Hlavní stránka

Jižní Korea 1 - ostrov Čedžudo

(25.01.2002)

O Koreji mi poprvé vyprávěl před mnoha lety kterýsi náhodný známý, který její severní část navštívil pracovně. Nešetřil superlativy, když mluvil o přírodě i památkách "země jitřní svěžesti" - a ve mně se nepozorovaně usadila někde na dně duše touha tu zemi jednou uvidět na vlastní oči.

Měl jsem pak příležitost přečíst zcela náhodou zajímavou knihu J. Kanga "Drnová střecha" ve které spisovatel popisuje nádherně život staré Koreje, dávno zapadlé zvyky a obyčeje. A najednou se mi v roce 1979 naskytla možnost navštívit Severní Koreu. To putování, které bylo vyvrcholením téhle mé cestovatelské touhy, uspokojením, štěstím, otřesem i zklamáním zároveň, jsem popsal pak v mé knize "Neobyčejné cesty", kde kromě obdivu nedotčené přírody a skvostných středověkých klášterů jsem vylíčil i militarizaci země. Vzniklo z toho tehdy pár reportáží o krásách Koreje, za které mne vděční Korejci obdařili pálenkou se svým "kořenem života" ženšenem a barevnými fotografickými publikacemi. A dokonce jednou i pozváním na recepci při příležitosti jakéhosi státního svátku.

Já ale doufal, že se mi jednou podaří snad vidět a projet také jižní část země, na kterou jsem se díval z pahorků nad starobylým městem Kesongem roku 1979 a viděl jí jen jako mlhavý pás hor v dálce.

A teď po mnoha létech náhle byla ta možnost na dosah ruky. Ale jen zdánlivě. Letecká společnost KAL, hlavní korejský dopravce, měla nadlouho zcela obsazené lety ze San Franciska do Soulu a několik cestovních agentů zcela resignovalo, takže se zdálo, že odletět do "země Čoson" bude zcela nemožné. Až jedna z amerických agentek nabídla let se společností ASIANA, provozovanou rovněž Korejci, ale novou a méně známou za cenu velmi přijatelnou. Přijali jsme ihned - a neprohloupili jsme. Brzy nato jsme seděli v zánovním letadle Boeing 747 - 400, které nás unášelo nad Pacifikem k Aleutám a pak na jih přes Japonsko do Jižní Koreje. Sympatické usmívající se letušky roznášely s ůklony koňak a my oslavovali zakončení cesty kolem světa, protože se vracíme po letech z druhé strany na známá místa. Obletěli jsme Zemi, abychom se dostali znovu do Koreje, té líbezné a krásné princezny pana Kanga!

Po krátké zastávce v Soulu nás pak další letadlo ASIANY, tentokrát Boeing 767, odneslo 100 km na jih od korejských břehů na ostrov Čedžudo v Japonském moři, kam jsme měli namířeno nejdříve. Je největším z ostrovů, patřících Jižní Koreji. Čedžudo patří k oblíbeným cestovním cílům všech domorodců. Říká se, že každý Korejec musí tento krásný subtropický ostrov alespoň jednou v životě navštívit. Pochopili jsme to, když jsme Čedžudo uviděli na vlastní oči. Nejdříve z výšky našeho letadla, odkud jsme měli celý ostrov jako na dlani. O jeho vulkanickém původu svědčí krátery tří dávno vyhaslých sopek, z nichž největší je Hallasan (1950 m) uprostřed ostrova v rezervaci Mount Hallasan National Park.

Z letiště to máme jen několik minut do městečka Činčedžu, kde je několik levnějších hotelů a také náš - Hotel Diamond, ve kterém jsme si telefonicky zajistili noclehy už ze San Franciska, protože tu bývá plno. Jsme ubytováni v pokoji, který je zařízen v tradičním korejském stylu se starobylými obrazy romantických krajin na zdech. Místo postelí máme na podlaze tenké rohože s pěknými barevnými přikrývkami. Pečlivě dbáme na to, abychom se zouvali vždy přímo u dveří v předsíňce, protože vstoupit v botách se považuje za vrchol hulvátství. Rohože jsou vypočítány na váhu domorodců, už první noc mi připadá, že spím na prkenné pryčně a probouzím se celý otlačený. Podobně jako kdysi v jugoslávském vězení. Ale krásy ostrova Čedžudo mi to plně vynahrazují. Během dalšího dne si za rozumnou cenu najímáme auto - nejlevnější je korejské Hyundai - a vyrážíme za poznáním tohoto vrcholně zajímavého ostrova, který je někdy přirovnáván co do tajemnosti a pohnuté historie k Velikonočnímu ostrovu nebo ostrovu Okinawa.

Také tady se totiž nalézají na celém jeho území tajemné sochy, nazývané TOLHARUBANG, většinou vytesané z lávy. Jejich stáří se odhaduje na několik set let, přičemž není zcela jasné, kdo je vytvořil a jaký přesně měly účel. Domorodci je považují za strážce svých vesnic a některých starých a významných chrámů a paláců. Staly se neodmyslitelným symbolem ostrova, právě tak jako ženy, které se potápějí hlavně u jižních břehů ostrova Čedžudo a loví chutné škeble, aby je pak na pláži opékaly a prodávaly turistům.

Život na ostrově byl po staletí izolován od pevninských změn a neztratil proto svou svéráznost. Přívětivost k turistům je tady samozřejmostí, zločinnost prakticky nulová - ostatně z cizinců sem jezdí hlavně Japonci. Na cestách ostrovem i při návštěvě hlavního města Čedžu jsme nepotkali jediného bílého turistu.

Ostrované mluví dokonce jakousi "zvláštní řečí", které prý Korejec z pevniny stěží rozumí. Jsou tu zbytky dávných obyčejů a tradic ještě z doby, kdy ostrov byl v létech 1276 - 1375 obsazen Mongoly. Jsme zvědavi jestli na naší cestě narazíme na legendární "silnici duchů", aniž prý jakýmsi nevysvětlitelným působením magických přírodních sil vyjede auto i s vypnutým motorem na prudký kopec. Ve skutečnosti jde o zajímavý optický klam. Zato zjišťujeme, že ostrov je velmi hustě obydlený a má rozsáhlou síť výborných asfaltových silnic, ovšem se značením většinou pouze v korejštině. Zavádějí nás k čistým a úpravným vesničkám rybářů nad modrým mořem a liduprázdnými plážemi s jemným zlatavým pískem. Za nejkrásnější z nich je považována Čungmun beach na jihozápadě ostrova nedaleko přístavu Sogwipo. Zhruba 1,5 km zlatavého písku rozpáleného sluncem, na okraji skály a v nich velká jeskyně, vytvořená kdysi mořem. Téměř žádní lidé a jen jeden hotel kdesi v dálce za okrajem pláže. Z husté džungle stéká do moře vysoký vodopád. Moře má teplotu karibských vod, vzduch je suchý a horký. Podle meteorologických tabulek se teploty na ostrově pohybují celoročně mezi plus 15 až 26 stupni Celsia. Teď je určitě mnohem víc. Po osvěžující koupeli se vydáváme k dalším vodopádům, tentokráte podél řeky, která se hemží barevnými rybami. K širokým mohutným vodopádům Čondžion v horské soutěsce s námi putují zástupy Korejců, hlavně hlučné mládeže. Také tady jsme jediní evropané a jsme středem zájmu a podivu. I třetice všeho dobrého ještě jedny vodopády, tentokrát spadající z 23 metrů vysokého skalnatého břehu přímo na kamenitou pláž. Na ní máme konečně příležitost vidět proslavené "haenyo" ženy - potápěčky, které tu pečou a prodávají vlastnoručně vylovené škeble abalony. U vodopády Čongban je příliš hlučno, zdá se nám, že se sem sjela celá Korea, a tak po chvíli opouštíme nádherná, ale přeplněná místa, kde se může osvěžit čistou vodou z řeky - z kamenných nádržek v podobě želvy. U žádné nechybí malá barevná plastiková naběračka. Cestou dál po pobřeží pak ještě navštěvujeme dřevěnou konfuciánskou školu. Vcházíme do ní velkými malovanými vraty, jsou na nich jako strážci hrozivě vyhlížející duchové s velkými meči. Prejzové střechy budov hýří barvami, areál zkrášlují také velké kamenné lampy, zdobené reliéfy. Silnice nás pak vede dál podél pobřeží a pokračuje na západ ostrova, ale my uhýbáme do hor, kde přibývá borovic a dalších jehličnanů. Naším posledním cílem je pro tento den starobylé korejské horské městečko Song-up. Dnes zapadlá horská obec bývala v 16. století hlavním městem ostrova - dodnes v ní zachovalo přes 300 rázovitých domů, ve kterých žijí lidé stejně, jako před staletími. S tím rozdílem, že využívají výhod civilizace, elektřiny, televize, moderních strojů. Stmívá se, sousedé se scházejí na náměstíčku a sděluji novinky. A my jsme středem zájmu a zvědavých, ale nevtíravých a laskavých pohledů. Domy se nezamykají, keramika a sošky tajemných předků zůstávají vyloženy na ulicích, přestože prodavač už odešel. Tady lidé věří sobě navzájem i turistům, nekrade se. Se střech z rýžové slámy domy hlídají jen velké sochy tajemných tolhanubangů, některé vlídně, jiné přísně až zamračeně.

Ostrované mluví dokonce jakousi vlastní řečí, které prý Korejec z pevniny stěží rozumí. Jsou tu zbytky dávných obyčejů a tradic ještě z doby, kdy ostrov byl v létech 1276 - 1375 obsazen Mongoly.

Jsme zvědaví, jestli na naši cestě narazíme na legendární "silnici duchů", na níž prý jakýmsi nevysvětlitelným působením magických přírodních sil vyjede auto i s vypnutým motorem na prudký kopec. Ve skutečnosti jde o zajímavý optický klam. Zato zjišťujeme, že ostrov je velmi hustě obydlený a má rozsáhlou síť výborných asfaltových silnic, ovšem se značením většinou pouze v korejštině. Zavádějí nás k čistým a úpravným vesničkám rybářů nad modrým mořem a liduprázdnými plážemi s jemným zlatavým pískem.

Za nejkrásnější z nich je považována Čungmun beach na jihozápadě ostrova nedaleko přístavu Sogwipo. Zhruba 1,5 km zlatavého písku rozpáleného sluncem, na okraji skály a v nich velká jeskyně, vytvořená kdysi mořem. Téměř žádní lidé a jen jeden hotel kdesi v dálce za okrajem pláže. Z husté džungle stéká do moře vysoký vodopád. Moře má teplotu karibských vod, vzduch je suchý a horký. Podle meteorologických tabulek se teploty na ostrově pohybuji celoročně mezi plus 15 až 26 stupni Celsia. Teď je určitě mnohem víc.

Po osvěžující koupeli se vydáváme k dalším vodopádům, tentokráte podél řeky, která se hemží barevnými rybami. K širokým mohutným vodopádům Čondžion v horské soutěsce s námi putuji zástupy Korejců, hlavně hlučné mládeže. Také tady jsme jediní Evropané a jsme středem zájmu a podivu. Do třetice všeho dobrého ještě jedny vodopády, tentokrát spadající z 23 metrů vysokého skalnatého břehu přímo na kamenitou pláž. Na ní máme konečně příležitost vidět proslavené "haenyo" ženy - potápěčky, které tu pečou a prodávají vlastnoručně vylovené škeble abalony.

U vodopádů Čongban je příliš hlučno, zdá se nám, že se sem sjela celá Korea, a tak po chvíli opouštíme nádherná, ale přeplněná místa, kde se můžete osvěžit čistou vodou z řeky - z kamenných nádržek v podobě želvy. U žádné nechybí malá barevná plastiková naběračka. Cestou dál po pobřeží pak ještě navštěvujeme dřevěnou konfuciánskou školu. Vcházíme do ní velkými malovanými vraty, jsou na nich jako strážci hrozivě vyhlížející duchové s velkými meči. Prejzové střechy budov hýří barvami, areál zkrášlují také velké kamenné lampy, zdobené reliéfy.

Silnice nás pak vede dál podél pobřeží a pokračuje na západ ostrova, ale my uhýbáme do hor kde přibývá borovic a dalších jehličnanů. Naším posledním cílem je pro tento den starobylé korejské horské městečko Song-up. Dnes zapadlá horská obec bývala v 16. století hlavním městem ostrova - dodnes se v ní zachovalo přes 300 rázovitých domů, ve kterých žiji lidé stejně, jako před staletími. S tím rozdílem, že využívají výhod civilizace, elektřiny, televize, moderních strojů. Stmívá ses sousedé se scházejí na náměstíčku a sdělují si novinky. A my jsme středem zájmu a zvědavých, ale nevtíravých a laskavých pohledů. Domy se nezamykají, keramika a sošky tajemných předků zůstávají vyloženy na ulicích, přestože prodavač už odešel. Tady lidé věří sobě navzájem i turistům, nekrade se. Se střech z rýžové slámy domy hlídají jen velké sochy tajemných tolharubangů, některé vlídně, jiné přísně až zamračeně.

V místní restauraci se sedí u dlouhých stolů, na kterých si každý připravuje jídlo sám. Vybíráme si tradiční "pullgogi" z vepřového masa, nakrájeného na plátky, které si osmažujeme se zeleninou na hliníkové folii nad plynovým hořákem na stole. K tomu dostáváme na mističkách přílohy, hlavně rýži, drobné sušené rybičky, cibulky, okurky, bambusové výhonky. Tak jako kdysi v Severní Koreji, také zápasíme s hůlkami, ale jídlo je skutečně vynikající.

Další den zajíždíme autobusem do hlavního města Čedžu. Co tady stojí za prohlídku? Například muzeum lidového umění a přírody ostrova. A nedaleko pak jedno z dalších záhadných míst - SAMSONGYOL. Svaté místo dávných obyvatel ostrova, sídlo i pohřebiště ostrovních knížat a guvernérů. Je hlídáno několika velkými sochami Tolharubangů z lávového kamene. Dodnes tu jsou náhrobní kameny i starobylé chrámy, ponurá a tichá místa za obrannými zdmi, zatímco venku na tržišti to páchne sušenými rybami, prodavači nabízejí keramiku i celadonový zelený porcelán a léčivý ženšen.

Vůbec se nám nechce opustit subtropický ráj ostrova, ale musíme do Soulu a pak za dalšími zajímavými místy Jižní Koreje. A tak si odvážím alespoň malou sošku Tolharubanga, starce v podivném klobouku, tajemného strážce minulosti ostrova a jeho legend.


 

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress