Jak se baví Eskymáci na Aljašce?

Na jaře se přeci sází na pukající ledy.

Po mnoha hodinách jednotvárné jízdy z Anchorage na sever aljašskou tundrou se přede mnou na okraji dálnice konečně objevuje směrovka s nápisem NENANA. Původně nenápadná eskymácká osada na břehu řeky Tanana river se stala důležitým bodem aljašské železnice, kterou tady začali budovat v roce 1916. Když nakonec roku 1923 americký prezident Harding zatloukl právě tady zlatý hřebík do posledního pražce na znamení ukončení díla, stala se Nenana jedním z důležitých bodů na mapě Aljašky, na cestě k bohatství lesů "zlatého severu", ale také nalezišť nafty. Dodnes ale zůstala nevelkým městečkem přízemních dřevěných domů s převážně domorodým obyvatelstvem, které se kromě příjmů z turistického ruchu v letních měsících zabývá lovem ryb a zvěře. Tak jako v každé obci nesmí ani tady chybět dobře vybavené návštěvnické centrum. To zdejší nacházím v malebném srubu, kde kromě mapek a prospektů nabízejí návštěvníkům zdarma i typickou americkou překapávanou kávu.

První z místních atrakcí na mne čeká nedaleko informačního centra. Dosti velká dřevěná rybářská loď, která ještě před pár lety sloužila místním obyvatelům k plavbám po řece a lovu lososů. Jen o kousíček dál si mohu zkusit úplně zdarma rýžování zlata v dřevěném korytě. Je to atrakce pro turisty, která ale připomíná, proč se kdysi hledači třpytivého štěstí hrnuli na Aljašku. Teď jsem tady sám. Turistický ruch Nenan jaksi míjí a to i v létě, kdy se to turisty a cestovateli nejrůznějšího druhu na Aljašce jen hemží. Ale, jak si stěžuje starý úředník z informačního centra, také Eskymák, turisté obvykle spěchají z Anchorage na jih na poloostrov Kenai, kde absolvují výlety lodí do hlubokých fjordů k ledovcům. Nebo na sever, kde se na den, dva zastaví v Národním parku Denali s výhledy na překrásné hory a kde se pokochají pohledy zblízka na aljašské medvědy, lišky a losy, aby se pak vydali zpět. A pokud jedou dál na sever, tedy rovnou do velkého zlatokopeckého města Fairbanks nabízejícího mnohé atrakce, včetně výletů na polární kruh a ještě dál na "zlatý sever". Kdo by se zastavoval v osadě Nenana, když už to má po dálnici jen pár kilometrů do Fairbanks... A přece tahle malá osada má tolik co nabídnout! Je tu někdejší železniční stanice, ve které to na vás dýchne dávno zašlými dobami zlatokopů a prvních průkopníků, mezi které patřil i Jack London. V místním muzeu můžete vidět vybavení eskymáckých domácností a veškerá vybavení domorodých lovců, včetně kajaků, potažených tulení kůží a saní, tažených psím spřežením.

Mohu si tady prohlédnout zblízka i past na lososy - velké dřevěné kolo, které lovci nastražují v říčním proudu a při tahu lososů jakési dřevěné "kapsy" nabírají ryby rovnou z vody a vyhazují je do korýtka, které dopraví překvapené vodní živočichy na břeh buď do nádrže nebo rovnou na primitivní stůl, za kterým sedí eskymácká žena s nožem a zpracovává ryby pro primitivní udírnu v nedalekém srubu. Jak mi také s nemalou hořkostí v hlase prozradil starý Eskymák, je velkým problémem domorodců alkohol, který sem přišel už s prvními bílými osadníky, hlavně zlatokopy, protože zima je tady dlouhá a velice tuhá a bylo třeba nějak ji přečkat. Mnozí domorodci jsou ale rozenými umělci, to je vidět ve zdejším muzeu, kde návštěvník může obdivovat nádherné kresby, totemy vyřezávané ze dřeva a také figurky lidí a zvířat z mrožích klů a velrybích kostí. Tahle umělecká dílka, která si můžete i zakoupit v bohatě vybaveném obchodě vedeném indiánskou babičkou, nejsou ovšem nijak levná. Vždyť mnohý umělec nad nimi stráví dlouhé dny a večery.

K oblíbeným zábavám zdejších domorodců patří také nejrůznější sporty, hlavně ty, které jsou založené na síle a důvtipu. sportovní zápolení jsou velmi oblíbená a pořádají se dnes také jako představení pro turisty ve Fairbanks. Z těch skutečných domorodých slavností si vítěz odnáší kromě úcty a obdivu svých vrstevníků také ceny, které pak zdobí jeho srub. Doménou eskymáckých žen je zase zpracování kožešin ulovených zvířat, ze kterých šijí překrásné kožichy se zdobenými kapucemi. Ale za dlouhých zimních večerů se baví i výrobou šatů, ubrusů či přehozů, zdobených různobarevnými korálky, které pak z větší části prodávají turistům.

Procházím beze spěchu Nenanou, protože také mne už nakazil zdejší způsob života, jak ho chápou domorodci. Vychutnávají své bytí pomalu a s rozšafným klidem, protože času je přece dost a není kam pospíchat. Veškerý život a pokud se to tak dá nazvat i ruch se v městečku soustřeďuje v jediné a hlavní ulici do několika kaváren a restaurací, ve kterých sedí několik místních a pár turistů, protože je doba oběda. Marně ovšem hledám na jídelním lístku nějakou eskymáckou specialitu. Na rozdíl od Anchorage tady ale jídla nejsou vůbec drahá a tak mohu okusit poctivý americký stejk s typicky nechutným pivem, aniž by moje kapsa nějak podstatněji utrpěla.

Dominantou městečka je dřevěný protestantský kostel z počátku 20. století, ve kterém mě přívětivě vítá místní farářka a ukazuje mi zajímavou výzdobu - závěsy a ubrusy z jemně vydělávaných a pěkně zdobených kůží, které pro kostel zhotovily domorodé ženy. Dáma si vcelku pochvaluje zbožnost zdejších obyvatel, protože návštěva bohoslužeb patří k oblíbeným aktivitám místních osadníků.

Při potulkách Nenanou se dostávám až na břeh široké řeky, kde nacházím jednu z největších zajímavostí a velkých atrakcí městečka, která ho proslavila nejen po celé Aljašce, ale také Spojených státech. Jde o asi pět metrů vysokou věžičku ze silných dřevěných kůlů, natřenou černobílými příčnými pruhy s červeným praporkem na špici. Připomíná starou tradici, která má svůj počátek už v roce 1917, kdy se dělníci, kteří sem přišli budovat aljašskou železnici, začali poprvé sázet o to, kdy na jaře začnou praskat ledy. Nejdříve o několik set dolarů, pak o tisíce. A když později železniční dělníci odešli, nebo se někteří z nich i usadili, stalo se sázení na příchod jara na řece Tanana oblíbenou zábavou všech osadníků.

Vždy kolem poloviny dubna, kdy už začíná být ve vzduchu cítit jaro, umístí pracovníci loterie doprostřed řeky několik desítek metrů od břehu černobílou věžičku, jejíž vrchol je spojen speciálním kabelem se stanicí na břehu. Už dlouho předtím si zájemci kupují v městských obchodech losy s kupóny na kterých vyplní den, hodinu a minuty, kdy podle nich začnou na řece pukat ledy. Každý los stojí dva dolary a hry se účastní statisíce lidí po celé Aljašce - takže ten, komu se podaří opravdu uhádnout přesně, může vyhrát opravdu pořádnou sumu. Podle informací v místním muzeu to například v roce 1993 bylo 240 tisíc dolarů, současná hlavní výhra může už ovšem dosahovat miliónu. Zájemci o zbohatnutí si tikety nemusí kupovat osobně, ale objednávají si je už běžně poštou a vyplněné zasílají zpět do Nenany.

To pravé potěšení všech domorodců ale přichází až v dubnu, kdy se blíží po dlouhé a drsné aljašské zimě tolik očekávané jaro a led na řece ztrácí na síle. Tehdy se každý den shromažďují na březích řeky Tanana nejen místní, ale všichni, kteří sem přijeli speciálně z mnoha míst Aljašky. Vybaveni dalekohledy nebo jen prostým okem sledují pruhovanou věžičku na bílém ledu v řece. Protože právě ta chvíle, kdy ledy puknou a její vrchol se nakloní aby se nakonec ponořila do vody, bude nejen signálem, že teď už skutečně skončila zima, ale také koncem napětí z jedné velké hry. Ta tím ovšem nekončí, protože teprve teď přicházejí ty pravé oslavy jara, popíjení v krčmách i domorodých tanců z radosti nad tím, že příroda začne znovu vydávat své plody a řeky budou plné lososů.

Vracím se ještě na šálek kávy a kousek řeči za starým Eskymákem do návštěvnického centra, kam si lidé přicházejí kupovat losy na tu velkou jarní zábavu a podívanou na řece Tanana. Bylo by lákavé vsadit si na jarní tání a společně s domorodci i osadníky čekat na velké pukání ledů a plující kry - ale kde už budu v té době? Čas mi ubíhá rychleji než zdejším Eskymákům a tak zase startuji auto a vydávám se dál na sever.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava