Hlavní stránka

Příběh mé košile, aneb jak se stát přítelem peruánského admirála.

(21.11.2002)

...a tak jsem v košili americké pobřežní hlídky cestoval do Peru. Projela se mnou z Limy kolem divoké řeky Urubamby na Machu Picchu. A pak vlakem na jih k bolivíjské hranici na jezero Titicaca, kde jsem navštívil Indiány Urose na plavoucích jezerech z rákosu totory. V malém letadle jsem se proletěl nad pouští, pořídil fotografie i diapozitivy několik desítek metrů velkých opic, kolibříků astronautů a dalších udivujících výtvorů, o kterých tvrdí pan Däniken, že měly sloužit pro orientaci mimozemšťanům. A pak jsme se na večer vraceli zpět do Limy...

V kalifornském San Francisku, kde pobývám z pracovních důvodů vždycky část roku, žije poměrně dost Čechů a Moravanů. Ve městě a širokém okolí několik set lidí, mnozí z nich už desítky let. Na rozdíl od Číňanu a Latinoameričanů nejsou našinci zvyklí žít pohromadě, nevytvářejí žádné ucelené komunity, ale sházejí se rádi v místním Sokole na tanečních zábavách nebo příležitostných koncertech. A také na českých bohoslužbách s brněnským exilovým biskupem Esterkou nebo i na filmových festivalech s českým i filmy. Přátelství která se tu navazují, jsou velmi silná, protože našinci si jsou vědomi velké vzdálenosti od domova, která jim dává pocit Robinsonů nebo obyvatelů majáku na konci světa, jaký popisoval pan Verne.

Jednou z našich dobrých přátel je krajanka, dáma dnes už osmdesátiletá, která žije na divokém "západě" už od roku1949. Podle amerických zvyků se věnuje nejrůznějším dobrovolným činnostem, za které je sice placena buď jenom symbolicky nebo vůbec, ale za to má pocit  že dělá něco prospěšného pro celek. A navíc s těch všelijakých akcí - výstav psů a koček, trpaslíků, sportovních utkání atd. - přináší reklamní trička,čepice a jiné drobnosti, které pak rozdává svým bližním aby jim udělala radost. I mně už darovala pár triček s psíky a kočičkami, ale největší radost mi udělala teprve nedávno, kdy od svého synovce, jenž působil u proslulé americké pobřežní hlídky, dostala několik zánovních služebních košil, které mu po odchodu z toho zajímavého zaměstnání zbyly na památku. Jednu z těch košil mi nabídla a já s radostí přijal. A protože jsem se chystal právě k cestě do Peru a tmavomodrá košile z kvalitního materiálu s kovovými knoflíky, ozdobenými kotvami, se mi hodila, vzal jsem si ji na cestu na sebe. Když sem pak přiletěl do hlavního města do Limy, zjistil jsem, že balíček z několika dalšími košilemi a tričky zůstal někde doma. A tak jsem v košili americké pobřežní hlídky cestoval po Peru.

Projela se mnou z Limy kolem divoké řeky Urubamby na Machu Picchu. A pak vlakem na jih k bolivíjské hranici na jezero Titicaca, kde jsem navštívil Indiány Urose na plavoucích jezerech z rákosu totory. V Peru bylo horko, a tak jsem po večerech košili vždy pral, abych měl ráno zase co obléci. Košile dostávala zabrat, protože v městě Puno jsem promokl až na kůži při tropických deštích, ale rozhodě nezapřela účel ke kterému byla vyrobena ráno vyhlížela vyžehleně a téměř nově. Cestu do Peru jsem opět skončil v Limě, kde jsem navštívil slavné muzeum zlata Inků, plné nádherných masek a předkolumbovských sošek a zbraní. V Limě jsem po delším pátrání našel i místo posledního odpočinku peruánské patronky sv. Růženky z Limy (Santa Rosa de Lima), která byla i patronkou mého českého přítele, hudebního skladatele a cestovatele Eduarda Ingriše.

Byl autorem známé písně "Niagára", žil dlouhá léta v Peru a přátelil se např. s T. Hayrdahlem S.Hemigwayem, cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. V roce 1959 vykonal úspěšnou plavbu na balzovém voru Kantuta z Peru do Polynézie a zemřel v roce 1991 v nevadském městě Reno.

Z Limy jsem se vydal ještě několik set kilometrů na jih za tajemnými obřími kresbami na poušti u města Nasca. K cestě jsem jsi objednal auto i se šoférem - byl jím peruánským námořník, který cesty s turisty provozoval jako úspěšnou vedlejší činnost. V malém letadle jsem se proletěl nad pouští, pořídil fotografie i diapozitivy několik desítek metrů velkých opic, kolibříků astronautů a dalších udivujících výtvorů, o kterých tvrdí pan Däniken, že měly sloužit pro orientaci mimozemšťanům.

A pak jsme se na večer vraceli zpět do Limy. "Můj" šofér měl značně na spěch, protože ho doma čekala rodina i dobrá večeře, silnice byla ve výborném stavu, a tak se naše rychlost pohybovala kolem 160 km za hodinu. Zatím co se já modlil, abychom dojeli zdraví, šofér vesele klábosil a radoval se, jak nám cesta rychle ubývá. Blížila se Lima. A nemohlo to jinak skončit než jak jsem se obával - policejní hlídkou, číhající s radarem u silnice a následným zastavením. Zatímco se nezodpovědný řidič zpovídal z vysokého překročení povolené rychlosti policistům, zůstal jsem sedět na zadním sedadle sám. Minuty ubíhaly - až konečně jsem uviděl, že k autu blíží ze zadu majestátně vyhlížející policejní důstojník se zlatem na šňůrách i náramenících. U okénka vozu se na okamžik nerozhodně zastavil, pak se rozzářil jako sluníčko a napřáhl ke mně ruku:"Vítám vás v Peru pane! Doufáme že se vám v naší zemi líbí?! " - Ujistil jsem muže zákona, že s peruánskými památkami i s přátelským obyvatelstvem jsem velmi spokojen, což kvitoval s potěšením a znovu mi potřásal rukou. Pak poněkud zvážněl.

"Váš šofér spáchal dopravní přestupek a bude potrestán. Nemáte proti tomu něco, Pane?" Optal se s obavou a já pokrčil v rozpacích rameny, že v celku nikoliv, ovšem pokud dojedeme včas do Limy. Rozešli jsme se za vzájemných projevů sympatií a přání z jeho strany, aby pobyt v zemi byl pro mne příjemným a abych přijel opět, což jsem přislíbil. Po dalších nekonečných minutách se dostavil zpocený, ale vcelku spokojený řidič. Celou cestu mi až do Limy děkoval, neboť nebýt prý mé osoby, zcela jistě by ho policisté nepustili a vymáhali by tučnou sumu za přestupek. Byl přesvědčen že se tak nestalo jen díky prohlášení, že jeho pasažérem je vysoký americký námořní důstojník, který je mimo jiné i známým evropským novinářem. V současné době jsem prý jako dobrý přítel hostem jeho představeného, peruánského admirála ke kterému právě spěchám na rodinou oslavu...- chytil jsem se za hlavu, jako kdysi poručík Lukáš ve Švejkovi, ale pak jsem se musel rozesmát.

Vzpomněl jsem si totiž jak policista, který z počátku nedůvěřivě hleděl do okénka vozu, roztál při pohledu na mou námořnickou košili americké pobřežní hlídky. A tak jsem se stal nechtěně přítelem peruánského admirála, za což vděčím jednomu chytrému námořníkovi a dárku dobré staré dámy ze San Franciska.


 

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress