Venezuelou mezi referendem a karnevalem

Venezuela je zemí, o které se mluví. Politicky kontroverzní směr prezidenta Hugo Cháveze na straně jedné, úžasná téměř neporušená krajina Orinocké nížiny, Gran Sabeny a Amazonské nížiny na straně druhé. Vidět to na vlastní oči, vytvořit si svůj pohled na tuto přes 900 tisíc kilometrů čtverečných velkou zemi se mně podařilo ve zvlášť zajímavém období orámovaném v čase mého příjezdu kampaní k referendu a při odjezdu končícími dozvuky tradičního karnevalu.

Spíše střípky než souvislým textem chci přiblížit osobní pohled na Venezuelu v roce 2009. Především je třeba zdůraznit, že většina průvodců, ať jsou ve španělštině, angličtině či češtině, má pravdu. Je to země rozporů sociálně ekonomických, kulturních a přírodních a současně jejich úžasnou symbiózou. Jednotícím prvkem je jazyk, který na rozdíl od evropské španělštiny sice zejména v dialektech přebírá řadu indiánských zkomolených termínů, ale je to španělština, kterou se dá domluvit. Anglicky se ve vnitrozemí prakticky nedomluvíte, ve velkých městech a turistických centrech jen s obtížemi. Pro nás bylo nejdůležitější kombinovat slova s výraznou gestikulací a mimikou, to fungovalo prakticky všude.

Problémem byly ceny. Zejména ve vnitrozemí se občas objevují ještě ceny ve starých bolivarech. Proto je nutné si ujasnit placení předem u zboží, jehož ceny jsme dosud nikde předtím neviděli. Mince se téměř nepoužívají a pro nás měly spíše sběratelskou hodnotu (například 1 bolivar a 1000 bolivarů je totožná mince, obdobně je třeba dávat pozor i u malých mincí, centimů a nevěřit počtu nul za číslem).

Když jsme u bolivarů, pak Bolivar je s námi všude. Hrdina boje za nezávislost a vítěz z roku 1828 nad Španěly - Simon Bolivar má ve všech městech i vesnicích zpravidla sochu na nejvýznamnějším náměstí, které nese jeho jméno. I země má ve svém oficiálním názvu jeho jméno - República Bolivariana de Venezuela. K odkazu Simona Bolivara se hlásí i současný prezident Hugo Chávez. Na rozdíl od českého tisku, který téměř každý jeho krok kritizuje, venezuelský naopak vše až nekriticky chválí. Lidé milují jeho tiskové besedy, při kterých prezident rozšafně rozpráví s novináři, telefonuje s občany, otcovsky vysvětluje lidem co je špatné a co dobré. Odehrává svoje herecké etudy skutečně bravurně, je cítit, že s oblibou kopíruje svůj velký vzor Fidela Castra. Snad po telenovelách je to druhý nejoblíbenější televizní pořad. Přesto jeho popularita mírně klesá. V době našeho příjezdu do Venezuely vrcholila kampaň k lidovému hlasování na změnu ústavy. Cílem byla možnost neomezené volby hlavy státu vzhledem k počtu funkčních období. Ve městech, na letištích a tabulích u hlavních silnic na nás hleděl Hugo Chávez a vyzýval k hlasování pro změnu ústavy, ve vesničkách alespoň na zdech bylo barvou namalováno velkými tiskacími písmeny CHÁVEZ SÍ, aby voliči měli při hlasování jasno. Mnohem méně bylo nápisů proti.

Chávez oslovuje zejména chudé lidi. To jsou ti, kteří mají příjem na hranici chudoby, tedy 890 bilivarů nebo jsou pod touto hranicí. Těm prezident slibuje základní školství zdarma, pracovní místa, veřejné silnice a budoucí blahobyt. Zdá se, že režim vykazuje znaky diktatury. Znárodňování zdrojů nerostných surovin a některých zpracovatelských podniků pokračuje, v tisku se objevují náznaky o možném znárodňování bank ve prospěch lidu. Střední třída ve Venezuele téměř neexistuje a ti úspěšní a pracovití se naopak děsí průběžného znárodňování, vyšších a vyšších daní z příjmů, ztráty podnikatelských jistot. Leccos nám zde připomíná Československo před rokem 1989 a není to jen slovní rétorika a socializace vlastnictví. Například směnný kurz bolivaru je asi 10 Kč za 1 bolivar. Peníze se mohou měnit jen v oficiálních směnárnách, v době našeho pobytu byl kurz 1 USD=2,14 B, ale ve skutečnosti v turistických centrech byl neuvěřitelný hlad po dolarech na černém trhu, takže běžný kurz byl 1:4, ale při nákupu zboží i 1:5. Jenom ty české bony nám chyběly k dokonalé iluzi Prahy osmdesátých let.

Ve vnitrozemí jsme naopak s dolary neuspěli, mnozí obyvatelé ani nevěděli jaké jsou směnné kurzy a k čemu by jim dolary byly. Ceny zboží byly většinou přiměřené, jen benzín je zde, v ropné velmoci, neuvěřitelně levný. Litr za 60 centimů, to je nedosažitelný sen českých řidičů. Chávez dokonce uvažoval o poskytování benzínu občanům zdarma, ale nakonec udržení významného počtu pracovních míst zvítězilo. Co se týká pracovních míst, je zde výrazná přezaměstnanost. Efektivita práce ve službách je nízká, nikdo zbytečně nespěchá, když něco nefunguje, tak se s nápravou nespěchá. Maňana, zítra je také den.

Národní park Canaima Salto Angel

Cestování

S překvapením konstatujeme, že silnice v severní části země jsou docela kvalitní, zpravidla přímočaré a v nížinných oblastech se zatáčkou až po mnoha kilometrech. Narážíme na mýtné brány, ale nikdo mýto nevybírá. Chávez mýta zrušil se zdůvodněním, že silnice patří lidu. To je při tranzitu příjemné, jenže ve vnitrozemí je kvalita silnic rapidně horší, chybí peníze na opravy, které bývaly z mýtného.

Na silnicích potkáváme množství nových automobilů, nejčastěji chevrolety, japonská a korejská auta, ale také staré historické americké koráby silnic z padesátých let. Je neuvěřitelné, že ještě drží pohromadě a dokonce jedou. Ještě poutavější je provoz leteckých služeb. Vnitrostátní letiště jsou často příjemnější než mezistátní a v hlubokém vnitrozemí se letadélky pro 8-10 osob dostanete i na letiště bez přistávací dráhy a bez jakýchkoliv služeb. Snad nejhezčí je letiště v Arecuně u Rio Caroni. Přistávací dráha je hliněná a do kopce. Nevěříme, že se dá odtud přistávat a odlétat, dokud si to nevyzkoušíme na vlastní kůži. Není zde žádná hala, žádný personál, v minimálním provozu je jediným pravidlem, že se startuje rozjezdem do kopce a pasažéři nesmějí chodit před letadlem. Za letu si piloti s vámi povídají, svačí, otevřou si kolu, vtipkují. Také nám ukazují trosky malé cesny, která se zde vloni při přistávání převrátila s údajně českými turisty. Při letecké dopravě nás nejvíc zaskočila variabilnost spojů. Například při letu do Maturinu nás překvapil pohled na Orinoko, které mělo být vzdálené asi 150 km. Až na náš dotaz jsme se dozvěděli, že během letu dostali piloti zprávu, že by byli lépe vytíženi z Ciudad Guayana a tak nás dovezli sem. Jak budeme pokračovat dál? To přece není problém, "něco" se určitě najde. Také přesnost odletů z malých letišť nám často činila čáru přes plány. Zpoždění řádově v hodinách nebylo důvodem ani pro omluvu.

Jídlo

Mnoho lidí se při těchto cestách bojí o své zdraví. Ve Venezuele jsme měli pocit, že dodržování pravidel se hodně vyplácí. Pitná voda není ani v mnohahvězdičkových hotelích. Proto je nutné pít vodu balenou. Zato na rozdíl od jiných zemí se nemusíte bát, když vám dají do vody, limonády, rumu či koktejlu led. Ten se dováží, je vyrobený z pitné vody a rozváží se ve speciálních pytlích. Na rozdíl od afrických zemí je to zcela bezpečné. Téměř všude se dá koupit balená vody či kola. Bývá i pivo, narazili jsme i na plechovky Gambrinusu. Nejoblíbenějším nápojem je ale rum, zejména míchaný s kolou. Rum, zde zvaný ron, je kvalitní, zpravidla hnědý. Nejznámější Santa Teresa je skutečnou lahůdkou a určitou dezinfekcí trávicího traktu. Chuťově připomíná kvalitní rumy, které se dají koupit i v Česku, ale má trošku vůni po kávě. S kolou to byl jednoznačně nejoblíbenější nápoj i naší skupiny.

Jídla místní provenience jsou chutná. Od kukuřičných placek až třeba po lahodné kajmaní maso. Dokonce i kasawa chutnala jako brambory, nemluvě o kvalitním místním ovoci. Jenom piraně, které jsme si nachytali, nám vizuálně neseděly.

Nemoce a jiná nebezpečí

Tradiční obavy z malárie byly naštěstí liché. S výjimkou státu Amazonas je Venezuela relativně bezpečnou zemí, alespoň v období sucha. Podstatně nepříjemnější byly malé mušky, kterým Waraové říkali puri-puri. V deltě Orinoka jim neunikl nikdo. Jejich nenápadné bodnutí se rychle zanítilo a vznikaly puchýřky, které vydržely na kůži déle než týden.

Salto Angel, Salto Golondrina, Canaima

Cestovní ruch se ve Venezuele rozvíjí řízeně, ale zasahuje stále větší oblasti země. Kde jsou ty časy dobrodruha Jimmyho Angela, objevitele nejvyššího vodopádu na světě… Dnes za pár dolarů můžete letět malými vyhlídkovými letadly z letiště v Canaimě, které už má nevelkou betonovou přistávací dráhu, na krátký let nad stolové hory včetně Ayuan Tepuí se slavným Salto Angel, který svojí výškou 979 metrů je nejvyšším na světě. Průlet Ďáblovým kaňonem (Cañon del Diablo), pohled na úžasné stolové hory signalizující svoji nepřístupnost, pohled na meandry Rio Carrao a Rio Churun jsou úchvatnými a těžko popsatelnými zážitky. Zřejmě největším turistickým tahákem jsou ale nádherné vodopády na Rio Caroni nad Lagunou Canaima. K nim můžete dojet člunem a máteli chuť, indiánský průvodce vás zavede mezi skálu a vodní masu vodopádu Salto Golondrina. Je to úžasné, ale cítíte i tady dech komerce a globalizace. Právě v Caimě, uprostřed národního parku staví Japonci pětihvězdičkový stylový hotel. Jaké to tu bude za pět či deset let? Ochrání správci parku jeden z největších přírodních klenotů Země před globalizovaným turismem? Snad ano, přejme si to.

Delta Orinoka

Odlišné pocity máme v deltě Orinoka. Jedinými komunikacemi jsou jednotlivá ramena úžasného veletoku. Když odplouváme od civilizace, netušíme, že již po několika desítkách kilometrů nás zaplaví pocit mimořádnosti pralesa kolem řeky. Kalné Orinoko svojí spletí ramen, velmi často ani nepojmenovaných, je bludištěm uprostřed pralesa. Brzy ztrácíme orientaci a složitě hledáme správný směr. Místní indiáni Waraové nevědí, že žijí ve Venezuele a jméno Chávez jim nic neříká. Bydlí v domech na kůlech na kraji řeky, beze stěn, ale dospělí jsou většinou již oděni do jakéhosi minimálního oblečení. Tady ještě nejsou zástupy turistů, naopak my cítíme, že sem nějak nepatříme. Pozorujeme obrovské hady na stromech, lovíme piraně, v noci světlem omámíme malé kajmany a chytáme je s určitými rozpaky do holých rukou a pak je pouštíme zpět.

Když vyjedeme z úzkého kanálu na lagunu, pozorujeme temnou oblohu s nádhernými hvězdami. Zde není světelný smog velkoměst. Nebeská klenba působí majestátně. Symbolem Orinoka ve dne je zelená barva. Desítky odstínů zelené lemují jednotlivá ramena řeky. Palmy, epifyty či křoviny nabízejí neuvěřitelné kombinace zelené barvy. Mělké zátočiny jsou místy zapleveleny vodními rostlinami, trsy těchto utržených rostlin plavou líně společně s námi po řece zpět k civilizaci.

Karneval

Při návratu z vnitrozemí navštěvujeme nejvýznamnější karnevalové místo ve Venezuele - stát Nueva Esparta a jeho největší ostrov Isla Margarita. V tyto dny jsou místní hotely zaplněné nejen cizinci, ale i bohatšími Venezuelany z pevniny, kteří sem přijíždějí slavit karnevalové dny. Závidíme místním lidem jejich radost z karnevalu a spontánnost projevu. Malí i velcí v karnevalových maskách, alegorické vozy a hlavně místní tance, rytmy, zpěvy. Samba, rumba, salsa. Z megafonů slyšíme opakované povzbuzování k tanci. "Merenge, merenge. Bailando!" Karnevalové šílenství jede na plné obrátky a taneční rytmy jsou dominantním prvkem veselí. I my se začínáme vlnit v bocích, smějeme se, zpíváme, tančíme. Radost ze života je nakažlivá. Karnevalové šílenství je darem kultury předků, která stále žije. Život tu jde od karnevalu do karnevalu.

Isla Margarita

Když před odletem projíždíme ostrovem, zejména národními parky Macanao a Restinga, uvědomujeme si, že většina obyvatel žije v ubohých slumech či malých chaloupkách. Turisté na Isla Margaritě znají hlavně pohodlí hotelů s řadou hvězdiček, teplé karibské moře a nádherné pláže s kokosovými palmami. Zde je budoucnost průmyslového cestovního ruchu, cestovní ruch pro domácí obyvatele je pak symbolem práce a to na venezuelské poměry i práce dobře placené. Zde se hlasovalo změnám ústavy NO.

Na lidové pláži Playa Agua, dlouhé zhruba pět kilometrů, pozorujeme siestu místních obyvatel. Vůbec nepůsobí chudě. Přijeli svými auty, která zaparkovali ve stínu kokosových palem, vybalují termotašky s nápoji a potravinami. Prakticky u žádné skupinky nechybí láhev s rumem. Lidé líně polehávají na pláži, karnevalové volno doznívá. Hubení psi pobíhají po pláži, nikoho neobtěžují a také je nikdo neodhání. Tito malí tuláci patří ke koloritu země, přežívají a neobtěžují svojí přítomností. Ve městech, vesnicích i na plážích žijí svým životem v blízkosti lidí, jsou hraví a ve smečkách společenští.

Nejšastější otázku, kterou jsem dostával od mužů i žen po návratu do Česka, byla, zda jsou Venezuelanky skutečně tak krásné jako v soutěžích Miss World nebo Miss Universe, kde se pravidelně umisťují na nejvyšších příčkách. Bohužel, moje zkušenosti byly opačné. Většina žen je spíše obézních a k vzhledovým ideálům soutěží o jakoukoliv miss mají svými tělesnými proporcemi daleko. Přesto jsou sympatické svojí družností a veselím. Ty superideální modelky byly zřejmě v době našeho pobytu na cestách nebo v Caracasu ve speciálních školách připravujících dívky na dráhu modelek, případně v některých z mnoha center plastické chirurgie. Ani na dlouhých plážích Isla Margarity ani ve vnitrozemí jsme se skutečně se zvýšenou koncentrací mimořádně krásných žen nesetkali. Začínáme se těšit domů, ale čeká nás ještě pokračování cesty do střední Ameriky a tak musíme absolvovat nepříjemnou kontrolu protidrogového oddělení na Porlamarském letišti, zaplatit vysoké letištní taxy zbývajícími bolivary a tím ušetřit desítky dolarů na další cestu.

Tisíce zážitků přeměněné na pár střípků nemůže charakterizovat zemi, o které se mluví. My na ni budeme vzpomínat jen v tom nejlepším. Možná i proto, že se proti předpovědím naše zavazadla na letišti neztratila a nebyli jsme ani jednou okradeni, jak nás varovali naši předchůdci na internetových portálech. Naše zkušenosti byly naštěstí opačné.

Bohumil Vévoda
Zeměpisné sdružení