Ostrovy Saint-Pierre a Miquelon

Měl jsem už za sebou řadu cest do Severní Ameriky, a tak jsem si vybíral pro další výlet za velkou louži jen místa méně obvyklá, na která se český turista jen tak nedostane. Vyhledal jsem si oblast ústí Řeky Svatého Vavřince, kde kolem zálivu stejného jména leží kanadské ostrovy Newfoundland, Anticosti, ostrov Prince Edwarda aj. a ještě jako třešinka na dortu francouzské ostrůvky Saint-Pierre a Miquelon. O těch posledních vám napíšu pár řádků.

Cesta autobusem společnosti Greyhounds z New Yorku do Bostonu byla v pohodě; jezdí to co hodinu a po cestě podél moře je stále co vidět. Dále na sever se vzdálenosti mezi městečky prodlužují a snižuje se počet busů až třeba na dva za den. Nechal jsem za sebou Halifax v Novém Skotsku a nastoupil na loď do města St. John´s na Newfoundlandu, odkud jsem se měl na ty francouzské ostrůvky dostat. Byl srpen a plná turistická sezóna, ale veřejná doprava se tam moc nepěstuje. Proč by taky, vždyť Američané a Kanaďané mají svá rychlá auta a levný benzín. Po cestě bylo informací málo a nikdo nic pořádně nevěděl. Nakonec jsem seděl v letadýlku společnosti Provincial Airlines a po hodině jsem už viděl pobřeží ostrůvku sv. Petra.

Letiště bylo přímo u městečka a už z dálky byly vidět řady krásně vybarvených domků a vilek, obrácených k moři, na jehož hladině slunce kouzlilo pěkné odlesky. Úplná idyla, jenže skončila u úředníka na příletu. "Pane, vy nemáte francouzské vstupní vízum. To vás nemohu vpustit do města a budete se muset vrátit stejným letadlem. Letí to už za hodinu", pronesl odměřeně, když předtím marně prolistoval můj pas zepředu i zezadu. Byl srpen 1991 a tady o tom že už víza nepotřebuji neměli ani ponětí. Žádal jsem tedy, ať zavolá vedoucího letiště. Byla sobota po obědě, a tak mě spojili telefonicky do města a šéf listoval pokyny o vízech a že prý to nejde. Tak jsem ho ujistil, že má předpisy staré, které byly před několika týdny změněny a ať si to ověří na centrále v Paříži. Nakonec mi povolil vstup, ale musel jsem ukázat, že mám na čtyřdenní pobyt dost peněz a říct, kde budu bydlet. Jméno hotelu jsem řekl bez váhání, protože jsem viděl jeho reklamu přímo před sebou v příletové hale. 

Do města to bylo pěšky jen deset minut. Hned u letiště byla zakotvena bárka a v ní maketa námořníka s uvítacím nápisem. Aspoň ten mě tedy srdečně vítal!

Ve městě vládla nějaká povznesená nálada; Bylo slyšet hudbu a zpěv, potkával jsem mládež ve zvláštních úborech a s barety. Byl totiž památný "den Basků". Ti starší hrají petanque (vybíjejí 7 cm kovových koulí protihráčů vlastními s cílem dosažení co nejmenší vzdálenosti od "prasátka", což je malá dřevěná koule jako terč). Mládež vedle hrála baskickou pelotu; ta se hraje s koženým míčkem na zeď s nakreslenou brankou. Pálka je podobná tenisové raketě, je rýhovaná a hrají vždy dva hráči nebo dvě dvojice na stejnou zeď. A pak tu byly další atrakce, prodejní boudy a stánky s občerstvením, taneční skupiny v krojích, vedle chlapci házeli do dálky klacky a menší kameny, k tomu vyhrávala hudba, zkrátka lidová veselice jak se patří. K večeru měl vystoupit i velký taneční soubor, ale prý nesehnali dostatek tanečníků. Bylo jen rozdělení medailí a diplomů vítězům a nakonec závěrečné tancování všeho lidu až do tmy.

Celé malé francouzské souostroví se skládá ze dvou větších a několika malých ostrůvků, které leží asi 50 km od jižního pobřeží Newfoundlandu, přímo na rozhraní Atlantiku a zálivu Sv. Vavřince. Nejblíže to je 25 km k Burinově poloostrovu. Ostrovy objevili baskičtí rybáři z oblasti od francouzsko-španělských hranic. Až sem zajížděli tito velrybáři a od poloviny 17. století se zde začali trvale usidlovat. Britové tehdy drželi Kanadu a na 50 let obsadili i francouzské souostroví. Podle Pařížské smlouvy z roku 1763 pak přišla Francie hlavně o obrovské území Louisiany, která zabírala skoro polovinu dnešních USA a sahala od Velkých kanadských jezer až po Mexický záliv. Území na západ od řeky dostali Španělé a všechno na východ pak Angličané.

Protože Francouzi podporovali boj amerických států za nezávislost proti Anglii, potopili v roce 1796 u ostrovů na 80 anglických lodí. Až po 20 letech se francouzští rybáři začali vracet a brzy v okolí lovilo na 200 jejich lodí s 8000 rybáři. Vzrůstal čilý obchod, lodě potřebovaly zásoby a scházelo místo na zpracování a sušení ryb. Lovily se hlavně tresky, větší část se nasolená sušila na slunci na březích ostrovů a posílala do oblasti Karibského moře. Dalším zdrojem obživy bylo pašování. Za prohibice v USA po roce 1920 totiž směla Kanada vyrábět alkohol jen pro vývoz, a tak se staly malé ostrovy velkým střediskem podloudníků, kde měl svoji pobočku i legendární Al Capone. Měsíčně se tenkrát odesílalo do USA přes 300 000 beden alkoholu.

Po porážce Francie ve II. světové válce se správa ostrovů podřídila vládě ve Vichy a to se spojencům nelíbilo. Domnívali se, že by německé ponorky mohly dostávat rádiem od vichystů instrukce. Dne 24. 12. 1941 proto nechal generál de Gaulle vojensky ostrovy obsadit a položil tak základy "Nové Francie".

Souostroví má plochu 242 km2 a délku pobřeží 120 km. Sídlem správy je město Saint-Pierre (6000 obyvatel) na stejnojmenném ostrově (26 km2). Druhý ostrov, Miquelon, je podstatně větší (216 km2), ale bydlí na něm jen asi 600 obyvatel. Původně se tento ostrov skládal ze dvou (Miquelon a Langlade). Mezi nimi byl asi 1 km dlouhý a mělký průliv, ve kterém často uvízly v písku rybářské lodě při plavbě v mlze. Prý jich tam za ty roky leží přes 500 a vraky vytvořily základ pro postupné zanášení průlivu nánosy písku. Dnes zde je dlouhá písečná kosa porostlá keříky.

Na Miquelon jsem se vydal druhý den. Plujeme asi čtvrt hodiny a vlevo se otvírá pohled na přírodní rezervaci Grand Barachois, což je vlastně rozsáhlé jezero-záliv se slanou vodou. Úzké hrdlo přivádí vodu z moře. Už z dálky je slyšet křik velkých ptáků, černých kachen, kanadských hus, mořských vlaštovek, racků a jiných, které tu přezimují a pak vyvádějí mláďata. Je tu taky mnoho tuleňů se svými mladými. Velkým obloukem se pak blížíme městečku Miquelon, ležícím na severu ostrova.

Je to vlastně jen větší vesnice se dvěma ulicemi, ale má všechno potřebné, aby se mohla nazývat městem. U malého mola se tísní několik lodiček a hned je tu celnice, škola, malá nemocnice, banka a nesmí chybět ani policajti. Radnice pamatuje lepší časy. Podle prospektu z infocentra hledám v kostele obraz od Murilla Nanebevstoupení Panny Marie. Je přímo nad oltářem, odkud na mne hledí krásná tvář s tmavými vlasy i očima, tak jak je má většina malířových madon. Podobnou jsem vždy obdivoval v drážďanském Zwingeru.

Na Miquelonu jsem chtěl pozorovat velryby a delfíny. "To máte nejlepší, když se dáte na sever do kopečka. Dostanete se k severnímu břehu, odtud je krásně vidět celé pobřeží Newfoundlandu", říkal mi na lodi steward. "Tam je moře klidnější a málokdy sem zabloudí větší loď". Tak jsem se vydal do mírného kopce. Hned za městečkem je malé letiště, za ním už jen pastviny s vysokou trávou, kde se pasou skupiny koní. Slunce svítí, civilizace mizí a za hřebenem se mi otevřel nádherný pohled na rozeklané pobřeží se skalami až 40 m vysokými a na klidnou hladinu moře. Některá skaliska ční z vody jako osamocené monolity, vysoké jak tovární komíny. Jdu podél břehu sotva znatelnou pěšinkou a hledám nějaký záliv pro pozorování. Vršek kopce je porostlý nízkými stromy a keři.

Místo jsem našel, ale pozorování zvěře vyžaduje trpělivost. Připravil jsem se; mám zásobu jídla až do večera, dopisuji cestovní deník a plánuji trasu další cesty. Teprve po dvou hodinách se daleko od břehu několikrát objevil charakteristický obrys, ocasní ploutve velryby a pak další a ještě jeden. Čekám jestli se přiblíží, protože na fotografování to není. Ale marně. Jdu kousek po svahu a už je vidím! Tentokrát delfíny s mladými. Hrají si, řeklo by se, že skotačí jako malé děti. Ladným obloukem se vynořují nad hladinu a nehlučně zase mizí v hloubce. Do pozdního odpoledne jsem obešel kousek pobřeží a viděl ještě jednu skupinku delfínů. K večeru se vracím stejnou cestou lodí a pak do hotelu. Třetí den večer jsem odlétal na jih do Halifaxu.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení