Hlavní stránka

Korsika - GR 20

(10.12.2010)

Kdykoli se člověku dostane do ruky nějaký materiál o GR 20, dočte se, že se jedná o jednu z nejnáročnějších stezek v Evropě. Jsme tady, abychom se jejích 170 km táhnoucích se přes hlavní hřeben od severu k jihu, pokusili přejít. O obtížnosti slavné horské stezky GR 20 můžeme brzo podat svědectví na vlastním těle. První den puchýře na patách, třetí den kůže na holenní kosti po nárazu na skálu nepříjemně seknutá do krve, až stékající krev obarví i pohorku. Pátý den horečka, šestý den další pád, který tentokrát odneslo koleno plus modřina všech barev od stehna až po zadek. A osmý den taková bolest v krku doprovázená ztrátou hlasivek, že jsme pochod museli na jednu noc a dopoledne přerušit.

Cesta pokračovala dále s kašlem sedícím pěkně na průduškách, který nás nenechal celé noci spát a unavení po probdělé a prokašlané noci jsme se každý den i několikrát museli vydrápat po obrovských balvanech do dvou tisíc a více metrů nad mořem. Cesta to byla opravdu náročná. Jediné, co nás pohánělo dál byla má pobídka vycházející z nářečí rodného kraje "Rubem!" a Milošův optimismus, že "každý kopec musí jednou skončit". 

Korsika se svou rozlohou 8 680 km² a počtem obyvatel okolo 300 000 - z čehož přes 100 000 žije v přístavních městech Bastii a Ajacciu -  je, co se týká koncentrace obyvatel jedním z nejméně obydlených ostrovů. Pohoří vystupující od moře do výšek často přesahujících 2000 m, je obýváno zřídka, nebo vůbec. Díky tomu si hory dodnes zachovaly panenskou přírodu, nedotčenost a s tím také spojenou divokost. 

První den na GR 20

První den na GR 20

Stezku GR 20 ohraničují dvě malá městečka. Na jihu Conca, na severu Calenzana. Jakýmsi mezníkem je víceméně uprostřed městečko Vizzavona, kterým prochází železnice a rozděluje GR 20 na severní a jižní část. Většina horalů jde GR 20 ze severu na jih. Je to snad proto, že severní část je fyzicky podstatně náročnější a chtějí ji proto mít co nejdříve za sebou. My volíme směr opačný, tedy z jihovýchodu na severozápad. Důvodů je více. Zaprvé myslíme, že se nám půjde lépe se sluníčkem v zádech, pořídíme hezčí fotografie a hlavně naším směrem půjde méně lidí, než ze severu, odkud na stezku denně nastupuje i 30 lidí.

Po vyndání pohorek z batohů snižujeme jejich váhu na 16 a 20 kilo. Jak budeme cestou konzumovat potraviny, váha snad trochu klesne. Naše těla však budou z velké fyzické zátěže a nedostatku jídla unavenější. Malý úbytek na váze krosen tudíž nepoznáme.

Jižní část GR 20 - GR 20 nám otevírá dveře

Z Concy vycházíme poslední srpnovou sobotu jen my dva a dva Francouzi. Od kempu musíme k začátku GR 20 ještě vystoupat kus vesnicí. Na stezku samotnou nastupujeme v 7:46. Od této chvíle se jí budeme držet dalších minimálně deset dní. Stoupáme asi dvacet minut mezi křovisky a žulovými balvany, až se dostáváme k rozlomené skále, která tvoří pomyslné dveře do dobrodružství jménem GR 20.

GR 20 - Korsika

Brána GR 20 - Korsika

Procházíme dveřmi, které před námi otevírají krajinu, jež svou krásou předčí všechna naše očekávání. I přes tíhu nesenou na zádech zbývá energie na její obdivování, ač stoupáme do kopce ve 30. stupňovém vedru. Chvíli před polednem dosedáme na balvan ve stínu a osvěžujeme se jablkem. Po jeho snědení na balvan uleháme, zavíráme oči a na chvilku snad i o něčem sníme. V půl jedné se jen s námahou zvedáme a odhodláváme k pokračování v sáhodlouhém stoupání, které dnes naprosto převažuje nad klesáním či rovinou. 

Macchie

Macchie

Není se čemu divit. Vyšli jsme z Concy ležící v nějakých 200 - 250 m n. m. a spát budeme nad tisíci metry. Při stoupání a putování nekonečnými kopci pokrytými macchiemi se Miloš v jednu chvíli přizná, že už mu krajina načervenalých skal a jasně zelených křovisek připadá depresivní. Pro mě je naštěstí stále nádherná a zoufalství se dostaví až po několika dnech z nikdy nekončících skalisek, balvanů, šutrů, kamenů. 

Ve tři přicházíme k první chatě (refuge) na stezce, kde shazujeme krosny ze zad a hlavně doplňujeme vodu. Cestou jsme nechtěně jednou minuli pramen pitné vody, tak jsme museli vodou šetřit. Zcela vyprahlí doplňujeme tekutiny ve velkém. Setkáváme se tady s dobrodruhy, kteří GR 20 začali na severu, a proto jsou skoro na jejím konci. Když jim říkáme, že máme namířeno do místa jejich výchozího bodu, různě převracejí oči. Prý nás čeká ještě pořádný záhul. Nicméně všichni jsou usměvaví a vesele s námi konverzují. Jejich dobrá nálada svědčí o tom, že to nemohlo být až tak strašné a naopak nám dodává energii, abychom se vydali ještě výše na kopec do sedla Foce Finosa (1 206 m n. m.). Odtud to je už kousek do Bavelly, kde to pro dnešek zapíchneme. 

Vlastenci

Do místa Col de Bavella se dá dojet po silnici autem, proto se odsud hodně lidí vydává třeba jen na jednodenní túru. Kromě auta tady vyjede samozřejmě také autobus, a kdo jiný by toho využil než Češi. Na GR 20 se "na těžko" vydávají malé skupinky lidí ze všech koutů světa. Jediným unikem jsou některé české cestovní kanceláře, které mají potřebu nabídnout svým klientům něco navíc, jako je super těžká a super populární GR 20. Vyvezou lidi na kopec, nechají je pár dní jít přes hory, aby také okusili zlomek z toho, co ostatní zažívají naplno a na druhém, autobusem dostupném místě, je zase vyzvednou. Takové hlučné skupiny 40 lidí potom poměrně narušují jinak panující naprostou symbiózu, přátelství a solidaritu mezi všemi nadšenci dálkových pochodů, jako je GR 20. Jindy poklidná atmosféra v okolí chat se stává neúnosná překřikováním velkého počtu lidí a člověk se raději mlčky stáhne do ústraní. Na takovou skupinu vlastenců jsme v Bavelle narazili i my. 

První dvoutisícovka

Cesta k Mount Incudine

Cesta k Mount Incudine

Z Col de Bavella pokračujeme po GR 20. Stezka k chatě Asinao by měla trvat asi šest hodin. Skoro celou dobu vede lesem střídavě mírně z kopce nebo do kopce podél několika říček, které musíme často překročit. O vodu dnes díky tomu není nouze. Stejně tak není nouze o mouchy, což už je méně veselejší. Naše zpocená těla jsou pro mouchy velkou atrakcí. Mouchy pro nás velkou otravou. Po posledním přechodu přes potok vystoupáme asi 200 metrů k chatě Asinao. Tady se to už nehemží mouchami, ale účastníky zájezdu. 

Pod Mount Incudine

Pod Mount Incudine

Jsou teprve tři odpoledne a nějak nemáme dnes na družení náladu. Proto se po hodinovém odpočinku rozhodujeme raději ještě dnes zdolat nejjižnější dvoutisícovku Korsiky, Mount Incudine (2 134 m n. m.). S ohledem na naše krosny máme poměrně slušné tempo. Co 40 minut stoupáme o 200 výškových metrů. Stezka je čím dál tím náročnější, zahalena do mlhy, až se rozhodneme připnout hole na batoh a pokračovat ve výstupu bez nich. Před šestou se vyhupujeme do sedla. To představuje kromě výškového předělu také hranici mezi mlhou a jasnou oblohou.

Mount Incudine

Mount Incudine

Najednou je mlha tatam a poslední kus výstupu na Mount Incudine je nad námi modro. Fotíme se u naší první dvoutisícovky na GR 20 a zahajujeme sestup. Blíží se osmá hodina a my si nejsme jisti, jak daleko je od nás místo vyhrazené k bivakování. Stanování mimo místa pro něj určená je v celém národním parku, který přecházíme, oficiálně zakázáno. Někdy však není zbytí a uklidňujeme se alespoň tím, že jsme vážně uvědomělí turisti, kteří po sobě nezanechávají odpadky a jiné nešvary. Snažíme se najít co nejrovnější plácek na vřesovišti a postavit na něj stan. Bohužel i to nejpříhodněji vypadající místo je nakloněno z kopce. Celou noc se z něj suneme dolů, až máme ráno stan nakloněný do zcela nepřirozené polohy.

Balancování na hřebenu v uragánu

Ráno doslova vypadneme ze stanu, sbalíme věci a jdeme dále, abychom se zahřáli. Na protější svah už začíná svítit sluníčko, tak se snad brzy dostane taky k nám. Když docházíme k potoku, část louky už je zalitá sluncem. Proto zde děláme delší pauzu a snídáme. Poprvé se tady setkáváme s Claudiem, který se najednou vynoří z lesa. Tento pohodový a přátelský Španěl jde GR 20 sám. Není to jeho první přechod hor, dost náročných tras má již za sebou. Proto si moc dobře uvědomuje, jak těžký batoh může celou cestu znepříjemnit. Nese opravdu jen to nejnutnější. Dokonce nemá ani stan, ale pouze spacák a termodeku na zabalení. Spoléhá buď na dobré počasí bez deště, nebo na dostatek volného místa v chatách na stezce. Stejně jako my se těší na pláž na konci GR dvacítky. Claudio s námi posedí jen chvíli, zase se zvedá a loučí se s tím, že se uvidíme později.

Na trase GR 20

Na trase GR 20

Charakter mírně zvlněné krajiny, kterou pokračujeme, něčím trochu připomíná Anglii. Potůčky, kapradiny, vřes, tráva a pasoucí se krávy. Z luk přejdeme do bukového lesa, kde konečně narážíme na tolik vyhlášená korsická polodivoká prasata. Žijí volně, hledají bukvice k snědku a mají se během svého života dobře. Po setkání s prasaty začínáme prudce stoupat, až se dostaneme nad pásmo lesa a pokračujeme ve výstupu na hřeben, na jehož okraji pekelně fouká. Vítr je silný natolik, že s námi lomcuje i přes těžké krosny na zádech. 

Po tomto hřebeni nás čekají dvě hodiny úmorného pochodu přes skaliska. V jeden moment zcela nepozorovaně vybočíme ze stezky a už jsme na místě, které není zrovna jednoduché na překonání. To se mi také stává osudným a asi z metru a půl dopadám tak nešikovně na skálu, že mi ze škrábanců na holenní kosti crčí krev. Toho si všímám, až když mi krev stéká po pohorce. Náraz to byl zřejmě tak silný, že jsem jej v prvním okamžiku nezaznamenala a namísto toho se radovala, že je nepříjemný úsek cesty za mnou. 

Po přechodu tohoto hřebene, který by snad nebyl tak náročný, kdyby s námi ze strany do strany neházel vítr, je nám odměnou horská chata Usciolu, kde je téměř bezvětří. Vyhříváme se na sluníčku a drbeme na hlavě mourovaného kocoura správců chaty. Uvažujeme, že to tady dneska už zabalíme a odpočineme si. Z těchto úvah nás však vytrhávají, kdo jiný, než účastníci zájezdu. Mysleli jsme, že jsme jim včera zdárně utekli, ale bohužel tomu tak není. Už z 50 metrů o sobě dávají vědět hulákáním jeden na druhého a siláckými řečmi, pro koho přechod přes hřeben byla naprostá hračka.

Na trase GR 20

Na trase GR 20

Tím se mění náš původní záměr a rozhodujeme se ještě vydat přes kopec do bivaku v lese na druhé straně. Cestou do kopce potkáváme skupinku šesti Čechů. Jsou to tři páry, tipujeme už tak kolem šedesátky. Jdou z Vizzavony celou jižní část GR 20. Jejich odhodlání a vitalitu obdivujeme, a kdybychom měli klobouk, asi bychom i smekli. Zastavujeme se na kus řeči. "A jéje," reaguje jeden z nich, když jim sdělujeme, že je o 200 m níže čeká celý český zájezd. Když už jdeme každý svým směrem, pán se ještě otáčí a volá: "Hele, nešlo by stanovat někde dále?" Šlo, za hřebenem je lesík s pěkným místem vyhrazeným pro bivakování a je tam i zdroj pitné vody. Ale přechod hřebenu je poměrně dlouhý a náročný. "To nevadí. Klidně půjdeme i s čelovkami. Díky za rady a šťastnou cestu!" "Vám také," loučíme se definitivně s těmito sympatickými krajany. 

Místo, kam dnes docházíme, abychom se utábořili (Cole de Laparo - 1 525 m n. m.), by se dalo označit za dokonalé. Jsme tu zcela sami. Pod chatou teče z hadice studená voda, kterou se před večeří ošplícháváme, abychom nemuseli podstupovat tuto proceduru za ještě větší zimy. Po jídle se už zachumláváme do spacáků a jdeme spát.

Siesta již před polednem 

Vylézáme ze stanu, zrovna když slunce vychází nad moře. Vaříme čaj na zahřátí, balíme věci a pokračujeme v cestě. Hned po ránu nás čeká stoupání na hřeben s nejvyšším bodem ve výšce 2 042 m n. m. Tomu se však o několik metrů níže vyhneme. Ještě před přehoupnutím se do sedla nás dohání a předchází rychlochodec Claudio. Říká, že noc na přeplněné chatě Usciolu byla dost strašná a kdyby věděl o bivaku, kde jsme spali my, ani chvíli by neváhal a přidal se k nám. Příště. 

U chaty Prati

U chaty Prati

Po překonání hřebene scházíme k chatě Prati (1 820 m n. m.). Před ní už leží rozplácnutý Claudio. Ihned ho napodobujeme a také se svalujeme do trávy a necháváme sluneční paprsky dopadat na naše zbídačená těla. Ležíme tak asi půl hodiny, než hodinky ukazují poledne. To se znovu zvedáme. Čeká nás už jen sestup do Col de Verde (1 298 m n. m.) a odpočinek. Potřebujeme nabrat sil na závěrečný dlouhý den na jižní části GR 20. Kemp, kde se ubytováváme, disponuje teplou sprchou. Být pod ní, je pocit k nezaplacení. Po zbytek dne už jen lenošíme, jíme, čteme a píšeme deníky.

Dlouhý den

Po již zaběhnutých ranních procedurách v 7:20 vycházíme. Hned zpočátku nás čeká pozvolné stoupání podél potoka o 200 výškových metrů. Následuje několikakilometrový úsek po vrstevnici převážně v lese. Stezka je tak pohodlná, že se až nepodobá tomu, na co jsme na GR 20 přivykli. Je to naprostá paráda. Po jedenácté vycházíme na silnici, po které jdeme asi 20 metrů, přejdeme mostek přes řeku a hned odbočujeme doleva. Tady začíná nepříjemný krpál, do kterého se drápeme ve sluneční výhni další hodinu. 

Po náročném stoupání na nás naštěstí čeká sladká odměna v podobě nanuku a pomeranče. Kupujeme je na chatě Capanella, která se před námi vynořila. Od ní další dvě hodiny mírně stoupáme na rozcestí, odkud na jednu stranu pokračuje GR 20, na druhou stranu vede pěší stezka do jiného městečka. Plácek je to opravdu idylický. Starý strom, pod ním mohutný kmen ležící na trávě a před nimi bílý a hnědý kůň. Scéna dokonale připravená na fotku. Jen scvaknout spoušť, poděkovat koníkům za jejich pózování a jít dál. 

Teď už stačí přejít kousek lesem, vyjít na jeden kopec ve výšce něco málo přes 1 600 m a pak dlouho klesat 700 metrů až do nadmořské výšky 920 m, kde leží Vizzavona. Do ní docházíme kolem sedmé večer. Sotva pleteme nohama, ale máme radost, že je jižní část GR 20 úspěšně za námi. 

Vizzavonou vede železniční stanice, která spojuje dva významné korsické přístavy - Bastii na severovýchodě, kde denně připlouvají trajekty z Itálie a Francie a Ajaccio na jižnější části západního pobřeží, kde se narodil malý velký vůdce Napoleon Bonaparte. Bylo by jednoduché nasednout na vlak nebo stopnout auto a vydat se na pobřeží. Korsika má údajně jedny z nejhezčích pláží v Evropě, což zní lákavě. Jak snadné by bylo dostat se k moři údolím mezi horami, než přes ně. Nicméně ani Milošova zimnice a tělo rozpálené horečkou nás nenechá pochybovat, zda jít, či nejít dále. Máme v tom jasno. Zítra ráno sice půjdeme k moři, ale bude nám ještě nějakou dobu trvat, než se k němu dostaneme.

Severní část GR 20 - Druhý pád a další zranění

Milošovi, který večer celý hořel, přes noc naštěstí zabral paralen a teplota odezněla. Dokonce jsme po dlouhé době dobře vyspaní a plni elánu pustit se do druhé části GR 20. Snídáme dnes výborný chleba koupený ve Vizzavoně, což je oproti tyčince Corny vážně luxus. Dobré posilnění dnes ještě na cestě oceníme. Z 920 m se potřebujeme hned na úvod dne dostat do 2 020 m n. m. 

Začátek stezky vede podél kaskád potoka Anglais. Čím výše se dostáváme, ubývá voda stékající po balvanech a převažují už jen holá skaliska, po kterých se drápeme vzhůru. Ve dvě odpoledne jsme konečně v sedle. Vzhledem k náročnému sestupu však ještě není moc důvodu k radosti. Aby Miloš netrhal partu s mou seknutou nohou, v jednom místě při klesání na nezpevněném povrchu podklouzává a končí na zemi. Výsledkem je nehezky rozbité koleno, modřina a přelomená hůlka. U sebe už nemáme ani kapku vody, abychom moli ránu vymýt. Nezbývá, než dojít k turistické chatě a umýt koleno tam. Není od nás daleko. Vidíme ji pod námi, jen musíme sestupovat pomalu a opatrně. 

Cesta k chatě l´Onda

Cesta k chatě l´Onda

Refuge de l´Onda nás nijak extra nezaujala. Je tady obrovský rovný plac pro stanování ohraničený dřevěným plotem. Bohužel hustě osídlen dalším zájezdem Čechů. Nechceme se mačkat, tak jen ošetřujeme zranění, doplňujeme zásobu vody a pokračujeme v cestě k vytouženému moři. Z čeho nejsme dvakrát nadšeni je fakt, že opět klesáme do asi 1 000 metrů. Už teď si uvědomujeme, kolik toho budeme muset zítra zase nastoupat. Přecházíme most přes soutok dvou říček a podél jedné z nich alespoň trochu stoupáme. S blížící se sedmou hodinou večerní hledáme rovný plácek na postavení stanu. Tentokrát se nám to daří jen kousek od potoka, takže nás nemine ani ledová koupel před spaním.

Podél ledovcových jezer

Hned po ránu se drápeme do sluncem ozářeného kopce k chatě Pietra Piana (1 842 m n. m.). Je pátek, zřejmě zásobovací den a vedle chaty co chvíli přistane vrtulník, vyloží náklad a zase odletí pro další várku. Když dojdeme k chatě, její správci kmitají zvenčí dovnitř a uklízejí, co jim bylo vzduchem dopraveno. Chvíli oddechujeme, ale ne dlouho, protože na vrcholu kopce ještě nejsme. Asi 200 m nad Petra Pianou je sedlo. Po přehoupnutí přes něj koukáme zklamaně a vyčerpaně před nás na sedlo další, vyšší. Naštěstí není moc daleko a brzo překonáváme 2 210 m n. m. Otevírá se nám pohled na první horské jezero, které bychom dnes měli vidět. 

Podél ledovcových jezer

Podél ledovcových jezer

Kousek dost nepohodlné stezky scházíme dolů, ale až k jezeru nejdeme. Namísto toho jen půlkruh obcházíme po jakési vrstevnici a dostáváme se do Sedla Bocca Soglia (2 050 m n. m.). Jsme už poměrně utahaní a radujeme se, že nejnáročnější část dnešního dne je zřejmě za námi. Po osvěžení se pomerančem pokračujeme po hřebeni a já začínám mít pocit, že nás GR 20 opět pořádně vypekla a stoupání bude pokračovat. 

Podél ledovcových jezer

Podél ledovcových jezer

Miloš mě ujišťuje, že je nesmysl, abychom přelézali tu neschůdnou skalnatou horu tyčící se před námi, jelikož to by ani on podle svých slov "nedal". Čím více se k ní však po hřebeni blížíme, tím více prvně neskutečné postupně přechází v realitu. Dost děsivou, protože zdolat už samotný hřeben je poměrně nářez. Když se před námi objevuje komín ve skále a natažený řetěz ke snadnějšímu lezení, je nám zcela jasné, co znamená popis hovořící o severní části GR 20 jako o sportovně zajímavější. Sportovně zajímavější = pekelně náročné. 

Podél ledovcových jezer

Podél ledovcových jezer

Miloš leze první, já až po něm. Po překonání komína nás čeká závěrečný výstup. Ten je oproti předchozím úsekům kupodivu hračka, a po páté večer stojíme několik málo metrů pod vrcholem Capo a i Sorbi (2 267 m n. m.). Sestup je poměrně jednoduchý a před osmou, kdy už je nejvyšší čas na najití místa na spaní se před námi jako na zavolání objevuje rovný travnatý plácek u vody. Spíme ve zhruba 1 800 metrech a v noci je poměrně zima. Alespoň se mnou třese non stop a ráno se probouzím se slušnou bolestí v krku. 

S vypětím všech sil

I přes zhoršený zdravotní stav není zbytí, balíme za svítání stan a jdeme dál. Aniž bychom tušili, jaký kousek byla v noci od nás, míjíme za chvíli chatu Manganu, kde nabíráme vodu. Sestup po dlouhé době není jen přes obrovské kameny a cesta rychle ubíhá. Brzy se objevujeme na pastvině plné koní, krav a oslíků. Protože už také tady začínají dopadat první sluneční paprsky, děláme pauzu na snídani. Dnes je to jen Corny. Celou dobu co sedíme na kameni, nám dělá společnost zvědavý oslík. 

Stezka vedoucí dále přes mírný kopeček a následnou planinu nás zavede až k proslulému jezeru Nino. Blízkost lyžařského střediska Vergio, kam lze dojet autem, přitahuje k jezeru Nino, obklopeného stádem volně se pasoucích koní, velké množství turistů. Je pravda, že koně a krávy do zdejší krajiny zapadají naprosto dokonale. Ani my neodoláme jejich kouzlu a mačkáme spoušť foťáku. 

Jezero Nino

Jezero Nino

Od jezera mírně stoupáme kousek do sedla ve zhruba 1 800 metrech, kde spočíváme, a Miloš mi na můj podrážděný krk vaří čaj. Dostat do těla něco teplého je přece jenom příjemný pocit. 

Jezero Nino

Jezero Nino

Do Vergia už nám zbývá jen něco málo sestoupat a pak poměrně dlouhá štreka lesem víceméně po vrstevnici. Alespoň nám to tak připadá, i když Vergio leží ve 1 400 metrech nad mořem. Posledních cirka 50 metrů vedoucích na silnici ve Vergiu musíme vystoupat. Tento kratičký úsek jdu s vypětím všech sil, v krku mě bolí tak, že stěží dýchám a vím, že je zle. Když se konečně doplahočím na silnici, přiznávám se Milošovi, jak je mi špatně. I přesto, že jsou teprve dvě hodiny odpoledne, cítím, že už neujdu dále ani krok. Ubytováváme se proto v kempu a doufám v brzké uzdravení. 

V místím obchůdku kupujeme několik pomerančů a čerstvý chleba. Po česnekové polévce na zahřátí (klepu se zimou, ač svítí sluníčko a všichni kromě mě jsou jen v kraťasech a tričku) zalézám do stanu. Probouzím se po páté večer, abych Milošovi řekla, nebo spíše zašeptala novinku. Krk mám natolik zadělaný hnusem, že mi vypověděly hlasivky. Máme s sebou antibiotika, kapky do uší, léky na zánět močového měchýře a spoustu dalšího, ale proti bolesti v krku zhola nic. Milošovi se naštěstí daří získat od jiného turisty šest tablet na cumlání proti bolesti v krku. Jeden hned s povděkem povaluji za strany na stranu v bacily zaplněné puse a opět usínám. 

Rubem

Ráno jsem na tom stále dost bídně. Cítím se špatně jak fyzicky, tak psychicky, jelikož naše vysněná cesta na sever k moři je ohrožena. Po vypití čaje se balím zpět do mého i Milošova spacáku a pokračuji ve spánku. Znovu se probouzím kolem desáté dopoledne. Po všech možných úvahách, co dál, balíme velmi pomalu všechny věci a ve 12:20 jsme zpět na stezce GR 20. Rozhodli jsme se, že zkusíme, jak to se mnou půjde, respektive, jak půjdu, pokud se vůbec hnu z místa. K chatě Cittulu di i Mori je to podle ukazatele 3 hodiny chůze. S mým slimáčím tempem s neustálými zastávkami na vysmrkání, vydýchání a vykašlání se tam skrz hustou mlhu dostáváme až chvíli před pátou večer. 

Náš původní plán přespat dnes tady vevnitř v chatě se náhle mění. Něco se ve mně láme a pobízím nás, abychom šli dále. Samozřejmě ne jinak než klasickým zvoláním nebo spíše zaskřehotáním "Rubem!". Před osmou večer tak docházíme ke krásnému stylovému hospodářství jménem Ballone, kde ve venkovní sprše dokonce teče teplá voda. Abych zvládla noc ve stanu v chladném počasí, typickém pro vyšší polohy hor, navlékám na sebe skoro celý obsah batohu. Jsem natolik úspěšná, že se během noci musím pro změnu dokonce trochu svléci, abych se neuvařila. Celou noc se sice budím neustávajícim kašlem, ale celkově musím naštestí konstatovat, že se po zdravotní stránce cítím lépe. 

Nejtěžší část GR 20 úspěšně za námi

Máme hodně líné ráno. Poslední věci balíme do batohu až kolem osmé a před odchodem ještě jdeme do chaty hospodářství na kafe a výborné korsické sušenky. Na posilnění se více než hodí. V podstatě hned náš první krok po opuštění chaty je směrem vzhůru. Na zahájení dne musíme vystoupat 700 výškových metrů do sedla Bocca Minuta (2 218 m n. m.). Jak jinak než po balvanech, šutrech, skaliskách. Ač se sedlo Bocca Minuta nenachází ani přibližně v půli GR 20, dalo by se mluvit o jakémsi předělu. Jeho dosažení je významné obzvláště pro lidi, kteří do sedla přišli ze severu. Asi nejtěžší část GR 20 je totiž za nimi. Pro nás teprve před námi. 

Sedlo Bocca Minuta

Sedlo Bocca Minuta

Z klesání po řetězech s těžkým batohem bez jištění mám poměrně vítr. Všech se vyptávám, jaké to bylo. Zatímco jedni kluci mě straší, že úsek po řetězech je náročný, druzí mě uklidňuji, že to zvládnu. Ostatně nic jiného mi stejně nezbývá. Odhodlávám se a jdeme na to. Zpočátku je sestup náročný, pomalý, ale jde to. Až asi o 100 metrů níže začínají řetězy. Naštěstí je skála suchá a její překonání, zakončené železným žebříkem přibitým do skály nakonec není tak náročné, jak jsem se obávala. Navíc pode mnou stojí Miloš a radí, kam bezpečně šlápnout. Když konečně stojíme na pevné zemi a myslíme si, že teď už vše bude pokračovat jako po másle, GR dvacítka nás brzo vyvádí z omylu. 

Na ní člověk snad nikdy nejde jednodušší stezkou, ve kterou by chvílemi i doufal. Zahajujeme prudké, skoro kolmé stoupání do dalšího sedla. Lezu prakticky po čtyřech a zřejmě nejsem žádnou výjimkou. Ruce i nohy tady zapojují všichni. Je třeba držet se zde strikně horolezeckého pravidla třech pevných bodů. Těsně pod sedlem na nás ještě čeká jako třešnička na dortu nejtěžší úsek opatřený řetězy a v sedle samotném poměrně dost lidí. Není divu. Zatímco my jsme zde v postavení těch, kteří si již můžou oddechnout, příchozí ze severu tady nabírají síly a odvahu ke spuštění se po řetězech do neznáma. 

Výplaz do sedla Bocca Tumasginesca

Výplaz do sedla Bocca Tumasginesca

Sedlo Bocca Tumasginesca (2 183 m n. m.) nám poskytuje uklidňující pohled, že stezka dále už je vážně pohodová. Čeká nás pouze dlouhý sestup do Asca, kde se objevujeme před čtvrtou odpoledne. 

Mohli bychom se tady utábořit a odpočinout si. Protože však nejsme žádní troškaři a navíc "rubem", kupujeme chleba, pomeranče a z Asca v asi 1 400 metrech se pouštíme do poslední dvoutisícovky na GR 20. V sedle Bocca Stagnu (2 003 m n. m.) jsme v půl sedmé večer. Jako dnes již jednou, kousek sestoupíme, abychom se následně mohli vydrápat ještě do jednoho sedla. Po něm už definitivně jen klesáme. Sestup je to dlouhý a náročný. Z neustálého našlapování na skaliska nás plosky na chodidlech pekelně pálí a ke všem dalším bolestem se přidává bolest nová. Třeba snad přebije ty předchozí a nebudeme na ně tolik myslet. Nepřijemným faktem je čas, který dnes hraje proti nám. Je po osmé večer, stmívá se a je více než jasné, že k refuge Carozza se dnes již nedostaneme. 

Příhodné místo na postavení stanu však taky nevidíme. Dopadá to tak, že musíme vybrat to nejlepší z nedobrého. A tak se ocitáme na vyschlém kamenném dnu říčky, v němž stavíme stan. Noc je to dost hrozná. Snad by ani tak nevadily ostré kameny, na kterých ležíme, jako nás trápí můj neustávající kašel. Skoro celou noc nezamhouříme oka a ráno vstáváme úplně vyřízení.

Na trase GR 20

Na trase GR 20

Moře na dosah

Asi po hodině stále dost nepohodlného sestupu skalnatým kaňonem přecházíme po visutém mostě na druhou stranu řeky. Kousek odsud je již chata Carozza. Na snídani si od jejího správce kupujeme výbornou domácí čokoládovou buchtu. Bohužel se tady však taky dozvídáme, že to odsud do Calenzany není jeden den, jak jsme podle mapy odhadovali, ale celé dva dny. 

Naše starší mapa ukazuje závěrečný úsek GR 20 jinou stezkou, než jaká je stezka současná. Máme tak trochu pocit, že se časem trochu uměle změnila do ještě náročnější podoby, aby své zdolání nikomu neposkytla jen tak zadarmo. Váháme, zda se opět drápat do kopců, nebo využít blízkosti Bonifata, odkud vede silnice a k moři už to není daleko. 

Na trase GR 20

Na trase GR 20

Zkratku radí i dvojstránka napsaná kluky, kteří šli GR 20 před námi a podle které se trochu orientujeme. Tvrdí, že již na GR 20 člověk stejně neuvidí nic, co by ještě neviděl a představa moře a hřejícího sluníčka zní velmi lákavě. Finální rozhodnutí nám usnadňuje veselá skupinka jednoho kluka a dvou holek, kteří to sem k chatě sešupali dolů z kopce. Stejně jako my nespali u refuge, ani na kamenech, ale pro změnu na nějakém keři. Podle nich je cesta do Calenzany, odkud před dvěmi dny vyšli ještě dost dlouhá a náročná. Za den to fakt nedáme s krosnami ani náhodou. Jejich čerstvě podané informace a naše již značně zničená a bolavá těla nám pomáhají učinit podle nás správnou volbu. 

Nekompromisně vybočujeme z GR 20 a po žluté značce scházíme do Bonifata. Náš vysněný cíl, lesknoucí se hladina mírně zvlněného Středozemního moře, je nám po 11 dnech nezapomenutelného pochodu korsickou divočinou na dosah.


 

Klára Lakomá

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress