou zde také způsobem obnovy lesa. V minulosti do lesů rovněž zasahoval člověk. Jeho vliv je patrný například v tom, že se tu na některých místech vyskytuje jen malé množství odumřelých stromů. Vedle toho je možné zde najít velmi staré stromy v porostu travin nebo vřesu s podrostem Medvědice lékařské, Šichy černé. Také se tu vyskytují i četné druhy lišejníků. Jejich poškození sešlapáním znamená dlouhou dobu jejich obnovy, někdy i několik desetiletí. Stezka se nachází asi 2 km od pobřeží Finského zálivu. 

Při cestě k němu jde návštěvník borovým lesem, který náhle končí na strmém stupni, který připomíná poslední část obrovského schodiště vedoucího na břeh. Plošina vznikla v souvislosti s poslední dobou zalednění asi před 10 tisíci lety. Je ve výšce asi 50 metrů nad hladinou zálivu. Další stupeň pod námi je o 11 až 12 metrů níž a je to staré pobřežní pásmo, které tu bylo asi před 7 500 až 8 500 lety v době Ancylusového jezera. Dodnes jsou patrné zbytky dun a pískových bariér. V úzkém pásmu mezi nimi se nachází bažiny a malé vývěry vody. Zde se již vyskytují ve stále větším měřítku smrky a jsou zde patrné i stopy po řadě divokých zvířat, která tu volně žijí. Po krátkém sestupu níže se objeví další stupeň. Tentokrát to je hranice Litorinového moře z doby před 4 500 až 7 500 let. Zde končí pásmo smrků a začíná opět pásmo borového lesa. Asi v polovině cesty k současnému pobřeží je ještě jedno pobřežní pásmo minulosti asi z doby před 4 000 lety. 

Vraťme se však zpět na naučnou stezku na pískovcové plošině. Vyskytuje se tu přirozený smrkový, asi stopadesátiletý, les. Existuje tu bez zásahu člověka a původem pochází stromy z Norska. V našich podmínkách bychom řekli původní prales. Po upravené cestičce se prochází nad padlými stromy, které jsou obalené mechy a rozkládají se. V takových podmínkách žijí další vzácní obyvatelé jak rostlinné, tak živočišné říše. Půdy jsou tu převážně podzolové se slabou vrstvou surového humusu, mocnějším eluviálním a iluviálním horizontem. Půdních typů je tu málo a jsou závislé na tom, zda je tu voda nebo suchý pískový podklad. 

Vedle toho tu dále návštěvník projde prastarým borovicovým lesem se stromy obrostlými lišejníky, s rozpadajícími se kmeny a jejich parazitickými obyvateli. 

Ze zvířat tu je inzerován los, divoké prase, zajíc a hlavně velké množství ptáků. 

Vedle jehličnanů tvoří velkou část rezervace les z osik. Jsou tu již více než sto let a jejich štíhlé kmeny jsou až 30 metrů vysoké. Na starých stromech jsou často k vidění různé druhy chorošů, hnízdících ptáků a určitě na sebe upoutá pozornost hlavní obyvatel - datel.

Na jedné ze zastávek je možné pozorovat, jak se přirozený les dokáže vypořádat s poškozením od velké bouře. Poslední taková tu byla v roce 1980. 

Zajímavý je i proces využití stromů pro sběr smůly. Stromy jsou nařezány a je odstraněná kůra, pak se do nádobky pod zářezy sbírá uvolněná smůla. 

Celá oblast, kudy stezka prochází, je tvořena zcela rozdílnými biotopy i geomorfologicky. Se všemi zajímavostmi návštěvníka seznámí 19 zastávek, kde jsou přehledné tabule s popisem. Letní návštěva je velkým zážitkem, avšak barevný podzim zde zanechává v návštěvníkovi skutečně nezapomenutelný dojem.

Ivan Farský
Zeměpisné sdružení