Příběh arménské genocidy

Při dobré viditelnosti můžete z Jerevanu obdivovat posvátnou horu Ararat ve své plné kráse. Ale pokud byste chtěli vylézt na tuto majestátní sopku, cesta k ní vám zabere přinejmenším celý den, budete muset podstoupit zdlouhavou cestu přes Gruzii a po krkolomných východotureckých silničkách se zase vrátit zpět k Araratu. Cesta přes Írán je ještě obtížnější, je nutné se vyhnout ázerbajdžánské autonomii Nakhitchevan a ještě k tomu zažádat o víza do Íránu. 

Již mnoho let je přechod mezi Arménií a Tureckem uzavřen, stejně jako arménsko-ázerbajdžánská hranice. Přesto Arméni považují Ararat za svou svatou horu a nikdy se nesmíří s tím, že leží na území Turecka. Tato fakta jen probouzí v cestovateli zvědavost a dodává zemi jakési tajemno. 

Arméni z diaspory v Jerevanu

V Jerevanu se ubytováváme u kluků, kteří se narodili v syrském městě Aleppo. Říkají si "Arméni z diaspory" a vůbec jsou na svůj původ náležitě hrdí. Jsou to moderní a vzdělaní studenti vysokých škol, plynně hovořící anglicky, prostě inteligentní kluci. Vyrůstali v Sýrii, ale nyní se vrací do své pravé vlasti, jezdí sem studovat nebo dobrovolně pracovat na opravě starých arménských kostelů. Vypráví nám příběh, který zní až pohádkově. Jejich praprarodiče byli Turky vyhnáni ze svých domovů do pouště a jen čirou náhodou je zachránili kočovní beduíni. Ti je ukrývali do té doby, než pominulo největší nebezpečí. 

V hlavním městě Jerevanu navštívíme Muzeum arménské genocidy a jen nevěřícně koukáme na to, co se dělo ani ne před sto lety. Vstup je zdarma a muzeum i památník obětí genocidy s věčně hořícím ohněm rozhodně stojí za návštěvu. Ve slabě osvětlených místnostech s ponurými dvoumetrovými obrazy a fotkami se zděšeně dozvídáme fakta, na která si dnes už téměř nikdo nevzpomene…

Granátové jablko - symbol vůle k životu

Plánovaná čistka

Pod stínem první světové války proběhl jeden z největších masakrů lidstva. Cíl byl zbavit se arménské křesťanské menšiny. V Osmanské říši vznikl důkladný plán na vyhlazení celého arménského národa a během několika měsíců byl vyvražděn milion a půl obyvatel Arménie. Dnes už o této čistce ví jen málokdo, téma arménské genocidy je v Turecku pořád tabu a země ji nikdy oficiálně neuznala, také proto má zavřené dveře do EU. 

Pomník genocidy

Turkové se začali obracet proti Arménům již ve druhé polovině devatenáctého století, ale ty největší hrůzy propukly v dubnu roku 1915. V Istanbulu byla zatčena a popravena téměř tisícovka arménských intelektuálů a umělců. Arménské obyvatelstvo (zejména z provincií na území dnešního východního Turecka) bylo posíláno na dlouhou pouť pouští do Sýrie, která měla být jejích "novým domovem". Po cestě byli týráni a systematicky vyvražďováni, zmírali hladem, žízní a vyčerpáním. Ti, kteří přežili, byli hromadně spalováni a další tisíce lidí byly svázány a utopeny v Černém moři…

Muzeum arménské genocidy

Arménské menšiny po celém světě

Nyní žije v Arménii přes tři miliony obyvatel, ale přinejmenším dalších deset milionů Arménů je rozesetých po celém světě, většinou jde o potomky obětí genocidy. Kromě Sýrie je velká arménská populace v Íránu, USA a ve Francii. I v Čechách žije kolem dvanácti tisíc Arménů. Avšak genocida z počátku dvacátého století není jedinou příčinou stěhování národa, další statisíce obyvatel emigrovaly ze země z důvodu hospodářské krize po rozpadu Sovětského svazu, jiní kvůli arménsko-ázerbajdžánskému sporu o Náhorní Karabach. O tom, že je téma genocidy stále aktuální, svědčí vražda turecko-arménského novináře v Istanbulu před pěti lety a dokazuje, že ani jedna ze zemí se se svou historií zatím nevypořádala. Připomeňme si tedy 24. duben jako Den uctění památky arménské genocidy. I Hitler totiž prohlásil: "Kdo dnes pamatuje na Armény?"

Pomník genocidy u muzea

Článek vznikl za přispění cestovní kanceláře Mundo, která pořádá zájezd Arménie a Gruzie.

Klára Jakešová