Hlavní stránka

Gruzie, září 2003

(21.11.2003)

V Gruzii nás čekaly silnice rozbité více či méně a taky docela velký výběr dopravních prostředků. Svést se ve dvoukolce táhnuté koníkem se nám sice nepodařilo, ale dobrodružství jsme si i tak užili víc než dost. Jak se tedy v Gruzii přemísťovat?

Do Gruzie jsme se vydali po zemi, linkovým autobusem Praha - Sofie (přestup) - Istanbul. Luxusním tureckým autokarem (hosteska, kafíčka, čajíčky, na požádání kdykoli kelímek vody) jsme ze snad největšího evropského autobusového nádraží v Istanbulu pokračovali do Trabzonu, kde se dá na počkání sehnat asi za 90 dolarů gruzínské vízum (potřebujete jen turecké liry a 1 pasovou fotografii, formulář k vyplnění dostanete na místě). Z Trabzonu dále autobusem do Hopy a poté autem na gruzínskou hranici, která se dá u Sarpi přejít pěšky.

V obydlených oblastech Gruzie nelze chodit pěšky. Pokud chcete někam po vlastních, musíte tam, kam silnice nevede. Vine-li se krajinou cokoli, co by jí mohlo při troše dobré vůle připomínat, vaše procházka se může velice jednoduše změnit v divokou jízdu. Jakákoli vzdálenost přesahující 1 km představuje totiž v Gruzii pro pěší chůzi absolutní tabu. Zeptáte-li se domorodce, jak se dostat do nedalekého kostela či k jiné památce, řeknou: "Tady nic takového není" (rozuměj: něco takového by tu bylo, ale daleko, nemá cenu vás tam posílat). Budete-li vytrvalí, cestu vám popíší, ale v zápětí za vámi pošlou auto. To vás doveze nejdříve tam, kam byste velice rádi došli pěšky a potom pravděpodobně k někomu domů - příležitost pít s hosty a opěvovat před cizinci Gruzii si nikdo nenechá ujít.

Autem vašich únosců bude pravděpodobně žigulík. V úvahu přichází také Lada-Niva, ale jinak už asi nic - jiná auta prostě na gruzínské silnice (vyjma několika hlavních tahů) nestačí. Vlastně ano: zvládnou to ještě stařičké autobusy a technický zázrak, který jsme až do své cesty považovali za docela obyčejný městský vůz: Ford Tranzit (nebo jeho obdoba), který v Gruzii funguje pod pseudonymem maršrutka.

Maršrutka bývá většinou dovezená z Německa či Holandska. SPZ má sice gruzínskou, ale sloupnout či zamalovat jí na karosérii nápisy typu Alfons Gebauer, Bäckerei se nikdo neobtěžuje. Maršrutka jezdí po městech i mezi městy a dokáže překonat absolutně všechny terénní či jiné překážky. Je výjimečně přátelská k pasažérům, můžete si ji zastavit, kde se vám zlíbí - ať už chcete nastoupit či vystoupit. Můžete dokonce nasednou do dálkové maršrutky (destinace jsou napsány na panelu za předním sklem, většinou samozřejmě pouze gruzínsky, takže si poraďte, jak chcete) a svést se jen tak kousek po městě. V Tbilisi za to zaplatíte 50 tetri, třeba v Batumi 30 tetri.

A co se Vám může v maršrutce přihodit? Pokud se vydáváte na delší cestu a ještě navíc horami, kde auta opravdu nepotkáváte na každém kroku, pak třeba toto:

Nastupujete do maršrutky - včera jste slavili s domorodci a doufáte, že si pěkně najdete místečko někde u dveří, abyste případně mohli nechat zastavit a na chvíli vyskočit. Vzápětí se ale přistihnete, jak sedíte v nejzastrčenějším koutě auta, zavaleni vlastními dvacetikilovými batohy, v nichž taháte za celou cestu ani jednou nepoužitý stan (vždycky se najdou nějací dobří lidé, kteří se vás na noc ujmou). Nohy máte srolované pod sebou - o natáhnutí pod sedadlo před vámi nemůže být řeč, tam si hoví nasekaná polínka. Cestujete společně s jedenácti dospělými, jedním řidičem, třemi dětmi ve věku od pěti do dvanácti let a pěti pytli neznámého obsahu. Maršrutka zastavuje v malém sedýlku a vy vidíte pobíhat tlustou cikánku (doteď seděla na vašem vysněném krajním sedadle) od auta k jakési díře u domu, jejíž obsah vám stěhuje téměř na klín. Váš přítel nevybraně nadává (mumlá cosi o tom, že už se sem … nic nevejde) a vy mu vyčítáte neúctu k domorodcům. Jeho rozladění však po chvíli pochopíte - stačí se podívat z přetíženého auta do hlubin srázů, jejichž existenci jste dosud šťastně ignorovali, protože se vám, zaplaťpánbů, podařilo usnout. 70 km z městečka Khulo v Adžarské autonomní oblasti do města Akchaltsiche v regionu Samtskhe-Javakheti ujedete v případě ucházejícího počasí za šest hodin.

Taky se vám může stát tohle:

Nastupujete do maršrutky, která ještě není naplněná až po střechu (což pravděpodobně znamená, že budete čekat, než se tak stane), ale zato už je v ní usídlená ovečka (zadkem v pytli, ale to neznamená, že čas od času se autem nerozlije zápach moči). Jedete z Tbilisi do Kutaisi, druhého města Gruzie, to znamená po jednom z nejlepších úseků gruzínských silnic. A to zase znamená, že se může jet RYCHLE (a divoce). Ale nebojte se: zrovna cestou z Tbilisi do Kutaisi by se Vám (logicky) nic zlého přihodit nemělo. Projedete přece kolem chrámu Jvari, nádherné stavby ze 6. století, vzpínající se z vysokého skalního ostrohu nad dálnicí kus za Tbilisi. Všichni, samozřejmě včetně řidiče, se cestou kolem ní s vervou křižují. Opravdu nemusíte mít strach. Nějaká vyšší moc vás jistě ochrání.

Kromě maršrutek jezdí v Gruzii taxíky. Pokud nemáte vlastní auto, potřebujete je použít skoro vždy, když chcete navštívit nějakou památku (klášter, skalní město, atd.) - hromadnou se k nim nedostanete. Taxíky se (zejména na venkově) vyznačují tím, že majáček zásadně uklízejí do nepořádku uvnitř auta. Zpravidla na podlahu někam do oblasti řadící páky. S troškou štěstí se vám podaří jej po nástupu do auta najít - a to vám pak ze srdce spadne menší kámen. Povalující se majáček pro vás totiž ztělesňuje naději, že taxík je opravdu taxík a vy že budete v pořádku dovezeni zpátky. Lepší než pátrat v útrobách auta po majáčku je ale nechat se do taxíku posadit domorodcem - tradiční povinnost ochraňovat hosta se podle naší zkušenosti ctí velice zodpovědně. (A to platí po celou cestu: pokud se vám podaří napojovat se neustále na nějaké lidi, kteří si vás budou předávat jako dáreček z ruky do ruky, můžete se cítit poměrně bezpečně - samozřejmě pokud nenarazíte na grázla, což se může stát všude.) V taxíku se někdy platí předem - to aby mohl řidič koupit benzín, za který dojedete do místa vašich snů. Většina taxikářů je velice sdílná a zas tak moc nespěchá … klidně cestou několikrát zastaví, protože tu je minerální pramen, tam zase pěkný pohled na zříceninu. To ale neznamená, že s vámi nebudou smlouvat o cenu - budou přeci muset ČEKAT, než si vše prohlédnete!

Taky můžete jezdit vlakem. Ten je absolutně nejlevnějším ze všech dopravních prostředků. My jsme to ale z časových důvodů udělali pouze dvakrát - jednou jsme se projeli malým úzkorozchodný vláčkem s lokomotivou údajně české výroby a gruzínskou přezdívkou "hruška". Hruška vozí hlavně turisty ze střediska zimních sportů Bakuriani (přes 2200 m.n. m) dolů do Borjomi (1000 m.n.m.). Cesta je moc příjemná - tím spíš, že můžete stát na vnějších plošinách mezi vagóny a koukat.

Podruhé jsme si dopřáli noční můru: přejezd z Borjomi (00.30) do Tbilisi (05.30). Nutno podotknout, že to byl nápad docela troufalý, sednout (lehnout) rovnou do vlaku nočního (ona krátká cesta hruškou se nedá za právoplatnou zkušenost počítat). Ale stalo se. Do absolutní tmy nástupišť přijela s houkáním mašina, táhnoucí za sebou vlak plný venkovanů vezoucích se na tbiliský trh. Bez našeho přímého přičinění byl na nás naštěstí právě zde aplikován systém předávání cizinců pěkně z ručky do ručky. Tady to znamenalo naše eskortování drážní pokladní a místním policejním náčelníkem přebývajícím v bytě v prvním patře nádraží přímo do vlaku (jinak bychom do něj asi v té tmě a spleti kolejí netrefili). Jak už bylo naznačeno, vlak byl lehátkový, přesněji třípatrolehátkový, bez kupé. Koukat na řady spících lidí bylo fascinující a bláznivé. Taky strašidelné - to při pomyšlení, že na příští zastávce si někdo bude prohlížet vás, jak si pěkně pochrupkáváte v ovzduší provoněném gruzínským sýrem, potem a bůhví čím ještě (ono bůhví co po příjezdu identifikujete třeba jako dva poražené čuníky cestující samozřejmě také na trh). Pokud jedete jako my do Tbilisi a stane se vám, že chcete ještě nějakou dobu setrvat v ochranném objetí nádraží, radíme, porozhlédněte se po HLAVNÍ nádražní hale. Vlaky z Borjomi zastavují u vedlejšího nástupiště. Ačkoli jste sice zvyklí na ledacos, v hlavní hale vám bude skutečně lépe.

Tak šťastnou cestu! A nezapomeňte: hlavně ať zvítězíte!
gamar jobat


 

Kateřina Dohnalová

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress