Po stopách Eduarda Ingriše za svatou Růženkou z Limy -1.

Kdo z nás si na trampech u ohně nebo na školních výletech alespoň jednou nezazpíval Niagáru, ti krásnou písničku plnou dálek a teskné touhy? Moc se mi tenkrát líbila, a tak jsem se jednou zeptal kamarádů, kteří ji považovali za jakousi "trampskou hymnu", kdo je vlastně jejím autorem. A poprvé jsem tenkrát uslyšel jméno Eduarda Ingriše, známého a oblíbeného hudebního skladatele z doby mezi dvěma světovými válkami, o kterém se mi podařilo jen zjistit, že "žije někde v Americe". Pokládal jsem to za samozřejmé a přirozené, že autor písně o Niagaře žije v blízkosti své milované řeky, někde daleko za železnou oponou a devatero horami a oceánem. Nepřekonatelně daleko, abych se o jeho osudu mohl dovědět víc. A jen když se zpívala jeho písnička, představil jsem si zadumanou postavu na břehu velké řeky.

A pak uběhla léta a já se najednou octl sám na březích Pacifiku v Kalifornii, kde se, jak jsem k mému údivu i radosti zjistil, usadil už počátkem 60. let autor mé oblíbené Niagáry. Eduard Ingriš, autor více než 600 trampských písní, ale také operet a vážné hudby, která se dodnes hraje v Americe i doma, opustil milovanou chatu na Svatojánských proudech a svou rodinu, domov i přátele koncem roku 1947, kdy mu bylo jasné, jaké doby nastanou.

Z Evropy odplul na lodi do Brazílie a brzy poté se dostal do Peru, kde pak úspěšně působil jako dirigent peruánského symfonického orchestru a komponoval hudbu k filmům. Cestoval do pralesů po řekách k indiánským kmenům, fotografoval, točil filmy pro hollywoodské společnosti. Seznámil se s E. Hemingwayem, T. Hayrdahlem a mnoha dalšími významnými osobnostmi. Také s Hanzelkou a Zikmundem, které provázel po Peru a s nimiž zůstal v přátelském písemném kontaktu až do své smrti v roce 1991.

Když jsem se sním seznámil počátkem roku 1987 na jedné z českých bohoslužeb v San Franciscu, pozval mě brzy nato do svého domu v South Lake Tahoe na březích krásného jezera v horách Sierry Nevady, kde žil se svou paní Ninou. Brzy jsme se stali dobrými přáteli a můj dávný skladatel z dětských let byl náhle blízko, hrál na klavír a zpíval svou "Niagáru" i jiné písničky, ale hlavně krásně vyprávěl. O svých cestách a lidech, které na nich potkal, ale také o plavbách na balzovém voru Kantuta, které podnikl jako kapitán se svými přáteli v letech 1956 a 1959, aby podpořil teorii svého kamaráda Hayerdahla o osídlení ostrovů v Polynésie dávnými Inky. To se Ingrišovi nakonec podařilo a z plavby natočil i unikátní barevný film Kantuta. A tam poprvé padlo jméno Santa Rosa de Lima - Svatá Růženka z Limy, jak ji s úctou a láskou nazýval Eduard Ingriš. Je patronkou Peruánců, kteří na ni nedají dopustit.

Světice proslulá svými dobrými skutky a láskou k lidem, žila a zemřela v Limě koncem 16. a počátkem 17. století a tam je také pohřbeno její tělo. Můj přítel se přiznal, že si ji tak oblíbil po svém příchodu do Limy, že ji přijal za svou patronku. Jak se zdálo, Santa Rosa de Lima skutečně neodmítla jeho žádost a prosby a podle jeho slov ho provázela celým životem a pomáhala mu v nesnázích. Slyšel její hlas i při plavbě na voru uprostřed oceánu, kdy mu zcela zřetelně řekla: "Once a las once", což znamená česky "jedenáctého v jedenáct". A skutečně, jeho vor ztroskotal u ostrova Matahiva 11. srpna v jedenáct hodin. V té době byl Ingriš na balzovém voru už jen se svým přítelem Guerrerou. Dva Češi z posádky je zrádně opustili i s potravinami a vodou už předtím. Eduard mi vyprávěl o tom, jak zachraňoval topícího se kamaráda z rozbouřených vln zátoky, hemžící se žraloky. Ani jeden se jich nedotkl. Nechtělo se mi ani věřit.

Až pak jsem zase jednou přijel k Ingrišovým do South Lake Tahoe a Eduard mne pozval na výlet k menšímu jezeru Fallen Leaf Lake někde dál v horách.

Jeli jsme tam mým autem úzkými silničkami a pak lesní cestou přes kořeny velkých borovic až na břeh jezírka, obklopeného lesy a horami. Bylo tam liduprázdno. Dlouho jsme seděli na břehu a povídali si, naslouchal jsem se zájmem vyprávění mého přítele o tom, jak při plavbě z Evropy na lodi do Brazílie se seznámil s dcerou brazilského "fazendeira" Enilou, jak z toho vznikla velká a nenaplněná láska, protože bohatý otec si samozřejmě vůbec nepřál aby se nápadníkem jeho krásné dcery stal před komunisty prchající český muzikant. - Stmívalo se, byl čas k návratu. Odešli jsme zpět k autu a já náhle zjistil, že můj starý a omšelý vůz odmítá nastartovat. Po mnoha marných pokusech, kdy už se i baterie vybila a já se chystal jít hledat pomoc, mi řekl přítel Ingriš s úsměvem: "Buď klidný, všechno bude v pořádku, požádám svatou Růženku." Vrtěl jsem jen nevěřícně hlavou, když jsem se díval, jak položil ruku na karosérii auta a chvilku něco tiše povídal a pak mě vybídl, ať to znovu zkusím. Zavrtěl jsem hlavou, ale přece jen jsem otočil klíčkem. K mému bezmeznému údivu se motor rozběhl a mohli jsme odjet.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava