Jamajka

V jednom starém americkém dějepise se říkalo: "Z melasy, přivezené z Jamajky, byl ve Státech vyroben rum, jehož větší část sloužila domácím spotřebitelům. Menší část se vyvezla do Afriky, kde za něj byli nakoupeni černoši. Černé kůže byly přivezeny nazpět na Jamajku a vyměněny za melasu, která se přivezla opět do Států…" Nikdo dnes nespočítá tragédii statisíců odloučených rodin, bídného živoření a bití, které musely takto získané "černé kůže" vytrpět. Když pak později začala Jamajka vařit svůj rum sama, zůstalo v podvědomí mnoha amerických generací, že "Jamajka rovná se rum". Dnes může ostrov nabídnout světu daleko víc.

Podle turistických prospektů je tu ráj všech rájů, nejméně deštivých dnů v roce, krásné pláže s průzračnou vodou a takové ryby, že k naznačení jejich délky skutečně nestačí rozpjaté ruce. Pak se ještě mluví o banánech, citrusech, kávě, kakau, pepři a rumu. O bauxitu a hliníku se raději mlčí, protože ty dělají kouř a prach.

Jamajku objevil v roce 1494 Kolumbus na své druhé cestě do Indie. Indiáni ostrovu říkali Kayamaca, což je země lesů a vod a tento přívlastek si ostrov podržel dodnes. Při své čtvrté výpravě zde Kolumbus prožil celý rok, protože jeho lodě byly tak prožrány červy, že námořníci nestačili odčerpávat z lodí vodu. Proto najeli na mělčinu a loď byla zničena. V roce 1655 obsadili ostrov Angličané a pak se sem stahovali angličtí a jiní piráti. Slavný Morgan když vyplenil pokladnice Španělů v Panamě, byl Angličany pasován na rytíře a stal se prvním guvernérem Jamajky. Zatočil ale tvrdě se svými kumpány, takže se zakrátko ostrov stal nejbezpečnějším v celém Karibiku. V červenci 1692 ale došlo k zemětřesení a pirátské hlavní město Port Royal se propadlo spolu s 2000 obyvateli do moře. Dnešní hlavní město Kingston pak postavili na druhém břehu zálivu. Jamajka leží celá v Karibském moři, asi 150 km jižně od východního konce Kuby.

Když Angličané zrušili v roce 1834 otroctví, přišli do země přistěhovalci z Číny, Indie a Indonésie a přivezli sebou znalost pěstování banánů, citrusů a koření (zejména pepře). Brzy byl ostrov nejbohatším v celém Britském impériu. Až roku 1958 byla Jamajce poskytnuta vnitřní samospráva a po referendu pak 6. 8. 1960 nezávislost v rámci Britského společenství národů. Ostrov má 10 991 km2, je dlouhý 235 km a široký max. 80 km. Hlavní město má 650 tis. obyvatel, druhé město Spanish Town 125 tis. a třetí Montego Bay asi 100 tis. obyvatel. Celkem na ostrově žije 2,8 mil. lidí. Křesťané tvoří 61 % populace (z toho katolíci jen 5 %). Je tu 76 % černochů, 15 % mulatů, 1,3 % Indů a jen po 0,2 % Číňanů a bělochů. Vyváží se hlavně bauxit a hliník (54 %), cukr (8 %) a banány (2 %). Hlavou státu je od roku 1962 královna Alžběta II. Předsedou vlády je od roku 1992 P. J. Patterson. Jamajka je dnes známá svojí vysokou kriminalitou, zejména mezi bandami obchodujícími s drogami. Ročně přitom přijde o život 800 až 1000 lidí. O tom turistické průvodce také nemluví. Cizinci navštěvují hlavně dvě oblasti: jih, od Kingstonu ke Spanish Townu, a oblast kolem Montego Bay na severozápadním pobřeží.

Hlavní město má pěkné Manleyovo mezinárodní letiště, umístěné na úzkém poloostrově. Zdaleka jsem z letadla viděl na obzoru světle modré pásmo hor, které rychle narůstaly a měnily svoji barvu na sytě zelenou. Na zeleném koberci podhůří se rýsovala pláň plná budov a mezi pevninu a letiště se položil modrý záliv s přístavem. Záliv vypadá, jakoby ho někdo cukroval, protože na něm neustále vyskakují bílé špičky vlnek. Při otočce nad letištěm opět vidím v plné kráse masiv Modrých hor s nejvyšší horou Blue Mountain Peak, vysokou 2256 m. Modré hory proto, že když svítí slunce ze strany na hřeben proti modrému nebi, zdá se, že i hory jsou celé modré. V živém provozu letiště se nejvíce vyjímají letadla místní společnosti Air Jamaica; po celé délce trupu se táhne žlutočervený pruh a na výškovce je v červeném kruhu zlatý pták. Nastoupil jsem do autobusu a zajel do centra v domnění, že tam najdu slušný hotel. Na hlavním náměstí jsou jen starší domy s nevalně upravenými fasádami, všude plno cyklistů a aut a mezi tím se proplétají chodci. Na zemi je hodně odpadků a smetí, takže to připomíná spíše nějaké indické město. Hotely nikde. Dovídám se, že hotely jsou v obchodní čtvrti, kde jsou i banky a vily těch bohatších. Taxikář mě dovezl ke krásnému hotelu Jamaica Pegasus, kde mám pokoj s výhledem na hory.

První výlet patřil městu a okolí. Nejprve k Half Way Tree, tedy ke "stromu na půl cestě". Zde odpočívaly ve stínu skupiny černochů při pochodech z lodí na plantáže. Dnes je toto místo zcela pohlceno městem. O kousek dál je v parku Králův dům (dříve bydliště guvernéra) a Jamajský dům (pro ministerského předsedu). O kilometr k východu je zoo a botanická zahrada a naproti je kampus Západoindické univerzity se 6 fakultami. Má velkou tradici; její stará kaple sloužila kdysi jako velkoobchod s cukrem. Ještě jsem stihl navštívit známou tržnici Victoria a přístav.

Pak mě autobus zavezl serpentinami přes průsmyk (1300 m) do města Port Antonio, které leží v "zeleném ráji" ostrova. Chtěl jsem podniknout jízdu na vorech. Dolní tok řeky Rio Grande je sjízdný asi jako na slovenském Dunajci. Vor je vytvořen z bambusových kmínků asi 10 m dlouhých a vpředu svázaných, na konci jsou mezery mezi kmínky větší, takže vor (plť) vypadá jako šipka. Vzadu jsou příčné kmínky se sedátkem pro dva cestující. Vorař stojí naboso vpředu a dlouhým bambusem udržuje správný směr. Jelo vždy několik vorů za sebou a voraři občas s vorem houpli, aby turisté cítili tu "dravou" řeku. Po 10 km jízdy jsme byli dole a po svačince jsem už seděl v autobuse k mému dalšímu cíli, k vodopádům na Ocho Rios, což je osm řek, ale ve skutečnosti jde o osm vodopádů. Vlastní městečko se nijak zvlášť neliší od jiných rybářských vesnic. V okolí ale naleznete stejně přepychové hotely jako třeba na Floridě nebo kolem Montego Bay. Zde v klidu utrácejí dolary hlavně američtí turisté. Není zde ale neporušený ráj, protože na druhé straně od hotelů se nakládá bauxit, dopravovaný do přístavu gumovým pásem z nedalekých povrchových dolů v Lydfordu. Prohlídka je možná, ale protože to je z mé profese, nejevil jsem větší zájem. Vodopády jsou největší ostrovní atrakcí. Voda řeky Dunu tu padá v malých proudech z výšky celkem asi 180 metrů a pro nejlepší fotozáběry je nutno vyšlapat tuto výšku po schodech. Jsou tu i peřeje a v horkých dnech přijde vhod i menší sprcha vody. Nedaleko je záliv sv. Anny s černou sochou Kolumbovou a s pamětní deskou na počest jeho prvního přistání. Pozdě večer jsem se dostal do hotelu, unavený, ale několik "kapek" bílého jamajského rumu udělalo duši i žaludku před spaním dobře.

Ráno jsem si přivstal a dopravil se na letiště, kde už čekalo malé letadlo s cílem do města Montego Bay na opačném konci ostrova. Letadlem to je 130 km, ale po silnici vzhledem k objíždění Modrých hor to je skoro dvojnásobek. Po chvíli nalétáváme na Španělské Město, které bylo až do roku 1872 hlavním městem ostrova. Po zemětřesení měli lidé strach stavět město na pobřeží a tak se přesunuli do kopců. Pak ale zvítězila blízkost přístavu a úřady se přestěhovaly do Kingstonu. Dodnes je Spanish Town druhým největším na ostrově a je tu velké národopisné muzeum a několik větších koloniálních budov.

Ve vnitrozemí přelétáme pásma kopců, ze kterých teče mnoho krátkých, ale prudkých řek. V polovině cesty se v hustě zelené krajině opět objevuje žlutá skvrna; jsou to povrchové doly na bauxit. Jamajka těží nejvíce bauxitu na světě a ten se přetváří na kysličník hlinitý a dále na hliník. Za necelou půlhodinu od startu jsme na místě v Mobay, jak se městu zkráceně říká. Město "objevili" bohatí Američané a Britové v létech 1950 až 1970, když nemohli z Floridy kvůli Castrovi létat na Kubu a udělali z původně malého sídla rybářů kvetoucí turistické velkoměsto, tenkrát jediné v celém Karibiku. Zde trávili ti bohatší zejména zimní měsíce. Později se v Karibiku objevilo dost jiných destinací a nápor na Mobay odpadl. Přesto se desítky přepychových hotelů vždy zaplní.

Španělé původně říkali zálivu Manteca Bahia, (Tukový záliv), protože se na okolních návrších proháněla divoká prasata a z nich se získával tuk pro celou kolonii. Dnes tu můžete v exkluzivních hotelích kdykoliv potkat nějakou filmovou nebo televizní hvězdu či jinou celebritu. Do těchto hotelů já nechodím a tak jsem se po prohlídce města vydal na výlet na "Růžový kopec", kde se nalézá asi 250 let starý dům, nyní hotel. Je to něco jako skanzen; v menších budovách jsou komory, ve kterých žili otroci. Hlavní atrakcí je starý mlýn na cukrovou třtinu (spíše to je drtírna). Jeho vodní kolo, poháněné malým potokem, se pomalu točí dodnes. Celý komplex je nad skalním útesem a pod sebou má pěknou pláž. Za hotelem je přes 1000 ha plantáží cukrové třtiny a kokosových palem.

Náročnější turista by si ještě mohl vybrat výlet na řeku Martha Brae, kde se opět jezdí na vorech. Nebo navštívit krokodýlí farmu v bažinatém úseku na pobřeží. Já jsem po vykoupání nastupoval do dalšího letadla směrem na Kajmanské ostrovy.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení