Z Mazatlanu do stříbrných měst Sierry Madre

Po dvou hodinách letu ze San Franciska vypadá cíl mé cesty z okénka letadla velice lákavě. Velký mořský záliv s několika ostrůvky, vysoká homole kopce s majákem a na jeho okraji žlutý písek úzké pláže, táhnoucí se několik kilometrů až k zeleni džunglí obklopující město ze tří stran. Teď v září ovšem není vhodná doba k návštěvě mexického pobřeží Tichého oceánu, protože i tady těsně pod obratníkem Raka panují pořádná vedra, která znepříjemňují život turistům i obyvatelům města. Mazatlán jich má přes 80 tisíc a v turistické sezóně se jeho luxusní hotely na nábřežní promenádě zaplňují zejména Američany, kteří sem přijíždějí lovit typické ryby zdejších vod - mečouny. V této oblasti Pacifiku jich údajně žije 8 druhů a někteří dosahují velikosti přes dva metry při váze do 160 kilo.

Mazatlan není tak věhlasný, jako mnohem jižněji ležící město Acapulco, ale spolu s Puerto Vallartou, Zihuatenejem a dalšími pobřežními letovisky západního Mexika tvoří oblíbenou síť letovisek s nádhernými plážemi ke koupání, mnoha atrakcemi, nočním životem, ale také základny pro zvídavější turisty a cestovatele k návštěvám zajímavých míst v okolí nebo i zapadlých městeček a osad v horách Sierry Madre.

To je také jeden z cílů mé cesty, která je, bohužel, časově dost omezená. Po skončení několika měsíční práce, mám jen několik volných dnů do odletu ze San Franciska do Prahy, a tak využívám nabídky levné letenky společnosti Alaska, protože z mnoha míst, které jsem procestoval v Mexiku, mi chybí právě tato oblast. Teď vycházím z budovy letiště a odbývám několik taxikářů, kteří mi hbitě nabízejí své služby. Jak už jsem zjistil předem od domorodců, odvoz taxíkem do centra představuje 25 až 30 amerických dolarů, zatímco "colectivo"- sběrný mikrobus stojí necelých šest. Musí se ovšem chvíli čekat, než se zaplní cestujícími, což není v dusném a vlhkém tropickém horku, dosahující až 40 stupňů celsia, žádná slast. Má to ovšem jednu výhodu. V Mazatlánu není v tuhle roční dobu mnoho cizích ale ani mexických turistů, a tak ceny za ubytování v hotelích jsou podstatně nižší.

Nechávám se vysadit na okraji staré části města a ubytovávám se v jednom z malých hotelů několik bloků od nábřeží. I levnější hotely, kde se může turista ubytovat za příznivé ceny 15 až 20 dolarů za noc, jsou příjemné a čisté. Nedám se odradit zničujícím vedrem a vyrážím kolem odpočívajících a podřimujících Mexičanů k moři, které láká mírným šuměním vln primitivními restauracemi na pláži, ze kterých je cítit vůně smažících se ryb. Rozpálený písek pálí do chodidel a když vběhnu rychle do průzračných vln, mám pocit jako kdybych plaval v teplé polévce. Jsou tu hotelové i veřejné pláže, kam přicházejí mexičtí lidoví muzikanti "mariachis" , aby zahráli za pár drobných své zamilované a plačtivé písničky těm, kdo tady ochutnávají "dary moře" a zalévají je zdejším výborným pivem nebo margaritou-koktejlem z tequilly, citrónové šťávy a cukru. Hotelovou "zelenou zónou" v Mazatlánu projíždí v krátkých intervalech velké, zeleně zbarvené "turistické autobusy", které vás rychle a levně dopraví na všechna zajímavá místa ve městě i na pobřeží. Mají bezpochybně fungující klimatizaci, která mi poskytuje vítanou úlevu od zničujícího horka, ve kterém mě neustále obléval pot. Prohlížím a fotografují zajímavé místa nábřežní promenády, na které je umístěno několik docela povedených sousoší. Památník zdejších rybářů, socha polonahé dívky, která má být holdem mazatlánským ženám, a dokonce pomník zdejším turistickým taxíkům, pro který jeho tvůrci použili skutečný kabriolet. Není to náhoda, protože turistický ruch je vedle rybářství důležitou složkou obživy obyvatel Mazatlánu. A snad i proto se tady turista setkává na každém kroku s vlídností a snahou o laskavou pomoc.

Původní starý Mazatlán pamatuje ovšem ještě španělské konquistadory, kteří tady vybudovali šlechtické paláce a velkolepou katedrálu už v 16. století. A tak mohu procházet ulicemi patrových domů s balkóny a tepanými mřížemi na oknech, které hledí oslepenými skly do napolo zpustlých zahrad s kvetoucími Ibišky a buganvilemi. Až dojdu na živé hlavní náměstí, které tvoří pečlivě udržovaný park s palmami a besídkou, radnicí, katedrálou a restauranty, ve kterých připravují typická mexická jídla s kukuřičnými plackami. Čiperné černooké domorodé kuchařky mě zvou ochotně do kuchyně, abych se podíval, jak mi připravují "mečouna po rančersku" s pálivým kořením.

Ignoruji drahé cestovní kanceláře poblíž luxusních hotelů a zajišťuji si u místní cestovky výlet mikrobusem s několika Američany do hor Sierry Madre, protože to je opravdu rychlý a levný způsob, jak se dostat do bývalých "stříbrných měst" Concordia a Copala, které jsou špatně přístupné veřejnou dopravou. Do Copaly, kde přestali stříbro těžit v roce 1969, nevedla dokonce donedávna sjízdná cesta. Tu prý vybudovali až v posledních letch, kdy horské městečko, které se nebezpečně vylidnilo, přišlo na to, že mu nový život může dodat zájem turistů, kteří sem přinášejí trochu peněz, aby se dalo přežít.

Cestou do hor projíždíme menší osady, jejichž obyvatelé už jen vzpomínají na bohatství a slávu stříbrných dolů. Dnes jim zajišťuje obživu farmářství, výroba nábytku z vzácných dřev a zahradní nebo výzdobné keramiky.

Pěstuje se hlavně mango - rozlehlé pláže lahodných plodů zabíhají daleko až horám Sierry Madre.

Concordia je ospalé městečko, ničím se nelišící od ostatních podobných mexických měst. Ulice, vydlážděné "kočičími hlavami" středověké dlažby lemují patrové oprýskané domy s ozdobnými mřížemi na oknech a vyřezávanými dveřmi. Centrem je i tady náměstí s pěkným parkem, zarostlými palmami a ibišky, s nezbytnou besídkou. Náměstí dominuje středověký kamenný kostel ze 17.století, ve kterém nacházím typickou výzdobu "indiánského baroka - pestré malby stěn a indiánské tváře i kroje soch světců, některých se sombrery na hlavách. Ani tady neunikám dusnému vedru a stále žízni, při které se ovšem veškerá vypitá voda brzy mění v pot. A znovu cesta serpentinami nad zalesněnými srázy dál do hor, kde potkáváme domorodce v sombrerech, kteří svážejí z hustých lesů dřevo na hřbetech oslů a koní. Ale to už vjíždíme do úzkých ulic někdejšího havířského města Copala, které ještě do konce 60.let 20.století bohatlo ze svých stříbrných štol, než byl pro nerentabilnost zavřen poslední důl. Havíři odešli, v městečku zůstalo jen několik desítek obyvatel a zdálo se, že se stane "městem duchů". Město ale zachránil turistický ruch, protože místní cestovky začaly hlavně v posledních letech s úspěchem nabízet romantiku zapadlých horských osad, která turisty láká.

Teď vstupujeme na nevelké náměstí s parčíkem a starobylou besídkou uprostřed. V neděli a o svátcích zde koncertují lidoví muzikanti. Okamžitě nás přepadá skupina zdejších kluků, kteří nabízejí projížďku městem na hřbetech oslů a v případě nezájmu alespoň zakoupení suvenýrů s motivy dolování stříbra. Domky a kostel se stříbrnými doly, vyřezanými z kůry, stříbrné šperky.

Pokud odoláte nabídkám můžete aspoň navštívit muzeum dolování stříbra v jednom z přízemních domů, lemujících náměstí, nebo se podívat do staré havířské krčmy z 19.století, ve které vystavují původní zařízení i staré fotografie. Chvíli posedím na terase s majitelem nad margaritou" - koktejlem tequilly, citrónu a ledu. Hostinec nabízí i poměrně levné ubytování, ale já se vydávám dál, procházím uličky, zarostlé tropickými keři a velkými kaktusy. Nejdůležitější budovou Copaly je kostel ze 16.století, který ve středověku sloužil obyvatelům města také jako pevnost a poslední útočiště. Dodnes budí respekt silnými kamennými zdmi a střílnami. Jeho nádherně zlacený oltář patří ke skutečným klenotům mexického umění.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava