Hlavní stránka

Jsou místa na Zemi

(09.08.2000)

V cípu Venezuely, v oblasti nazývané Guyanská vysočina, se rozkládá pustá říše ticha, které kralují mohutné stolové hory. Oblast okouzlila spisovatele A. C. Doyleho natolik, že ji ve své fantazii zabydlil prehistorickými zvířaty a napsal o ní knihu "Ztracený svět".

Už druhým dnem šlapeme La Gran Sabanou - v doslovném překladu Velkou loukou připomínající obrovskou vyschlou step. Místy je vše okolo černé a spálené díky požárům zakládaným zdejšími Indiány, pemóny. Siluety stolových hor se zhmotnily ze šedých stínů na obzoru do skalních bloků, převyšujících okolní terén zhruba o sedmset metrů. Večer si stavíme stany přímo pod Roraimou a indiánský průvodce Amancio nám ukazuje, kudy budeme další den vystupovat.

Geologové oblast Guyanské vysočiny považují za jednu z nejstarších horninových formací zemského povrchu a nazývají ji štítem. V dobách, kdy v sousedních oblastech oceán mnohokrát vystřídal souš, kdy se vrásnila pohoří a vznikaly nové pánve, tento plát zemské kůry zůstával pevninou odolávající jako blok všem náporům geologických sil. Zatímco život byl v okolních oblastech několikrát zničen mořskou záplavou, na tomto pískovcovém masivu s velkým podílem křemene se mohly jeho původní formy nerušeně vyvíjet dál.

Každá ze stolových hor představuje ostrov sám pro sebe, obklopený hustým pralesem, přecházejícím do svislých skalních stěn vysokých stovky metrů. Horní plošiny, stíněné po dlouhé týdny dešťovými mraky, mají relativně studené podnebí s četnými tropickými bouřkami. Jejich povrch je různorodý, s mnoha krasovými jevy v pískovcích starých miliardu let. Nejdůležitější je, že přírodní podmínky jako sluneční záření, nadmořská výška, vlhkost ani složení půdy se valně nezměnily od vzniku celé formace před miliony let. To umožnilo vývoj mnoha endemických druhů, které rostou pouze na těch "tepui", kde byly objeveny, a nikde jinde na světě. Možnost, že by zde žila prehistorická zvířata, sice doposud nikdo neprokázal, ale ani nevyvrátil.

Podle indiánských legend si nejvyšší "tepui" Roraima vybral za svůj domov bůh zla a proto sem indiáni nesměli. První pokusy vylézt na tuto stolovou horu se datují až od 18.prosince 1884, kdy angličané E. Thurn a H. Perkins udivili svět informacemi o zvláštních rostlinách žijících pouze zde.

S ranním sluncem v zádech vcházíme do tmavé džungle lemující úpatí, kde jsou v hlinité stezce vymleté důlky pro ruce i nohy. Chytám se větví a metr za metrem stoupám výš. Je to pořádná dřina nejen díky horku a vlhku, ale i těžkému batohu se stanem a jídlem. Naštěstí okolní tropická příroda nabízí pohledy na rychle létající kolibříky, vonící orchideje a různé druhy bromélií, dávající zapomenout na namáhavý výstup. Džungle řídne a ocitám se na šikmé skalní stěně, kde jedinou cestu představuje koryto potoka. Seshora chvílemi padá kámen uvolněný vodním proudem, nohy kloužou po ohlazených plochách, ale pětihodinový výstup se schyluje ke konci. Krajina se více a více rozevírá do dálky a jemnou kresbou stezek, řek a kopců připomíná pohled z letadla. Ještě jeden skalní převis, poslední vzepětí a jsem nahoře. Po pár krocích se bezradně zastavuji, protože okolní svět je kamenným bludištěm věžiček, cimbuří, úzkých zákoutí, kráterů, vztyčených prstů, propadlých studní, růžových jazyků písku, temných bažin a bublajících potůčků. Najednou zafoukal vítr a přinesl s sebou hromadu mlhy, která vytvořila bílou neprostupnou hradbu. Je tu zima a vlhko, slabé šustění přichází ze všech směrů, funění, ťukání a klapání se přibližuje a vzdaluje, mlha zkreslila nejenom prostor, ale i zvuky. Lehounké tlapky s dlouhými drápky ... Zase zafoukal vítr. Odehnal mlhu, slunce začalo hřát a okolní svět dostal normální rozměry. Udýchaný Amancio, opírající se o dřevěnou hůlku, mi lámanou španělštinou rozčileně povídá: "Musíme se držet pohromadě, jinak se ztratíme"! Je to zcela oprávněná obava, protože skalní plošina má desítky čtverečních kilometrů černých skal, podobných si jako vejce vejci. Vede nás jen jemu viditelnou cestičkou k plácku písku na postavení stanů nesoucímu trochu honosný název "El hotel". Už aby stály, myslím si, protože začíná pěkně pršet. Tenké plátno propouští bílé světlo blesků s plnou intenzitou, na pár vteřin je vše osvětleno, potom přichází šumění deště, do kterého vstupuje ohlušující hřmění. Ve stanech nemůžeme vařit a tak večeře zůstává z bílých placek bez chuti, kasave. Indiáni je vyrábí z najemno postrouhané juky (odrůda manioku) z které lisují jedovatou šťávu. Vzniklou hmotu suší na velké pláty, tvrdé jako kámen a jedí je místo chleba jako přílohu ke všem pokrmům.

Mlhavým ránem jdeme vedeni Amanciem chvílemi po skále, chvílemi po písku a hlíně, na které rostou rosnatky a masožravé rostliny - heliamphory. Vztyčené zelenočervené úzké kalíšky obsahují žíravou tekutinu trávící hmyz, nalákaný na bílou barvu květů. Po pár krocích nám vlezla do cesty černá žabička s oranžovým bříškem. Je to zvláštní bezobratlý druh, který neumí skákat. Mlha se pomalu trhá a slunce se svými paprsky odráží od tisíců kaluží a potůčků. Dostáváme se k "Labyrintu". Jsou to asi 3 metry vysoké buclaté skalní věžičky a sloupky, vzdálené od sebe na šířku lidského těla a tvořící přírodní bludiště. Motáme se mezi nimi, vykukujeme z různých skrýší a nakonec vylézáme na jeden stupeň. Seshora je vše přehledné a jasné. Skáčeme z kamene na kámen, čvachtáme se kalužemi a bahnisky dál a dál až k "Křišťálovému údolí". Před milióny let tu za obrovského tlaku došlo k vytlačení křemenné žíly až na povrch a vytvořilo se tak obrovské naleziště. Křemen se svými špičkami ježí z různých puklin a bezmocně praská pod našimi kroky. Pravidelně utvářené šesterečné hranolky, mající okolo deseti cm, připomínají zkamenělý led, tak jsou čiré. Mezi černými skalami svítí bílý flíček "Punto triple", jakoby už z dálky chtěl upozornit na svoji důležitost. Betonový jehlan vytyčuje hraniční bod tří států - Venezuely, Brazílie a Guayany, k jejichž návštěvě tady není potřeba ani vízum, ani pas. Nedaleko odtud se rozkládá hluboká studně "El pozo", kde se koncentruje všechna voda, vyvěrající ve vodopádech ze stěn Roraimy. Tmavým okem na nás zírá z desetimetrové hloubky, ukrývajíc pod vodní hladinou vchod do nitra hory, kde ve věčné tmě žijí vlastním životem slepí mloci, kteří vyměnili oči za tykadla. Amancio zná tajný tunel mezi skalami, který vede až k vodní úrovni. V zeleném příšeří se brodíme ledovou vodou sahající výš a výš až dovnitř studny. Její stěny nejsou hladké, nýbrž malé tunely vedou do dalších prostor. Indiánský průvodce zůstal nahoře a nyní se chystá předvést své parádní číslo - skok. Dopad těla na hladinu vyvolal zvláštní efekt - zvířené vlny postupují mezi krasovými sloupky a tunely, až kdesi v dálce narážejí na stěny. Zdá se, jakoby někdo z dálky v temných děrách bubnoval v různých tóninách.

Ráno nastupujeme zpáteční cestu. Dolů je to ještě horší než nahoru, nohy kloužou po suti a uvolněné kameny padají do hloubky pod námi. Jdu pomalu, na batohu se mi houpá velký igelitový pytel se všemi odpadky. Bylo by smutné vydat tento čistý svět napospas papírům, staniolu a konzervám. Roraima je bezbranná proti nám, lidem, se všemi vymoženostmi a pomůckami. Teď záleží na nás, jaká bude za pár let. Věřím, že si ji nezničíme, že zůstane pořád hezká a čistá, jako před milióny let. Vždyť přece, musí být místa na Zemi...
 

Lída Puldová

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress