Hlavní stránka

Sólová expedice v horách na konci světa k Cerro Torre v argentinské části Patagonie

(08.10.2002)

Vítr je tak prudký, že se nedá jít vzpřímeně. Viditelnost je nulová. Slézám po všech čtyřech napříč ledovcem ve směru základního tábora. V tom ztrácím půdu pod nohama, padám a přistanu hodně tvrdě. Vichr teď fičí nade mnou a vhání sníh do ledovcové trhliny.

Tak to je načisto konec bleskne mi hlavou. Odtud se ven nedostanu! A co to mám s ušima a nosem? Nohy taky necítím! Zouvám si na kost zmrzlé pohorky a masíruji ztuhlé prsty...

Toto se mi stalo v Patagonii, pod Cerro Torre, horou vysokou 3100 metrů. Má skoro dvoutisícovou kolmou skalní stěnu, která až dodnes byla zdolána sotva tucetkrát. Je to sen mnoha extrémních horolezců, ale zároveň nejproklínanější hora světa. Zlézt stěnu zabere necelé dva dny, ale dočkat se pěkného počasí aspoň na ty dva dny trvá kolikrát i dva měsíce! Horolezecké podmínky jsou tady, v nejjižnějším cípu Jižní Ameriky, přímo ďábelské: neustálý vichr, někdy o rychlosti přes sto kilometrů za hodinu a počasí, které se mění nepřestavitelně prudce - ráno září slunce, odpoledne se přižene sněhová bouře. Kolmé skalní stěny hory jsou doslova oplácané sněhem. Na vrcholku trůní dobrých padesát metrů tlustá ledová čepice. Hora vypadá jako gigantická ledová Eiffelovka - fantastická, neskutečná...

O Cerro Torre jsem se dověděl teprve cestou po Patagonii. Viděl jsem fotografie, které mě nadchly, a tak jsem si předsevzal, že se na tu nejobtížnější horu světa aspoň zblízka podívám, když už mi chybí partner a výzbroj. Už jenom se k horám dostat bylo víc než problematické. Na tamních prašných cestách je jen nepatrný provoz, takže jsem od Lago Argentino, polovinu dvousetkilometrové trasy musel jít pěšky. Vítr fičel bez přestání a byl tak silný že mě několikrát srazil k zemi i s těžkým batohem na zádech.

Turisté, kteří do této Bohem opuštěné krajiny zabloudí, narazí na překážku v podobě ledové dravé řeky. Většinou vyfotografují hory odtud, ze vzdálenosti dvacet kilometrů, a vrátí se zpátky. Horolezci, kteří plánují výstup, si půjčí koně a na nich řeku překonají. Kůň ale přijde hodně draho, a já jsem tolik peněz neměl. Takže jsem musel po pás v ledové vodě s batohem nad hlavou nekonečných pět minut bojovat s dravým proudem.

Je leden, začátek krátkého jižního léta. Horolezci tu mají k dispozici jen tři měsíce v roce. Jsem tady zatím první: letos sem ještě nezavítala žádná expedice. A moje "expedice" se skládá z jednoho muže v prochozených botách, bez cepínu, maček, lana a péřové bundy. Dorazil jsem totiž k místním ledovcům z tropického pásma Jižní Ameriky.

Po té co jsem překročil řeku, jsem putoval celý den údolím až tam, kde končil bukový les. Dál už byly jen skály a ledovce. Abych se chránil před větrem a deštěm, vybudoval jsem si s pomocí nepostradatelné mačety chatrč z padlých stromů. Na pokrytí střechy jsem použil pončo a doufal jen, že se počasí zlepší. Čekal jsem víc než týden, dokud se neobjevilo sluníčko, ale vichr zuřil dál.

Sbalil jsem batoh - jídlo na několik dní, své nepromokavé pončo, spacák, karimatku a všechno teplé oblečení, které jsem měl s sebou - a pak jsem se vydal přes morény. Večer jsem dorazil k ledovci a přespal v závětří, pod skalním převisem.

Druhý den - zase svítilo slunce - jsem šel dál a večer se ocitl u stěny Cerro Torre. Musel jsem obejít hodně trhlin v ledu, než jsem si našel cestu ledovcovým zlomem. Stát pod stěnou hory byl úžasný zážitek. Hledal jsem pohledem "trasu" vzhůru - musí to být nepředstavitelně obtížný výstup.

Kdypak se ale sem znova dostanu? Najde se někdo, kdo by to chtěl podniknout se mnou? Podobné úvahy se mi honily hlavou, snad až moc dlouho. Zapomněl jsem na promočené pohorky a přestal sledovat počasí. Zčistajasna začalo sněžit. Najednou všude bílo - skalní stěna a trhliny v ledu rázem zmizely. Jak se teď zlomem dostanu dolů? Musím to ale nějak dokázat - na ledovci přes noc zůstat nemohu! Po dvou, třech hodinách boje se sněhovou bouří jsem přeci jen skončil v jedné z těch bezčetných ledových trhlin...

Měl jsem štěstí v neštěstí, protože v mé mrazivé díře jsem chráněn před tím vražedným větrem. Konečně se mohu zabývat trochu sám sebou. Je jisté, že mi omrzl nos, uši a prsty na nohou. Vůbec je necítím, jako by ke mně nepatřily. Třu omrzliny tak dlouho, dokud se nevrátí prokrvení a začnou nesnesitelně pálit. Doufám, že mi prsty nezčernají, než dorazím zpátky do civilizace. Kdy ale přestane ta zatracená vánice? Vystačí mi vůbec jídlo? A jak se odsud ze zdola pak dostanu ven? Myšlenky mi nedávají pokoj. Jsem na smrt unavený. Vybalím si z batohu spacák, karimatku, přikryji se ještě pončem a okamžitě usínám. Bolest v nohou mě ale dlouho spát nenechá.

Konečně se rozedňuje. Vylezu ze zasněženého spacáku, beru mačetu a vysekávám do ledové stěny schůdky. Pomalu stoupám k okraji trhliny, ale nahoře zuří bouře stejně jako včera.

Třetí den konečně přestává sněžit. Vytahuji ze spacáku boty, které tam mezitím trochu proschly. Nohy mě však bolí víc než včera. Zatínám zuby a opatrně si nazouvám pohorky. Mé schůdky musím nejdřív zbavovat sněhu, abych po nich mohl vylézt na ledovec. Nahoře mne přivítá slunečný den, jako by nějaká vánice kdy vůbec byla.

Omrzliny obou noh jsou tak bolestivé, že teprve až večer dorazím do mé suché bivakovací polojeskyně. Další den se belhám přes morénová pole zpátky do základního tábora. Tam musím boty sundat, nemohu to v nich vydržet. Dál už jdu jen v ponožkách. Dole v údolí si vyrobím z větví berle a tak se vleču až k řece - ke spásné civilizaci.

Zpáteční cesta mi zabírá třikrát tolik času než cesta k hoře před půldruhým týdnem. Konečně se blížím k brodu, batoh nechávám na břehu a bez něj se snažím překonat ledový proud. Náhle však ztrácím rovnováhu a chtě nechtě musím plavat. Úplně vyřízený se vydrápu na protější břeh. Později narazím na lidi, kteří mi na koni převezou batoh a dopraví mě k lékaři. Naštěstí o prsty na nohou nepřijdu.

Vyčkávám, než se mi omrzliny zahojí a pak vyrážím dál na jih až do Ohňové země. Mé putování po Jižní Americe zde však není u konce. Musím zpět do Peru, do Limy, odkud se dá nejlevněji odletět do Evropy.

I když si mé ošacení často peru a zašívám - chci přece dělat v civilizaci dobrý dojem - lidi zírají na mou výstroj s otevřenou pusou: na poničený batoh, záplatované džíny a sepraný svetr. Nejvíc ale je zaráží moje obutí - pohorky se mi doslova rozpadají. Vyptávám se, kde bych mohl koupit boty v mé velikosti, mám totiž osmačtyřicítky, bohužel bez výsledku.

Konečně se dostanu do Santiaga, hlavního města Chile. Přenocování tu ale stojí víc, než mi peněženka dovoluje, a tak si večer ustelu na lavičce v parku. Batoh jako polštář, zuji si boty, strčím je pod lavičku a zalezu do spacáku.

Spím tvrdě a probudím se, až když je slunce vysoko na obloze. Chci si obout boty, ale marně však po nich šmátrám. Jsou pryč! Zoufale je hledám, až na mě stařík z protější lavičky volá, že asi před hodinou tudy šel metař a patrně boty sebral. Zřejmě nenacházel žádnou spojitost mezi spícím gringem a vysloužilými škrpály. Hledám ho po celém parku, ale metař zmizel jako by se do země propadl.

Teď je tedy nutnost najít obchod s nadměrnými velikostmi obuvi víc než akutní. Přestože oběhnu dobrý tucet krámů i obuvníků, je má snaha marná. Pak ale dostavám spásný nápad. Jdu na německý konzulát. Tam snad pracují dlouháni jako já a někde si boty kupovat musí! Mám štěstí, dozvídám se adresu specializovaného obchodu.

Není však jednoduché najít malý krámek na druhém konci města. Ten ale opravdu vede obuv v nadměrných velikostech. Prodavač, sahající mi po prsa, by se do jedné z mých bot vešel oběma nohama.Bohužel má jen omezený výběr. Obchod se totiž zaměřil na vysoké muže místní smetánky. Ani stopa po sportovní nebo turistické obuvi. Já ale nějaké boty mít musím! Nemůžu přece pokračovat až do Limy na boso! Nezbývá tedy než si za poslední peníz koupit neskutečně drahé parádní černé lakýrky.

Když jsem šel Santiagem bos, dívali se na mě lidé dost nechápavě. Teď, v Limě na letišti, na mě zírají s údivem a nemohu jim to zazlívat. Opravdu zvláštní obrázek: zarostlý chlap v záplatovaných gatích, ale v přepychových plesových polobotkách na nohou, nastupuje do interkontinentálního letadla...

 

Svoji dvouletou dobrodružnou cestu od Severního ledového oceánu do Ohňové země popisuje Leoš Šimánek ve svém bestseleru "AMERIKOU OD SEVERU K JIHU", který vyšel v nakladatelství ACTION-PRESS, Pardubice (ISBN-80-238-5948-X) a ve fotografické knize "KOLEM SVĚTA - Amerikou, Tichomořím do Asie", která vyšla v nakladatelství FOX, Nové Město nad Metují (ISBN-80-238-7444-6).

Turné Leoše Šimánka - podzim 2002


 

Leoš Šimánek

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress