Hráz Východní Šeldy

V noci z 31. ledna na 1. února 1953 vodní živel protrhl hráze na šesti stovkách míst holandského pobřeží a moře zatopilo rozsáhlá území. Uvádí se, že se ocitlo pod vodou na 160 tisíc hektarů půdy a že katastrofa připravila o život téměř dva tisíce lidských obětí.

Zahynulo na padesát tisíc kusů hospodářských zvířat, o domy přišlo úplně nebo dočasně sto tisíc obyvatel. Neštěstí přineslo urychlení realizace plánu pocházejícího již z prvé čtvrtiny minulého století - tzv. Deltaplán. Jde o ovládání a regulování režimů ve všech ramenech spojené delty Maasy, Rýna a Šeldy. To znamená zajištění bezpečnosti Rotterdamu, Goudy, Haagu a celé hustě osídlené oblasti, jejíž některé partie jsou více než šest metrů pod mořskou hladinou.

Že by se voda v ramenech Rýna, Maasy a Šeldy "vlévala" do moře, není zcela přesný výraz. Ona se do moře jen tak tak plouží. Holandsko je rovné jako stůl a navíc přibližně třicet procent země leží pod úrovní mořské hladiny, chráněno přirozenými dunami a umělými hrázemi. Není tedy divu, že stačí větší bouřka a velké vlny v kombinaci s přílivem a řečištěm se žene mořská voda v protisměru hluboko do vnitrozemí.

Proto se ještě v roce 1953 rozhodlo o urychlené realizaci Deltaplánu. Ramena společné delty Šeldy, Maasy a Rýna byla postupně uzavírána klasickými hrázemi s propustěmi. Výjimkou byla Západní Šelda (Westerschelde) od Antverp a Nové cesty (Nieuwe Eaterweg): vznikly úpravou rýnského ramene Nederrijn od Rotterdamu, které musely zůstat otevřeny kvůli zachování možnosti námořní dopravy. Nové hráze umožnily průběh nových komunikací podél pobřeží a pohodlné zpřístupnění ostrovů v deltě, dříve dostupných jen trajektem.

Přírodní prostředí v této oblasti bylo po dlouhá léta v centru pozornosti obecné i speciálně ekologické veřejnosti. V oblasti byla relativně čistá, jasná, průzračná voda, obrovské množství druhů fauny a flóry, tisíce hnízdících a desetitisíce přezimujících ptáků. Tohle vše si holandská veřejnost přála co nejvíce zachovat. Ale klasické hráze se ukázaly být dost velkým zásahem do vodního a tedy celého ekologického režimu.

Vědecké studie hledaly nové možnosti zabezpečení pobřeží při zachování původního přílivo-odlivového systému. Řešení bylo nalezeno v roce 1976. Je známé jako bouřková a přílivová uzavíratelná přehrada. Při přílivových a větrných výkyvech vymezuje nejvyšší možnou hladinu a nad ní garantuje pásmo bezpečí.

Ani tato varianta nesplňuje požadavky ochránců přírody na sto procent, ale přijatelně vyvažuje relaci mezi tím, co krajině bere a co jí dává.

Jediným neuzavřeným ústím v té době zůstala Východní Šelda (Oosterschelde). Proto bylo rozhodnuto, že nová koncepce bude realizována zde. Právě přitom v ústí Východní Šeldy by byly důsledky pro vodní ekosystém při původním řešení velmi citelné. Je tu areál tření pro rozhodující část severomořské fauny, jako je mořský jazyk - jazír, platýz a kreveta. Kromě toho by tu určitě došlo k zániku podnikání v oboru pěstování slávek jedlých, lovu ústřic a obchodu s humry. To byla nejen ekonomická ztráta několika statisíců guldenů, či eur ročně, ale nastaly by i sociální důsledky jako je především ztráta pracovních příležitostí v tomto regionu. To vše hovořilo pro novou koncepci.

Dílo bylo úspěšně dokončeno a uvedeno do provozu v roce 1986. Nevídaná trojdílná hráz je tvořena šestašedesáti pilíři, z nichž každý má váhu 18,5 tisíce tun a výšku 45 metrů, z čehož třetina je pod vodou. Mamutí pilíře jsou spojeny třiašedesáti mobilními ocelovými vraty. Ta jsou za normálních podmínek otevřena. V případě potřeby, tedy za příliš silné bouřky či enormní přílivové situace, je lze uzavřít.

Investice byla obrovská – kolem deseti miliard holandských guldenů. Argumentem pro stavbu ovšem byly také předpoklady výhodného prodeje ověřené technologie dalším ohroženým lokalitám po celém světě. Dílo má dnes za sebou dostatečně dlouhou zkušební lhůtu, kdy dobře obstálo v náročných situacích. Na stoletou vodu si zřejmě ještě bude muset počkat, ale již nyní si své místo "na slunci holandské bezpečnosti" zcela obhájilo. Hráz stojí, slouží a nikoli neprávem je někdy označována jako "osmý div světa".

Jaromír Polák
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice