Sinajský poloostrov - biblická země beduínů, pouště a hor

Soumrak přišel velice rychle. Než autobus dojel z městečka Sharm El Sheikh na samém jihu Sinaje přes poušť na úpatí hor, uplynuly více než tři hodiny, během kterých jsme se ještě stačili zastavit na několik sklenek silného čaje v malém táboře beduínů. Následovaly ještě dvě nucené zastávky s kontrolami pasů na horské silnici, přehrazené napůl barely s pískem. Až tady u vojenských stanic, kde nechybí betonové věžičky a pytle s pískem, nebo i pojízdné kovové štíty, ze kterých čouhají namířené hlavně samopalů, si turista uvědomuje, jak se Egypťané snaží zajistit jejich bezpečnost.

Přítomnost vojáků a policistů jsem pociťoval mnohem silněji při cestě po Egyptě, kde je mnohem více "atraktivních" a světoznámých turistických památek - pyramid a chrámů či hrobek faraónů, a kde už měli své zkušenosti s teroristy. Tady v divočině Sinajského poloostrova se cestovatel stále ještě může cítit mnohem svobodnější mezi přátelskými obchodníky v osadách a beduíny na poušti, kteří po staletí dodržují zákony pohostinství. Teď už za tmy přijíždíme do hlubokého údolí v horách. Před námi se rýsují vysoké tmavé hradby opevněného kláštera Svaté Kateřiny, který pochází ze 6. století našeho letopočtu a po celá staletí až do současnosti zůstal významným ostrůvkem křesťanství a poutním místem celé oblasti.

Jeho hradby, které úspěšně vzdorovaly ve středověku islámským nájezdníkům i lupičským hordám, jsou vysoké až 15 metrů a silné téměř dva metry. Teď se pod nimi naše malá skupinka schází ke krátké instruktáži, při které nám egyptský průvodce předává baterky a stručné informace k výstupu na Džebel Músá (Mojžíšovu horu), biblickou horu Sinaj, kde podle Bible obdržel Mojžíš kamenné desky s vyrytým desaterem od Hospodina. Při nočním výstupu, který potrvá přes tři a půl hodiny, se máme dostat od kláštera, ležícího ve výšce 1570 metrů až na vrchol Mojžíšovy hory do výšky 2285 metrů. Zdá se to zpočátku snadné. Spolu se zástupy poutníků, kteří se shromáždili pod tmavými klášterními hradbami, se vydáváme po široké kamenité cestě vzhůru, zatímco nás předjíždějí ti, kteří dali přednost jízdě na hřbetě velblouda. To ovšem není nijak levné, neboť pronájem zvířete, které vás vynese asi do tří čtvrtin cesty, je 40 egyptských liber. Brzy zjišťuji, že baterka je naprostou nutností - zejména o něco výš, kde úzká stezka vzhůru je plná kamení.

Cestu nahoru zpestřuje jen občasný pohled na hvězdné nebe, plné svítivých hvězd, které se třpytí právě tak, jako před mnoha tisíci let. Dojem biblické krajiny zvyšují beduíni, kteří ve svých dlouhých hábitech a s turbany na hlavách si hřejí ruce nad ohníčky, rozdělanými ve skalách. Jako kdyby tady ožil jeden z Betlémů z kostelů na Vysočině. Podnikaví beduíni postavili na několika místech u stezky kamenné chatrče - stanice, kde si dnes poutník může koupit horký čaj a jednoduché občerstvení. Využívám toho a navíc mě zahřívá námaha z výstupu, takže nepociťuji noční chlad, který roste s nadmořskou výškou Hory Sinaj a dostávám se ke kostelíku z 12. století - stojí prý na místě, kde pobýval Mojžíš. Kostel je zavřený a tak se spolu s několika dalšími poutníky uchyluji před studeným větrem a mrazem do kamenné beduínské chatrče poblíž.

Usedáme na kamennou zídku podél stěn a popíjíme teplý čaj. Do východu slunce, na který tady budeme čekat, zbývají téměř tři hodiny a do domku bez dveří vniká nemilosrdně mráz. Únavou usínám a po procitnutí jsem tak prokřehlý, že se nemohu hýbat. Naštěstí vedle sedící žena je ruskou masérkou z Petrohradu a po její masáži ztuhlých rukou a instrukcích, jak rozhýbat promrzlé tělo, se cítím mnohem lépe. A definitivně mne pak venku rozehřívá domácí slivovice z láhve mých českých přátel, kteří sem už také dorazili. to už ale vychází nad Sinají slunce, které pozlacuje hřebeny hor a rozehrává je do neuvěřitelných barev. Jak zjišťuji, z vrcholku Mojžíšovy hory je také krásný výhled na nejvyšší bod Sinajského poloostrova, horu sv. Kateřiny (2.642 m). Po pořízení nezbytných snímků se pak vydáváme na zpáteční cestu, tentokrát po příkré stezce přímo ke klášteru sv. Kateřiny, kterou prý vybudovali zdejší mniši ve 12. století. Prohlídka kláštera je "zlatým hřebem" naší cesty. Ortodoxní monastýr, ve kterém dnes žijí většinou řečtí mniši, má zajímavou a pohnutou historii. Byl prý postaven na místě, kde Mojžíš uviděl na poušti hořící keř. Proto také nádherný kostel s malebnou zvonicí se nazývá "Bazilika hořícího keře". Při prohlídce máme možnost vidět ten biblický keř, ale také kostnici, která skrývá pozůstatky mnichů a kostru svatého Štěpána, sedícího na trůně. A samozřejmě také ostatky sv. Kateřiny. Přes své mohutné hradby by byl v minulosti klášter určitě podlehl náporu islámských bojovníků, ale protože se prý stal kdysi útočištěm proroka Mohameda, byl vždy ušetřen zkázy. Dodnes jsou dokonce jeho přísnými strážci místní džebelijové, kteří ochraňují mnichy i klášterní pokladnu. Ikony a předměty ze 6. století, ale zejména klášterní knihovnu, plnou vzácných starých rukopisů. k poledni ale turistů přibývá, takže uvnitř klášterních hradeb už není k hnutí a navíc slunce začíná pořádně připalovat. Přesto se jen neradi loučíme se zajímavými místy a opouštíme vyprahlé údolí pod Mojžíšovou horou.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava