Hlavní stránka

Podivuhodná setkání v Torontu

(15.10.2002)

Autobus, který mě vezl z letiště, odbočil od břehů modrého jezera Ontario, minul vysokou vyhlídkovou věž s otáčivou restaurací na vrcholku a zamířil do ulic starého Toronta. Jeho konečnou stanicí je starobylý secesní Royal York Hotel, svého času největší hotel Britského impéria. Nádherná, impozantní budova, uvnitř se zlacenými stěnami a křišťálovými benátskými lustry, ve které přespávali všichni významní návštěvníci města - od anglických králů a královen, až po slavné herce Hollywoodu.

Pro mě je hotel jen výchozím bodem k poznávání města, do kterého jsem přijel na pozvání mého dlouholetého přítele, spisovatele Josefa Škvoreckého a jeho paní Zdeny Salivarové-Škvorecké, kteří žijí v Kanadě od roku 1969 a dlouhá léta tady provozovali téměř "na koleně" své známé nakladatelství "68 Publishers", ve kterém vydávali knihy pro Čechy na celém světě.

Teď na mne čekají nedaleko hlavního vchodu se svým vozem. Poznávám je okamžitě - už podle typického slaměného klobouku pana Škvoreckého, který byl pokrývkou hlavy i jeho románového detektiva Borůvky a také Dannyho Smiřického.

Já teď mám strávit několik dnů ve společnosti mého oblíbeného spisovatele a jeho paní v jejich torontském domě plném knih, džezové hudby a krásných vzpomínek. Jsem ubytován v "basementu" ve sklepním bytě pro hosty, jak je to v Kanadě i v Americe obvyklým zvykem, zařízeném ovšem se vším pohodlím. K prohlídkám Toronta vyrážím brzy po ránu ve společnosti toho nejpovolanějšího průvodce, dlouholetého profesora torontské univerzity, spisovatele Josefa Škvoreckého, který mě samozřejmě nejdříve přivádí na své dlouholeté působiště, starobylou univerzitu, tolik podobnou univerzitám ve staré Anglii. Je tu vše, včetně viktoriánských kamenných a cihlových budov, obklopených anglickými trávníky. Zavádí mne do pracoven studentů i profesorů a vypráví mi s láskou a nadšením o své bývalé práci. A hned na to se procházíme po dlouhé a starobylé Yonge Street, nejstarší ulici města, kam Josef Škvorecký umístil dějiště jedné z knih o detektivu Borůvkovi.

Toronto

Eaton Centrum

Odtud už není daleko k proskleným moderním budovám obrovského komplexu Eaton Centra, kde jsou soustředěna nákupní střediska velkých a drahých firem jako GAP, Benetton apod. Je docela příjemné procházet se pod klimatizovanými kupolemi, kde se jako v letu vznáší desítky zavěšených dřevěných racků. Až nakonec vyjdeme u toho nejznámějšího symbolu města - torontské "CN Tower" - vyhlídkové věže, abychom rychlovýtahem vyjeli až téměř na její vrchol. Tady nahoře, ve výšce přes 500 metrů je otáčivá restaurace, kde máme rezervována místa na oběd, protože o posezení v takové výšce nad městem je velký zájem a restaurace je vždy plná.

CN Tower CN Tower

Po procházce městem dvojnásob chutná. A zatímco si pochutnávám na pečené rybě z jezera Ontario a sklence červeného vína, celá restaurace se pomalu otáčí a nabízí pohledy jako z letadla na mrakodrapy, jejichž okna se ve slunci lesknou jako zlato a na modré jezero s několika ostrovy v dálce. Kruhová restaurace se otočí kolem své osy zhruba za hodinu a zatím mi Josef Škvorecký vypráví o tom, jak ho podobné posezení s jednou známou inspirovalo před několika lety k napsání části detektivního příběhu, který se odehrává právě v Torontu. Ta dáma si totiž odložila při večeři kabelku na obrubu kruhové restaurace, která se mezitím pootočila a žena se proto domnívala, že jí kabelku někdo odcizil, když ji nenašla vedle sebe ani poblíž. A byla pak nesmírně překvapena, když ji po hodině opět objevila na stejném místě na obrubě vedle svého stolu. Obruba je totiž pevná, otáčí se podlaha s hosty.

Toronto

Toronto se pro mě brzy stává místem podivuhodných setkání. V létě je tady sice pořádné horko, ale to mi nevadí, abych nevyrážel do ulic města, plného památek na viktoriánskou Anglii - uliček starobylých cihlových domů, kostelů a paláců někdejší šlechty i patricijů. Jak zjišťuji, v neobvyklém souladu se tu snoubí stará architektura s moderní, aniž by to městu nějak ubíralo na kráse a zajímavosti.

Cestování po městě usnadňují přesně fungující autobusy a také metro. A tak se vydávám až daleko na předměstí, kde mne láká jedna z nejstarších památek Toronta - stará vojenská pevnost Old Fort York z konce 18. století. Prolézám valy s mohutnými děly v roubených střílnách, kolem baráků někdejší vojenské posádky a potkávám strážce a průvodce v původních anglických vojenských uniformách. Jeden z malých vojenských oddílů pochoduje k dělu namířenému na město a obřadně ho nabíjí, aby pak vypálil ránu, která se rozlehne do vyprahlého poledne nad městem a nad kanónem se vznáší oblak dýmu střelného prachu. Teď jsem se setkal s minulostí města, neboť Kanaďané jsou milovníci tradic a jak se mi zdá, rádi si připomínají, že jsou vlastně poddanými Jejího veličenstva britské královny. Svědčí o tom i názvy budov ve městě, kde vždy na prvním místě nechybí označení "královské".

Toronto

Pro nás Čechy a Moravany je Toronto zajímavé tím, že je v něm hlavní sídlo Baťovy firmy a proslulé Baťovo muzeum obuvi. Je umístěno v moderní patrové budově v severní části města a jeho expozice jsou také pojaté velice moderně. Dávají sice dobrý přehled o vývoji obuvi během lidských dějin a také o tom, kde ve světě se co nosí - ale já přitom vzpomínal na někdejší muzeum obuvi ve Zlíně, které na mne kdysi udělalo lepší dojem. Ale to už je asi otázka osobního názoru.

Nedaleko obuvnického muzea na mě čekalo další zajímavé setkání, tentokráte s dinosaury v Královském ontarijském muzeu. Velká expozice koster a kostí pravěkých ještěrů byla doplněna dosti realistickými, kompjůtry vytvořenými záběry ze života dinosaurů z území Ameriky. Zaujmou mě natolik, že si pomalu v duchu začínám plánovat svou budoucí cestu do nalezišť pozůstatků ještěrů z "Jurského parku" v Utahu, v rezervaci Dinosaur national park.

Toronto

Jako milovníka středověké historie mě zaujme, když se mi Josef Škvorecký při večerním posezení v klidu zahrady jejich domu zmíní, že Toronto má také svůj zámek. Ten si dal v severní části města postavit v 19. století jakýsi anglický šlechtic, bývalý vysoký královský důstojník. Vydávám se tam následujícího dne podzemní dráhou a zámek, který se nazývá CASA LOMA, mě už zdálky na první pohled okouzlí. Novogotické a tudorovské věže a věžičky rozlehlého komplexu budov ční nad stromy anglického parku, obehnaného vysokou zdí. A když vejdu dovnitř, jako bych se ocitl přímo ve staré Anglii. Je neděle a já mám štěstí, protože spolek dobrovolných nadšenců, který o památku pečuje, slaví právě jakési kulaté výročí se vší možnou parádou. A tak u vchodu do zámku nacházím členy spolku na hlídce v uniformách dávných strážců. Když vejdu dovnitř, vítají mě tam další, převlečení za rytíře a komorníky, zatímco ve velkých kamenných krbech, nad kterými visí šlechtické erby a korouhve, plápolá oheň z mohutných polen. Velkým rytířským sálem zní hudba, kterou vyluzuje ofrakovaný umělec na koncertním křídle a u stolu mi dvě staré dámy ve viktoriánských oděvech ukrojí pořádný kus z velkého nazdobeného dortu a podají šálek kávy. Zcela omámen tou atmosférou vycházím pak ven do parku, kde kvetou růže. K dovršení všeho po jeho širokých cestičkách, vysypaných pískem, pochoduje početná skupina skotských dudáků v typických krojích se sukněmi, kteří vyhrávají na dudy a bubnují. Mám skotskou hudbu velice rád a tak tohle setkání se skotskými dudáky v zámecké zahradě je pro mě jedním z nejkrásnějších zážitků.

Ještě jsem stihl navštívit skupinu ostrovů v jezeře nedaleko Toronta, kam se dá za dvacet minut doplout lodí. Objíždím je na pronajatém bicyklu a kochám se klidem lesních tišin, písečnými plážemi a nádhernými pohledy na panoráma města.

Příští den se vydávám autobusem k Niagarským vodopádům, které jsem toužil spatřit už od chvíle, kdy jsem jako kluk zpíval u táboráku píseň "Niagára", kterou složil jeden z mých pozdějších přátel, skladatel, cestovatel a mořeplavec Eduard Ingriš. Setkal jsem se s ním v Kalifornii, kde žil a zemřel v roce 1991, aniž by se dožil návratu domů. Teď si na jeho památku alespoň zazpívám "Niagáru", ještě mokrý kapičkami vody z plavby lodí až pod slavný vodopád na kanadské straně řeky. A najednou se zdá, jako by ten slavný tulák, přítel Ernesta Hemingwaye, Thora Heyerdahla a peruánských prezidentů, stál vedle mne, díval se spolu se mnou na vodopády a usmíval se.

A pak přichází poslední den v Torontu. Poslední sklenka vína na rozloučenou vypitá s přáteli Josefem a Zdenou Škvoreckými. Pani Zdena, výborná kuchařka, jejíž umění a recepty ocenila i Eva Pilarová při svém torontském pobytu, pro mě připravila na rozloučenou typické české jídlo - knedlíky se zelím a vepřovým. Přátelé mi podepisují své knížky a mohu si také zblízka prohlédnout a ohmatat Řád bílého lva, který oba manželé dostali od prezidenta Havla.

Odcházím spát pozdě večer a dlouho nemohu usnout, protože si v hlavě promítám všechny zážitky. Znovu vidím Josefa Škvoreckého při práci v jeho oblíbeném křesle v obývacím pokoji, při poslechu klasického džezu z magnetofonu…

Podřimuji v tom příjemném útulném domě v tiché slepé ulici, zakončené pouhých pár metrů odtud hřbitovní zdí. Asi jen zdánlivě tiché a klidné, protože jakmile zhasnu světlo, ozvou se blízko hlasy několika lidí, kroky a smích. Když rozsvítím, je za oknem jen široko daleko prázdná ulice. Ale jak zhasnu, naplní se pokoj šumotem, hovorem a kroky, přítomností mnoha neznámých lidí, takže mi připadá, jako bych spal uprostřed plesového sálu. Je mi jasné, že to je následek rozrušení z mnoha zážitků, a také zítřejšího odjezdu a snažím se usnout, jenže kroky neznámých návštěvníků vržou kolem mé postele a kolem hlavy zní hlasitý hovor. Nemohu spát a tak se slovy "už dost", rozsvítím lampu. Všechno ztichne a já se dívám z postele na protější zeď, obrácenou ke hřbitovu. Ve výklenku tam mají moji hostitelé pečlivě pověšené zimní šaty a kabáty, opatřené proti prachu celofánovými návleky. A já teď s údivem hledím na to, jak jeden z návleků se před mýma očima zvedá, a pak pomaličku, jako ve zpomaleném filmu se snáší na zem. Uvědomuji si, že sklepní byt je vlastně na úrovni hrobů nedalekého hřbitova a napadá mě všelicos, ale už se mi nechce o ničem přemýšlet, zhasínám a tentokrát tvrdě spím celou noc.

Toronto

Brzy ráno se loučím s Torontem výbornou kávou a snídaní, kterou mi nechala i s lístkem na rozloučenou a přáním dobré cesty v kuchyni paní Zdena. Moji hostitelé ještě spí, a tak opouštím potichu dům a odjíždím na letiště, abych teprve vysoko nad mraky vzpomínal na všechna ta zajímavá setkání, která jsem prožil v krásném a starobylém městě u jezera Ontario v Kanadě.


 

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress