Vulkány a formování Islandu

Geologicky je Island mladou zemí (ve skutečnosti nejmladší v Evropě) a proces formování stále probíhá. Island je z větší části deskou rozlámanou tektonickými silami. Vnitrozemí tvoří pohoří a náhorní plošiny bez osídlení. Z hlediska využití země lze konstatovat, že 52% území zaujímají pouštní plošiny, 21% zelené plochy (louky, rašeliniště a lesy), 12% ledovce, 11% lávová pole a 4% písky. Průměrná nadmořská výška je 500 m n. m.

Nejvyšším bodem je vrchol Hvannadalshnúkur v ledovci Öraefajökull na jihovýchodě s nadmořskou výškou 2119 metrů. Regionem s nejnižší nadmořskou výškou je pobřežní plošina na jihu. Kromě jižního pobřeží je země bohatě rozbrázděna zálivy a fjordy. Většina z nich se rozšiřuje do údolí, která hluboko zasahují do nitra ostrova. Významným rysem krajiny jsou četné propasťovité trhliny. Na severu mají převážně směr sever-jih, na jihu směr severovýchod-jihozápad. Celkově je země nerovná, drsná, s náhlými změnami, četnými útesy a s nesmírnou rozmanitostí scenérií. Geologický podklad je vulkanického původu. Na Středoatlantském hřbetu probíhá riftová sníženina, v níž se erupcemi tvoří nová zemská kůra, neustále od sebe odsunující euroasijskou a severoamerickou kontinentální desku. Zóna prochází od Reykjavíku k severozápadu, uprostřed ostrova se pak stáčí k severu. Na Islandu se nachází na sto činných sopek. Nejznámějšími jsou Hekla, Katla, Krafla, Askja, Surtsey, Helgafell, Eldfell, Laki. Výbuchy sopek pod ledovci způsobují mohutné záplavy jökullhaup (např. v roce 1996 při výbuchu sopky Grímsvötn pod Vatnajökullem).

Island je jednou z nejvíce aktivních vulkanických zemí na světě. Z přibližně dvou set postglaciálních vulkánů jich nejméně třicet vybuchlo od 9. století našeho letopočtu, tedy od doby, kdy byla země osídlena. Od té doby bylo zaznamenáno více jak 150 erupcí. Průměrně se vulkanická aktivita objevuje jednou za 5 let. Téměř každý typ vulkanické aktivity zaznamenané na světě je i na Islandu zastoupen. Nejčastější erupce jsou tzv. trhlinové. Jedna z těchto téměř dvacet mil dlouhá - kráterovitý Lakagígar přibližně se stem oddělených samostatných kráterů vznikl v roce 1783. Šlo o největší proud lávy, který byl kdy pozorován a pokryl plochu 565 km². Plyny a popel z této erupce otrávily veškerou trávu na ostrově a způsobily velký zmatek mezi farmáři. Byly jednou z příčin největšího hladomoru na Islandu. Následně po erupci zemřely desítky tisíc lidí.

Štítové vulkány havajského typu jako je Skjaldbreidur (1060 m n. m.) u Tingvelliru jsou také četné, ale mimořádně aktivní byl jen New Surtsey Vulcan. Jinak téměř všechny kuželové štíty typu Fudži jsou pokryté ledem. Největšími z nich jsou Öraefajökull, Eyjafjallajökull a Snaefellsjökull. Výbuchové krátery jsou také poměrně časté.

Nejznámější islandskou sopkou je Hekla (příbytek zatracených). Od první známé erupce v roce 1104, která zničila většinu země včetně osídlení Kjaersardallur, Hekla vybuchla již osmnáctkrát. Výbuchy téměř vždy způsobily velké škody v okolní krajině. Na počátku erupce v březnu roku 1947 výbuchový sloup dosáhl výšky 30,5 km a láva pokryla 65 km². Sopka soptila neustále po dobu 13 měsíců. V květnu roku 1970 se na Hekle otevřel větší počet malých kráterů lávovým proudem. Další erupce následovaly v letech 1980, 1981 a 1991.

Vulkán Katla, který je schován pod ledovcem Mýrdalsjökull na jihu Islandu vybuchl prozatím třináctkrát od doby osídlení země. Poslední výbuch byl zaznamenán v roce 1918. Výbuchy subglaciálních vulkánů způsobují velké povodně. Katla např. vyprodukovala při svém posledním výbuchu množství vody přesahující množství vody v Amazonce.

Askja na severovýchodě ostrova vybuchla naposledy v roce 1961. Její předchozí výbuch v roce 1875 způsobil značné škody.

Nejdramatičtější erupce posledních desítek let začala v noci dne 23. ledna 1973 na ostrově Heimaey. Překvapivě efektivní záchranná operace obyvatel ostrova dokázala přesunout na 5400 obyvatel během několika hodin bez jakýchkoliv ztrát a zranění z kritické oblasti. Erupce Eldfellu trvala až do května 1973 a pohřbila polovinu města pod lávu a zbytek ostrova byl pokryt silnou vrstvou popela. Přístav a nejdůležitější rybí zpracovatelské továrny byly zachráněny především díky statečnosti místních obyvatel i pomoci USA, které dodaly vodní pumpy. Záchranáři chladili postupující proud lávy mořskou vodou a podařilo se jim její tok přesměrovat na opačnou stranu od přístavu směrem na východ do moře. Tak se ostrov erupcí co do rozlohy zvětšil, přístav se podařilo zrekonstruovat. Záchranné a restaurační práce pokračovaly a postupně se podařilo z větší části obyvatelům navrátit se zpět do nově postavených domovů.

Postglaciální láva pokrývá asi 10 % celkové rozlohy země, největší nerozlámané lávové pole je Óddadahraun (asi 4665 km²). V oceánu poblíž Islandu jsou poměrně časté podmořské erupce především na hřbetu jihovýchodně od Reykjanes. Poslední podmořská erupce blízko Vestmanských ostrovů začala dne 14. listopadu 1963. Při ní vznikly původně tři nové ostrovy, zůstal jediný - Surtsey (3,9 km²). Erupce pokračovala po více jak dva roky a přilákala vědce z celého světa. Ti přijeli studovat nově vznikající kolonizaci ptactva a společenstva rostlin. Ostrov je vyhlášen národním parkem a vstup bez povolení je zakázán.

Zemětřesení jsou na Islandu častá. Největší následky měla v letech 1784 a 1896 na jihu země, kde zanechala mnoho farem v ruinách. Vesnice Dalvík a Ejafjördur na severu byly částečně zničeny zemětřesením v roce 1934. V lednu 1976 byla zničena na severovýchodě část vesnice Kópasker. Zemětřesení se objevovalo po několik let v oblasti Krafly na sevrovýchodě v oblasti, kde byla poprvé zkonstruována první větší geotermální elektrárna.

Island je bohatý na teplé prameny a vysokoteplotní aktivitu více než jakákoliv země na světě. Vysokoteplotní aktivita je omezena na novou vulkanickou střední zónu, ve které se nachází 14 solfatarových polí. Ta jsou charakterizována výstupy par, baheními tůněmi a únikem síry. Hlavní vysokoteplotní oblasti jsou Torfajökull východně od Hekly a Grímsvötn pod ledovcem Vatnajökull. Dalším je Hengill u Reykjavíku, který se využívá na vytápění hlavního města a jako zdroj teplé užitkové vody, Kerlingarfjöll, Námafjall u jezera Mývatn, Kverkfjöll a Krísuvík. Celková energie na výstupu Torfajökullské oblasti, která je největší, je srovnatelná s ekvivalentem 1500 MW. Některé vysokoteplotní oblasti mají využitelné zásoby síry.

Teplé prameny se nacházejí po celém Islandu, ale jsou velmi řídké v jižní čedičové oblasti. Tam je asi 250 geotermálních oblastí tohoto typu s celkovým počtem asi osm set osmdesátistupňových pramenů. Průměrná teplota pramenů je 75 °C. Největší horký pramen Deildartunguhver vystřikuje 150 l/s. Některé z horkých pramenů jsou gejzíry. Nejznámějším je Haukadalur na jihu země. Tento gejzír vystřikoval kdysi vodu až do výšky 55 metrů, ale během posledních let "trochu zlenivěl". Velmi známým gejzírem je ve stejné oblasti dnes nejmohutnější Strokkur jen několik metrů od již "vyhaslého" gejzíru, po němž se ostatní jmenují Geysir. V některých oblastech se nacházejí prameny s obsahem CO₂, hlavně ve Snaefellsnes, ale dosud nejsou dostatečně využity. Při poslední erupci Hekly byly nalezeny prameny s obsahem CO₂ stoupající ze spodních vrstev nové lávy.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení