Cinque Terre - perla Ligurie

Původně jsme Cinque Terre chtěly navštívit před pár dny na cestě z Janova, ale nepřálo nám počasí. Padající provazy deště nás odradily od celodenní túry národním parkem, který je od roku 1997 chráněný UNESCEM. Namísto toho jsme sedly na vlak a odjely do prosluněné Florencie a nechaly na sebe dýchat renesanci na každém kroku. Do národního parku jsme se tedy dostaly až na druhý pokus.

Do Cinque Terre jsme se vrátily s nadějí, že nám počasí tentokrát bude přát. Cinque Terre tvoří pět malebných městeček v zátokách jinak drsného skalnatého pobřeží. Je na nás, abychom se rozhodly, zda 20 kilometrů přes všechna městečka projdeme z východu, nebo západu. Volíme západ a tak jedeme do Monterossa, kde hledáme úschovnu zavazadel na naši velkou krosnu. Není. Ptáme se na železniční stanici, zda bychom si tam krosnu mohly nechat. V žádném případě. Ital, ve své zemi posedlé neustálým hledáním drog ve všech zavazadlech, si pro jistotu netroufne uschovat u sebe batoh turisty, pokud se tak neděje oficiální cestou. Do křížku se zákonem se pochopitelně nechce dostat nikdo. Jediná úschovna zavazadel je v Riomaggiore, nejvýchodnějším městečku. Nezbývá než opět sednout na vlak a jet zpátky směrem, odkud jsme přijely.

Cinque Terre

V Riomaggiore poprchává, ale přesto dáváme krosnu do úschovny a jsme odhodlané vyrazit. Mezitím jsme byly informovány, že zatímco v roce 2000, kdy šla jedna z nás túru přes Cinque Terre poprvé a vše bylo zadarmo, dnes se při nástupu na stezku vedoucí podél moře vybírá 5 eur. My se poplatku vyhýbáme tím, že jdeme přes hory, které jsou prozatím gratis. Né, že bychom neměly 5 eur, ale stejně jsme plánovaly prvních několik kilometrů ujít nad městečky přes kopce a užít si trochu pohled na krajinu z ptačí perspektivy. Navíc nám trochu vadí, že se peníze za navštívení národního parku sice platí, ale navenek nejsou moc vidět. Kromě úschovny zavazadel pouze v jednom z výchozích bodů se nám nedaří najít ani veřejné záchody. Nicméně nic z toho nás nemůže odradit od absolvování túry, na kterou jsme se tak dlouho těšily.

Manarola

Konečně na cestě

Z Riomaggiore stoupáme jedinou klikatou serpentinou směrem na kopec. Bohužel značení turistických stezek zřejmě také není doménou zdejšího kraje, proto odbočujeme z cesty na první stezku, která nám připadá jakžtakž schůdná. Nakonec to není nic než zkratka, která nás po asi 100 metrech vyplivne zpátky na asfaltu. Zastavujeme stařečka s farmářským náčiním na zádech a ptáme se, kudy do Manaroly. Posílá nás také po cestě. Rezignujeme tedy a stezku už se ani nesnažíme hledat. Naštěstí po přejití tunelu, ve kterém jsme vcelku nesvé, když se natěsno vedle nás míjí náklaďák s autobusem, se pod námi již otevírá výhled na Manarolu. 

Manarola

Městečko stojící na strmém skalním útesu je známé svým výborným vínem. Nad Manarolou se do kopců táhnou terasovitá pole vinné révy. Je to krása na pohled, ale když si člověk uvědomí, kolik za celým tím vybudováním muselo stát lidské dřiny, ještě více se obdivuje zdejším usměvavým starousedlíkům.

Manarola

Po projití Manaroly ještě odoláváme pohodlnější pobřežní stezce a opět stoupáme do kopců. Mírně náročnější stezka se nám odvděčila tím, že na ní stěží potkáme člověka, zatímco stezka podél moře přímo praská ve švech náruživými turisty. Corniglia je od Manaroly už vzdálenější, ale po vyšplhání se na kopec je stezka moc příjemná. 

Corniglia

Jdeme po vrstevnici ve výšce asi 200 metrů nad mořem a pod námi, i nad námi se rozprostírají terasovitá políčka s hroznovým vínem nebo olivovými stromy. Naštěstí není podzim a období sklizně. To by bylo asi hodně těžké zapřít českou povahu a trs vína potají neutrhnout. Naše stezka se stáčí do jehličnatého lesa, kde ztrácíme výhled na všechny strany. Náhle však začínáme sestupovat a za chvíli se už před námi otevírá pohled na Corniglii. Jako jediná je položená trochu výše ve svahu, díky čemuž poskytuje výhled na námi již navštívenou Manarolu a Riomaggiore. Na druhé straně máme možnost v dáli spatřit Vernazzu a Monterosso, kam nás nohy teprve zavedou.

Vernazza

Spolu s ostatními turisty

Do dalších městeček se plánujeme dostat více turistickou stezkou podél moře. Nakonec ani nemáme na výběr. Hlídka na cestě nám oznamuje, že cesta přes kopec byla při erozi půdy zasypána a z důvodu bezpečnosti je tudíž uzavřena. Hned po sdělení této informace za nás každou požaduje 5 eur. Poplatku vypočítavým Italům jsme se tedy nevyhnuly. Nevadí. Jsme rády, že za celý den mrholilo jen ráno a ač není ideální počasí na získání nějakých slunečných fotografií s azurově modrou oblohou v pozadí, na túru je počasí přímo vynikající. Pokračujeme dále po stezce, která je neméně hezká než ta výš v kopcích. Akorát jdeme v houfu turistů, poslušně za sebou jako ovce ve stádu. Jdou tady děti, stejně jako důchodci. Využíváme širších úseků stezky a předbíháme pomalejší skupinky. Po příchodu do Vernazzy se náš dav rozpouští a každý jde za tím, co ho na první pohled zaujme nejvíce. 

Vernazza

Vernazza je překrásná. Založena byla již kolem roku 1000 a jméno dostala po staré římské rodině, jejíž otroci po obdržení svobody městečko údajně založili. Vernazza je plná architektonických skvostů, které zdobí barevné prádlo visící na šňůře snad z každého okna. O Itálii, stejně jako o dalších jižních zemích platí, že víte, jaké spodní prádlo nosí váš soused, aniž byste s ním měli pletky.

Vernazza

Vernazza nás svou atmosférou uchvátila natolik, že ji prohlašujeme za nejhezčí městečko Cinque Terre, aniž bychom viděly Monterosso. Tam se dostáváme zhruba za další hodinu chůze po stezce nad útesy. Procházíme hlavní ulicí plnou stojanů s pohledy, kavárniček s lahodnou italskou kávou a restaurací, odkud se line vůně výborné italské kuchyně. Ještě než sedneme na vlak zpět do Riomaggiore, kde jsme ráno nechaly zavazadla, odměňujeme vyhladovělé žaludky foccaciou, typickou dobrotou ligurského regionu. Návrat do Cinque Terre se vyplatil. Národní park Cinque Terre je opravdu místem, které stojí za to navštívit.

Monterosso

Klára Lakomá