Erice - středověká pohádka z kamene

Jsme na severozápadním pobřeží Sicílie. Z pobřežní promenády přímořského města Trapani a z hradeb pevnosti, která uzavírá záliv, se nám nabízí nádherná vyhlídka na mořské pobřeží. A také na vzdálený vysoký kopec už kus ve vnitrozemí, na jehož vrcholu vysoké hradby obepínají domy, střechy a věže kostelů. Je to město Erice.

Erice bylo budováno už od 12. století na místě původních svatyň bohyně lásky Astarte, kterou velice uctívali Elymové a Punové. Když byli poraženi a vyhnáni z těchto míst, postavili si Římané na vrcholu hory velkou Venušinu svatyni. Když se mnohem později vlády zmocnili Normané, bylo jim jasné, že pobřeží je nutné dobře opevnit proti pirátům i nepřátelům z blízkého afrického pobřeží, kteří toužili po snadné kořisti. Tou bylo například blízké Trapani, které leželo přímo u moře a mohlo být snadno dobyto. Strategická poloha téměř 800 metrů vysoké a dosti strmé hory byla velmi výhodná a tak normanský král nařídil zbudovat na jejím vrcholu mohutný a dobře opevněný hrad.

Za pozdějších křesťanských vládců tu pak vzniklo celé středověké město, obklopené vysokými hradbami. Erice nás láká, a protože leží jen 14 kilometrů od Trapani, vydáváme se tam. 

Původně máme v úmyslu vyjet nahoru kabinovou lanovkou, která má výchozí stanici nedaleko od Trapani, ale lanová dráha je právě mimo provoz a tak nezbývá, než vyjet až nahoru autobusem. Nelitujeme toho. Úzká cesta vede nejprve lesem a pak stoupá v serpentinách prudce nahoru a odhaluje nám nádherné výhledy na záliv s městem Trapani a pak malebné a rozeklané sicilské pobřeží. Po mnoha zákrutách se nakonec dostáváme pod hradby Erice a z nevelkého parkoviště se vydáváme na prohlídku města.

V místě, kudy přicházíme k hlavní bráně, se hradby lomí do zhruba dvacetimetrové širší uličky, kterou museli útočníci projít - samozřejmě deštěm šípů z luků a kuší a případně poléváni žhavým olovem či smůlou. Škoda, že na něco podobného bylo jen řídkým jevem v našich českých či moravských městech, říkáme si, když vcházíme do středověkých ulic Erice. 

Jen kousek od hradeb a od hlavní ulice, která vede dosti příkře vzhůru, nacházíme nejstarší ponurý rozlehlý gotický kostel z počátku 13. století s vedle stojící vysokou věží ze stejného období, která měla zároveň úlohu strážní věže. V jejím přízemí je dnes umístěno turistické informační centrum, kde zdarma obdržíme mapku, na které nám ochotná paní vyznačí přes deset přístupných kostelů a dalších památek i s nejvýhodnější trasou.

Po úzkých příkrých schodech můžeme vystoupat až na ochoz věže se starými zvony, odkud se nám naskytne nádherný výhled na středověké domy města, sevřené v prstenci silných a vysokých hradeb. A pak už se vydáváme do ulic toho obdivuhodného města, které nám trochu připadá jako zakletá středověká pohádka. 

Úzké ulice patrových kamenných domů, vydlážděné oblázky nás dovádějí nejprve ke zříceninám rozlehlého dominikánského kláštera ze 14. století, ve kterém nám hudba a zpěvy v gotických sklepeních a bývalých celách navozují někdejší atmosféru. Tu podtrhuje i zpustlá hradební zahrada. 

Ulice města jsou také téměř prázdné a ve většině připomínají hrad šípkové Růženky. Erice je prý příliš vysoko a příliš vzdáleno od větších center, staří tu dožívají a ti mladší většinou prodali své domy a odstěhovali se do velkých měst. Sicilané sem rádi přijíždějí na léto, kdy je v této nadmořské výšce chladněji a příjemněji. A také sem zajíždějí v posledních letech stále více turisté, kteří s překvapením objevují krásy středověké městské pevnosti vysoko nad pobřežím.

Teď jsme to i my - procházíme spletí uliček a občas zabloudíme i přes plánek s trasami které nás zavádí k významným gotickým a barokním kostelům. Například ke kostelu sv. Martina s typickou sochou světce na koni, kterak se dělí o svůj plášť se zimomřivým nuzákem. V některých ze středověkých domů jsou menší luxusní hotely nebo krámky se suvenýry a muzea. Po troše bloudění tou středověkou pohádkou se nakonec dostáváme na vysoké hradby, obrácené k moři. 

Tady se nám naskýtá skoro jako z letadla pohled z výšky téměř tisíce metrů na hluboká údolí pod námi, na pobřeží a modré moře s nedalekými Egadskými ostrovy. Když obejdeme ty hradby ještě o něco výš, tyčí se nad námi v úpravném parku velká pevnost normanského hradu. Je mohutný a hrozivý. Ve středověku byl, právě tak jako celé opevněné město Erice, nedobytným a spolehlivým útočištěm obyvatel okolního pobřeží, kteří tu úspěšně vzdorovali pirátům a saracénům. Hrad by určitě také stál za návštěvu, ale blíží se večer, začíná se stmívat. A tak se ještě naposled podíváme z hradeb od normanské pevnosti do vzdálených údolí a odcházíme z města starou bránou. Středověké Erice za námi zůstává jako dávná zakletá princezna, na kterou se nezapomíná.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava