Hlavní stránka

Finsko – země tisíců jezer a (leckde) miliard komárů

(22.10.2001)

K cestě do Skandinávie mě vlastně přemluvili přátelé. Nakonec však žádný z nich z nejrůznějších důvodů nemohl jet. Já se však už pevně rozhodl, že se k Vikingům podívám.

Dohodli jsme se totiž, že pojedeme k mysu Nordkapp, nejsevernějšímu místu Evropy, a to jsem si přece nemohl nechat ujít. Zaplatil jsem si proto zájezd v jedné brněnské cestovní kanceláři. Cesta měla trvat 11 dní a při obrovských vzdálenostech, které jsme měli urazit, bylo jasné, že to nebude žádná legrace.

Zájezd se uskutečnil v červenci a to především kvůli pověstným bílým nocím. Po celé zemi jsou v létě dny dlouhé a noci světlé, a to tím více, čím dále jsme se dostali k severu. V období kolem 21. června je celonoční šero patrné už v jižních oblastech Finska a v severním Laponsku nezapadá slunce pod obzor vůbec téměř po osm týdnů.

Finská republika (finsky Suomen Tasavalta) je po Švédsku druhým největším státem severní Evropy a šestým největším v celé Evropě. Rozlohou 337 000 km2 je více než čtyřikrát větší než Česká republika. Hraničí na severozápadě se Švédskem, na severu s Norskem a na východě s Ruskem. Téměř čtvrtina jeho území se prostírá za severním polárním kruhem. Přes svou severskou polohu má Finsko poměrně mírné podnebí, zejména tam, kde je omýváno vodami Baltského moře. V zemi žije na 5 milionů obyvatel. Nejhustěji obydlené jsou jižní a západní oblasti, nejméně je osídlen sever. Podle složení je možno obyvatelstvo rozdělit na 93 % Finů, 6 % Švédů (švédština je oficiálním druhým úředním jazykem v celém státě), zbytek tvoří Laponci a Rusové. Asi 90 % obyvatelstva je protestantského vyznání. Finsko je parlamentní republikou, v jejímž čele stojí prezident volený přímou volbou na dobu šesti let. „Země tisíců jezer“ má podle nejnovějších výsledků družicového snímkování přes 188 000 jezer. Lesy pokrývají dvě třetiny finského území. Jsou převážně březové, smrkové a borové. Na obrovských plochách jsou rozšířena rašeliniště. Fauna v jižním Finsku – v pásmu listnatých lesů – je v podstatě podobná naší. Avšak čím dále na sever, tím je pro nás exotičtější: los, medvěd, vlk, rosomák, bobr, zajíc bělák aj. Podobně jako v jiných vyspělých zemích má i ve Finsku ochrana přírody a krajiny úzký vztah k turistice a cestovnímu ruchu. Projevuje se to jak ve zřizování velkoplošných chráněných území, tak v praktické péči o tyto oblasti z hlediska turistického využití.

Naše cesta vedla přes Německo trajektem do Švédska a poté ze Stockholmu dalším trajektem společnosti Viking Line do Turku. Po snídani jsme opustili loď, abychom si prohlédli Turku – někdejší hlavní město Finska. Bylo postaveno na obou březích řeky Aurajoki, jež se zde vlévá do Botnického zálivu. Navštívili jsme dóm, jenž patří k nejzajímavějším historickým stavbám země.

Krátce před polednem jsme přijeli do Helsinek, někdy přezdívaných bílé město severu nebo dcera Baltu. Hlavní město Finska s 500 000 obyvateli je položené na břehu Finského zálivu. V rámci tříhodinové prohlídky s místní průvodkyní jsme se seznámili s většinou památek města. Milé bylo, že průvodkyně ovládala naši mateřštinu, neboť studovala češtinu a byla na několikaměsíční stáži v Praze. Shlédli jsme mj. Senátní náměstí, kde se nachází vládní palác a univerzitní budova. Dominantu tvoří monumentální dóm postavený začátkem 19. století. Jednou ze stěžejních moderních staveb města je Skalní chrám (Temppeliaukion kirkko) navržený v roce1960. Kostel je doslova spojen s materiálem, z něhož vyšel – se skálou. Pro svou vynikající akustiku je využíván i pro konání koncertů. Zajímavé bylo i Tržní náměstí s přístavem – do paměti se mi vryl zápach nabízených ryb, křik racků a kolesový parník, atrakce pro turisty. Velkolepým monumentem je i památník Jeana Sibelia (1865-1957) – rozměrná moderní, abstraktní plastika z kovu.

Odpoledne jsme projížděli jezerní oblastí východního Finska přes Lahti do města Kuopio, kde jsme se měli ubytovat. Lahti je město se 100 000 obyvateli, asi 90 km severovýchodně od Helsinek a patří k největším městům Finska. V zimě je okolí rájem lyžařů – v únoru je pořádáno finské lyžařské setkání (Finlandia). Kuopio, středisko stejnojmenné provincie, je vystavěné na břehu jezera Kallavesi. Po ubytování jsem se vydal na obhlídku. Ještě po 22. hodině jsem mohl fotografovat.

Dalším naším cílem bylo Oulu, město, které se rozložilo v místech, kde se řeka Oulujoki vlévá do Botnického zálivu. Zde už jsou turistům nabízeny vkusné i kýčovité laponské suvenýry. Zašel jsem proto do obchodu starého Laponce, který měl opravdu prvotřídní zboží: sobí, liščí a medvědí kožešiny, čepice z vlčí kožešiny, sobí i losí paroží, svetry a pletené čepice s laponskými vzory a ovšem proslavené finské nože. Laponec uměl asi pět anglických slov, ale přesto jsme se domluvili.

Naše cesta pokračovala do města Rovaniemi na polárním kruhu, které je střediskem Laponska. Tři kilometry od města se nachází Joulupukin Pajakylä (vesnička finského St. Clause) – turistická atrakce se soby v ohradách, laponskými sruby, Laponci v tradičních krojích a spoustou turistů (především z Německa). Můžete zde ochutnat i sobí maso pečené na rožni.

Osídlení bylo stále řidší až nakonec v krajině zcela převládly lesy. Louky a pole v nich tvořily jen menší ostrůvky, kdežto jezera naopak ostrovy velké. Kvalitní silnice se před námi táhla jako nekonečná šedá niť. Také vzdálenosti mezi benzinovými pumopami se neustále zvětšovaly. Listnaté stromy postupně mizely, aby udělaly místo borovicícm. Jen otužilé, plazivé břízy vytrvaly. Stromy měly čím dál menší koruny, zřejmě aby větve unesly spousty sněhu, které napadnou během nekonečné severské zimy. Tráva byla místy vystřídána lišejníkem.

Jako mávnutím kouzelného proutku se objevili pověstní finští komáři. Vyrojili se na nás z lesa při zdravotní zastávce, bodali a štípali! Museli být pořádně vyhladovělí. Neplatil na ně žádný náš repelent, o cigaretovém kouři nemluvě. Přestávají obtěžovat pouze za výrazně větrného počasí či při teplotách pod 7° C.
Po večeři jsem dostal nápad udělat pár snímků okolní krajiny. Byla to pošetilost, za kterou jsem měl krutě pykat. Zamířil jsem k nejbližšímu kopci. Už cestou mi bylo divné, že se všichni chodci, které jsem potkával, zuřivě oháněli: klobouky, čepicemi i ulomenými větvemi. No ovšem, komáři! Za chvíli došlo i na mě. Přidal jsem do kroku, abych jim unikl. Marně. Jak jsem stoupal do kopce a potil se, zvedala se z trávy přímo přede mnou celá mračna těch krvežíznivých bestií. Měl jsem je v uších, nose, vlasech, očích. Několik jsem jich spolknul. Bylo to k nevydržení. Dal jsem se do běhu, ale za chvíli mě dostihli. Pořídil jsem tři čtyři snímky a dal se na kvapný ústup.

Náš zájezd pokračoval dále na sever, k norským hranicím. To by ale už byla jiná kapitola.


 

Jan Kusolits
Zeměpisné sdružení

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
11:53 23.10.vlk Komari a jak na ne 
12:37 25.10.ash   Re: Komari a jak na ... 
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress