Východní Venezuela není jen Salto Angel

Při svém pobytu na Isla de Margarita jsem se rozhodl zhodnotit zdejší pobyt a vydal se navštívit východní část pevninské Venezuely, prohlédnout si Národní park Canaima, tepuis, deltu Orinoca a okolí 979 metrů vysokého vodopádu Salto Angel. Byla to šance a byla by velká škoda přijít o návštěvu této části naší planety, zvlášť "přijde-li jen" na necelých 450 USD.

A tak ještě před cestou jsem zalistoval v literatuře, abych zjistil, jakže byl pro naší civilizaci nejvyšší vodopád světa vůbec objeven? Příběh jeho objevu započal v roce 1921 v jednom zapadlém panamském baru. U sklenice piva se tu tehdy setkali aljašský prospektor a mladý americký pilot malých letadel Jimmy Angel. Ten se od prospektora dozvěděl o stolových horách, prý plných zlata. A tak se vydal za lákavými nugety do oblasti jižně od Orinoka. 

Zlatý poklad sice nenašel, ale při jednom z přeletů Guyanské vysočiny zahlédl úzký vodopád padající z neuvěřitelné téměř kilometrové výšky. A tak se v roce 1937 vydal spolu s manželkou a dvěma přáteli na průzkumný let k tomuto vodopádu. 

Bolivar, Ciudad Boilvar - letadlo Jimmy Angel

Angelovi se podařilo přistát s malým letadlem na plošině těsně u hrany vodopádu, ale při přistání poškodil podvozek a tak letadlo nebylo schopné znovu odstartovat. Nezbylo, než si zachránit život dlouhým pěším sestupem ze stolové hory. Naštěstí schůdnou cestu našli a po desetidenním pochodu sešplhali po skalnatých srázech do údolí a za pomoci místních indiánů dopluli zpět do civilizace. Pemoni, místní indiáni, vodopád samozřejmě dávno znali, říkali mu Kerepacupal Merú. Objevený vodopád byl pojmenován po odvážném letci Salto Angel. A co slavný Jimmy? Ten si založil jako správný podnikatel cestovní kancelář a začal objevené přírodní krásy přibližovat turistům.

Delta Amacuro - savany Los llanos.jpg

Na počátku 21. století již nemusíme při touze vidět tento vodopád poškozovat malá letadla. K letům nad oblast, v níž se vodopád nachází, létají zpravidla Cessny (také ale české poněkud zestárlé Turbolety) startující většinou ze Ciudad Bolívaru a přistávající v Canaimě. Jinou možností je plavba loďkami podél několika vodopádů proti proudu sytě červenohnědé řeky Carrao (měděnou barvu dávají řece vyluhované organické látky z rostlin rostoucích vysoko ve stolových horách). Na zbytek cesty (téměř nepřístupná džungle a kaskády) k "Andělskému skoku", vodopádu vzdálenému asi 40 kilometrů se používají již zmíněná malá letadla. 

Bolivar - Gran Sabana

Oblast na jih od středního Orinoca se nazývá Guyana, což v překladu znamená "země vod". 

Na svatého Jiří jsem ráno v 7:30 hodin odletěl z Porlamaru do města Maturín (Spolkový stát Monagas) na letiště Maturín-Quiriquire. Po úspěšném přistání následoval transport k přístavišti Embarcadero del Morichal Largo a odtud cesta dále na domorodé loďce spletí řečišť delty Orinoka (silně mně to připomínalo rok 2003, kdy jsem navštívil 100000 km2 širokou deltu řeky Paraná v Argentině). Podobné zde byly domky indiánů kmene Warao na kůlech, hustá tropická vegetace, nakonec i cesta džunglí. Po náročném putování deltou následovalo ubytování v Boral Campu.

Bolivar, Národní park Canaima Salto Las_Babas

Další den jsem se vydal s několika dalšími turisty v malých vyhlídkových letadlech nad "ztracený svět", snad geologicky nejstarší oblast světa starou asi 1,5 miliardy let - nad pralesy a savany Gran Sabana. Zde z bujné tropické vegetace vyčnívají mnoha set metrové kolmé skalní stěny tepuis, - pískovcové hory originálních tvarů, které vznikaly při pohybech tektonických desek. Tepuis byly Organizací spojených národů zařazeny do "Dědictví lidstva". Odlehlost, nedostupnost a tajuplnost tohoto prostředí je fascinující (některá místa na venezuelsko-brazilské hranici prý nebyla dosud zmapována a na řadu tepuis dosud nevstoupila lidská noha). A jak tepuis vlastně vypadají? Mají tmavou barvu. Tu způsobují na drsných skalách všude přítomné sinice. Vrcholky tepuis pokrývají dále mechy, řasy, bakterie a houby.

Téměř celá oblast Guyansko-brazilského štítu (Macizo de Las Guayanas) je botanickým rájem s množstvím různých bylin, dřevin, masožravých rostlin a zejména endemitů. V NP Canaima (v překladu "Bůh hromu") s rozlohou přes 30000 km2 (založen v roce 1959 ve venezuelském Estadu Bolívar) žijí v malých komunitách již zmínění indiáni kmene Pemon (v překladu "Lidé"), jediní schopní lodivodi vyznající se v džungli vodních toků a pěšinek. Východní část parku pokrývají pampy, západní část tropický deštný les. Celá oblast se dá charakterizovat jako náhorní roviny.

Národní park Canaima Salto Angel

A již byl před námi mlžný prales a jeho dominanta Salto Angel (Andělský skok) se svými padajícími vodami. Musím přiznat, že argentinsko-brazilské Iguaçu Falls na mne udělaly větší dojem svojí rozlehlostí a mohutností. 

Přistáli jsme po zajímavém vyhlídkovém letu na místním "svazarmovském" letišti a brzy poté se vydali na kanoích na krátkou cestu k odopádům El Sapo. Po prohlídce byl pro nás připraven oběd, po něm let do "turistického centra" Arecuna na soutoku řek Antabares a Caroní. Z něho byl velmi hezký pohled na panorama stolových hor. Večer v Arecuna Campu byl příjemný, byl z něho i pěkný výhled na řeku Caroní. Hamaky "chinchooroos" se sítí proti hmyzu byly pro spaní ideální. 

Další den jsme se po snídani vydali na plavbu po řece Caroní a jejím přítoku Carrao až ke křišťálově čistému vodopádu Salto Las Babas.

Nádherné. Poté jsme odjeli do indiánské vesničky kmene Pemon, kde bylo možné zakoupit typické místní rukodělné suvenýry (toulec se šípy, luk a originální indiánská hliněná píšťalka mi doma dosud chyběly a tak rozšíří mojí již dost rozsáhlou sbírku cenností). Po třetí hodině odpoledne jsme odletěli zpět do Porlamaru na ostrov Svaté Markéty. Byl to příjemný výlet, který za to opravdu stál.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení