Na Komorách je horká půda

Bydlel jsem čtyři roky na africkém břehu Indického oceánu a často sledoval východy slunce, které se objevovalo na obzoru. Za ním, někde v dálkách, jsem tušil Zanzibar, Komory, Seychely, Réunion i Mauritius, ostrovy ztracené ve vlnách smaragdových i modrých, ostrovy plné vůně koření i vzácných dřev. Štěstí mi přálo a postupně jsem je všechny navštívil. Vybírám pár poznámek o ostrovech Komory už proto, že před nějakým časem se dva ostrovy osamostatnily a ne zrovna pokojnou cestou.

Komory najdete na mapě asi 300 km východně od severního pobřeží Mosambiku a dalších 300 km je k Madagaskaru na jihovýchod. Souostroví je vulkanického původu a má dodnes činné sopky. Arabští obchodníci sem připlouvali už ve středověku a první Evropané se objevili v 16. století. Posádky lodí do Indie tu nabíraly poslední zásoby potravin a vody, občas se sem uchýlili piráti. Až v polovině 19. století obsadili Francouzi ostrov Mayotte a o něco později celé souostroví. Rok po druhé světové válce dostaly ostrov status francouzského zámořského území. Nezávislost Komory získaly v roce 1975, k nově vzniklému státu se však nepřipojil ostrov Mayotte. Jeho obyvatelé se v hlasování rozhodli přijmout francouzskou nabídku postavení samosprávného území.

Všechny ostrovy jsou hornaté. Na svazích hor jsou husté tropické pralesy, níže jsou plantáže a políčka cukrové třtiny, vanilky, hřebíčku, kokosových ořechů a aromatických rostlin. Najdete tu všude i batáty, rýži a maniok. Koření, vonné oleje, kopra a sisal se vyvážejí.

Do komorského hlavního města Moroni na ostrově Njazidja (Grande Comore) jsem se dostal pohodlným letadlem společnosti SAA z Jihoafrické republiky. Jediné větší letiště Hahaya je vlastně jeden menší, bílý pavilon pod horou Massif la Grille (1087 m). Všude jsou arabské nápisy a ve vzduchu vlhkém a teplém jsou cítit roztodivné vůně parfémů, koření a moře, do kterých se mísí zápach spáleniny. Ano, máme to štěstí, že sopka Karthala nedávno velkou čepici dýmů odfoukla spolu se žhavou lávou, která se pomalu plazila po úbočí hory a zapalovala všechno, co jí stálo v cestě. Spousta palem, banánovníků, pole s opojně vonícími květy ylang-ylang, z nichž se získává tresť pro vzácné parfémy. Vždyť Komory nazývají "Ostrovy vůní". Po nezbytných formalitách se dostáváme do hotelu s podivným jménem Coelacanthe. Nechávám si je vysvětlit. Je to název ryb, na které zapomněl čas, jediných živých tvorů, kteří se nezměnili během posledních 400 milionů let. Ty ryby jsou zhruba 2 metry dlouhé a žijí v hloubkách 150 až 200 metrů. První exemplář byl vyloven v roce 1938, později se jich objevilo více.

Hotel má jen 12 klimatizovaných bungalovů, ale stejně jsem tu s jedním mladým Iráncem sám. Po dobré pláži není ani památky. Bungalovy jsou v hustém stromoví na srázu, pod kterým buší do korálových útesů přílivové vlny oceánu. Proto jdeme na prohlídku Moroni. Město tvoří pestrou směs maurské a středozemní architektury, z níž vyniká několik mešit a Francouzi postavených administrativních budov. Hlavní ulice vede podél přístavu, kde kotvila pouze jedna loď. Delší dobu se díváme na výrobu rybářské lodice, vydlabané z jednoho kusu dřeva. Lidé tu nemají moc co dělat a tak jednoho "dlabače" pozoruje aspoň 20 čumilů. Domy ve středu města jsou vesměs stavěné z kvádrů lávy, hrubě přitesaných a vrstvených bez omítky. Často jsou polorozpadlé a jejich šedá barva doplňuje šedý lávový prach na povrchu úzkých uliček. Jen kolem bílého paláce guvernéra je pár pěkných budov (policie, banka, úřad mešity). Ozývá se tu volání muezzinů a můj Iránec mizí v mešitě. Doprovází nás úředník, který mě zve do jiné mešity. Dali mi v ní kalíšek kávy a nějakou sladkou medovou kostku. Některé domy v okolí mešity nezapřou dřívější slávu. Jejich dvory jsou od ulice odděleny vysokými zdmi s obloukovými branami, bohatě zdobenými citáty z koránu. Někde jsou brány nahraženy krásně vyřezávanými dřevěnými vraty.

Zpovídám našeho průvodce, který tu není spokojen. Země je velice chudá, protože s odchodem Francouzů odešly peníze i kultura a islámským bratrům daleko na severu se Komory nezdají být důležité. Každý ostrov ovládá několik rodových klanů a všichni by chtěli být samostatní. Aspoň povolali zpátky francouzské učitele. Vrátilo se i několik plantážníků, ale stejně se lidem nedaří dobře. Viděl jsem to v několika obchůdcích, kde je k dostání jen pár základních potravin a za vysoké ceny.

Udělali jsme si výlet do okolí, na lávová spáleniště, a pak se vydali na další ostrovy. Prvním byl Mayotte. Hned na letišti jsem měl problém, protože vízum na Réunion sem prý nestačí. Sebrali mi pas a mohl jsem jen do správního centra, městečka Dzaoudzi, ale musel jsem nejbližším letadlem odletět. Těch pár hodin na těch několik ulic stačilo. Střed Dzaoudzi leží na malém ostrůvku, který spojuje s hlavním ostrovem dlouhá hráz. Rozdíl francouzské enklávy Mayotte a ostatních tří ostrovů je vidět všude. Domky jsou udržované, v obchodech spousta zboží z Evropy, ulice čisté, lidé slušně oblečeni, ženy jsou zahalené, ale na rukou nosí těžké zlaté náramky a v uších krásné náušnice.

Večer jsem odlétal na ostrov Nzwani (Anjouan). Jeho nejvyšší sopka má 1578 m a pod ní leží městečko Mutsamudu. Staví se tu větší přístav, protože zatím lodě kotví na moři a všechno se na pevninu dopravuje v bárkách. V hotelu Sun-Novotel jsme byli jen tři hosté. Místa u moře je málo a tak se uličky šplhají do kopců. Na malém hrbolatém plácku s povrchem z ostré lávy hrají náruživě kluci fotbal. Na břehu skáčou do hluboké vody, na oblázcích se pase několik telat na vyvržené mořské trávě. Je večer a u kašny stojí děvčata s gumovými hadičkami. Nasají vodu z nádrže jako u nás víno, vyplivnou a už teče voda do džbánu. Ty se odnášejí na hlavách domů, na vaření. Očista se provádí jinak: na pláži, kde jsou pro ni vyhrazena místa zvlášť pro muže a pro ženy. Po modlitbách v mešitách sedí muži na sedačkách a hrají něco jako domino, přičemž třískají žetony do stolu jako správní karbaníci u nás. Rychle se stmívá. Kupuji honem něco k večeři (jednotná cena: za našich 12 Kč dostanete 2 rajčata nebo 5 menších banánů či malou veku chleba).

Druhý den odlétám zpět se zastávkou na posledním ostrově - Mwali (Mohéli). Největší kopec tu má jen 810 m a nesoptí. Jediné větší městečko Fomboni je spíše vesnicí, kde je řada domků z plechů či pouze z klacků, pokrytých palmovými listy. Ty lepší domy jsou zase z lávových kamenů a kolem je všudypřítomný prach.

Po návratu do Moroni jsme se z letiště do města dostali jen oklikou, protože se přes silnici přehnal proud lávy a všechno živé sežehnul. V srpnu 1997 se od komorského státu odtrhly ostrovy Nzwani a Mwali. Přestože komorská vláda zasáhla vojensky, nepodařilo se jí situaci zpacifikovat a další vývoj je nejasný. Komory ještě asi dlouho nebudou významnějším turistickým cílem. Je tu horká půda doslova i obrazně ...

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení