Dvě pobaltská zastavení

Popisování toho, že pobaltská příroda, i když poněkud smutná, je velice krásná, by bylo pověstným "nošením dříví do lesa". V té její určité zádumčivosti je právě její originalita.

Obě moje vyprávění jsou situována do doby před více než 15 roky. První zastávka byla na největším hradě Evropy - Malborku, který leží na řece Nogat (jedno z ramen delty Wisly), asi 30 km od mořského pobřeží. Provázela nás tu krásná průvodkyně Jadwiga. Rozlehlý a majestátní hrad je postavený z červených cihel, jak je ostatně zvykem v těchto krajích, kde je přírodní kámen vzácností.

Hrad leží na území bývalého Pruska a pro Poláky je symbolem německé rozpínavosti. Na přelomu 13. a 14. století byl sídlem Řádu německých rytířů. Později připadl polským králům a po dělení Polska na konci 18. století Prusku. Po roce 1945 čekala hrad celková rekonstrukce a dnes se skví ve své velkolepé gotické kráse. Je zařazen na listinu světových památek UNESCO.

Z Polska jsem se přenesl do litevského Kaunasu. Ještě večer jsem si zašel do restaurace a poručil si litevskou specialitu cepelinas (něco jako bramborák s mletým masem a koprovou omáčkou). Bylo to výtečné, k tomu dobře vychlazené pivo značky Švituris.

Po přespání na faře, což mně umožnil duchovní z jednoho kostela, jsem navštívil překrásné poutní místo Križiu Kainas (Hora křížů), vzdálené asi 12 km severně od městečka Šilaulial. Říká se, že kdo nenavštívil toto "svaté místo", v Litvě nebyl. Je to uměle navršený kopec v rovinaté krajině se snad tisícem křížů z různých materiálů a různých velikostí a tvarů. Na křížích jsou často navěšeny růžence a jiné devocionálie. Za dob SSSR bylo místo několikrát buldozery zplanýrováno, na což ale vždy následovalo opětné vztyčení křížů.

Obě tato místa stojí jistě za zhlédnutí.

Bohumír Krepčík
Zeměpisné sdružení