Turistický ruch - Nauru (3)

Maličké Nauru mělo v době mé návštěvy jen dva lepší hotely. První byl drahý, levné ubytovny tu nejsou, tak mi zbyl hotel Menen, kousek bokem na druhé straně ostrova.

Hotel stojí na břehu moře, má malý umělý parčík, slušnou, ale drahou kuchyni (všechno se dováží z daleka), pokoje má ve dvou etážích, ale jsou bez sítí - moskytiér.

Je neděle, nepracuje se a já chtěl objet východní část ostrova - dostat se tak do města. Jenže doprava nikde žádná, až mi po několika pěších kilometrech zastavuje dodávka s pěkně tlustým řidičem. Když zjistil, že jsem z Evropy (o Česku neměl ani potuchy), hned mě pozval domů na jedno pivo, spíše aby se rodině pochlubil, jakého má hosta.

Nastalo všeobecné vyptávání na malé verandě před domkem - lepší chatrčí. "My pracovat sami nemusíme, protože veškerou technickou pomoc nám dělají zahraniční specialisté a na hrubší práci tu je několik set dělníků. Dostáváme svůj podíl za prodané fosfáty, za nájem domku platím 5 dolarů, vzdělání pro děti je povinné a zdarma, lékařské ošetření i operace také, daně se tu žádné nevybírají. Vodu, elektřinu ani telefon neplatíme. Naše rozvětvená rodina - dva bratři se ženami a dětmi, má tři pračky a tři ledničky v jednom domě, velké stereo, TV, video, dva džípy, pořádnou motorku a dodávku, ve které jste přijel. Těch aut je tu tolik, že máme na jediné 20 km okružní silnici kolem ostrova dost havárií" - pokračuje tlouštík při popíjení dalšího piva.

Všiml jsem si, že většina členů rodiny má z toho blahobytu silnější postavu, a pak jsem se v informačním bulletinu dozvěděl, že je na ostrově největší procento diabetiků na světě (přes 30%). Lidé tu trpí vysokým krevním tlakem, srdečními chorobami a je tu vysoká úmrtnost. Málo mužů se dožívá 50 let!

Pokračuji dál k městu pěšky. Cesta vede přímo po kamenitém nízkém břehu. Vlevo je pásmo kokosových palem, banánovníků a občas nějaké políčko se zeleninou. Je široké asi 50 metrů, terén stoupá na plošinu vysokou 30-40 metrů, pokrývající celý ostrov. Na břehu porůznu vykukují ze zeleně chaty usedlíků. V moři je ve vzdálenosti asi 100-150 m od břehu pásmo korálových útesů, o které se s hukotem rozbíjejí mořské vlny, aby se zlostným sykotem přenechaly místo dalším. Je vidět školu i kapličku a už jsem na druhé straně ostrova, kde jsou za sebou budovy Místní rady, jiné školy, nemocnice a za nimi sídliště. Tvoří je několik řad jednoposchoďových domů s plochými střechami v dost ošumělém stavu - připomíná to naše hornická sídliště. Zde bydlí ta laciná námezdní síla na pomocné a hrubé práce. Většinou jsou to chudí nezaměstnaní lidé z okolních ostrovů nebo Číňané z Hongkongu a Vietnamci. Ti z okolních ostrovů si mohli vzít s sebou své rodiny. Proto jsem před vstupem do sídliště viděl velké tabule s nápisy v pěti jazycích, včetně angličtiny a místní nauruštiny.

Dělníci měli plat kolem 100 dolarů měsíčně, ale vše, včetně stravy, zdarma. Někteří si přivydělávali chytáním ryb a jejich prodejem do místních krámků či jídelen. Za sídlištěm je umístěno menší golfové hřiště z drcených korálů, pak už jsou hlavní dílny, kino, teplárna, budovy správy těžební společnosti a přístav se dvěma výložníkovými nakladači lodí.

Příbuzné články:

Nauru aneb milionáři z Mikronésie (1) 

Jak jsem se dostal na ostrov - Nauru (2)

Nauru žilo z fosfátů (4)

Pláže ve stínu kokosových palem - Nauru (5)

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení