Neslavná známá, Kapverdy

Článek, který o mém pobytu na Kapverdech vyšel v místních novinách "A Nacao", mě přivádí do zcela nečekaných situací. K rozhovoru s novinářem, ze kterého vzešly věty, kterým jsem sama nerozuměla, natož abych je vyslovila, byla připojena ještě fotka. A ač se mi stále nepodařilo býti slavnou, stala jsem se alespoň známou. Konstantin mě vzal na kafe, protože mě chtěl seznámit s číšnicí, která studuje, stejně jako já, na univerzitě Jeana Piageta. Při uvítacích kapverdských pusách na tvář se mi svěřila, že už mě zná z novin.

Týden na to jsem seděla s kamarádkou v restauraci, kde se někomu bohužel podařilo ukrást její tašku, aniž by si kdokoli čehokoli všimnul. Nejenže tam měla peníze, doklady, foťák, telefon a všechny věci podobného typu, ale měla tam také diktafon s nahrávkami všech rozhovorů potřebných pro napsání její diplomky, kterou už za dva měsíce bude obhajovat na univerzitě v Oxfordu. 

Krádež šla proto ze zoufalství oznámit na policii, doufajíce, že laxní Kapverďany bude zajímat problém nějaké bílé Evropanky, která má tady v očích všech kapsy nacpané penězi. Když se jí ptali, kdo byl v restauraci s ní a zda by někdo byl ochotný podat svědectví, nabídla mě. Tak se jí policajti jenom zeptali, jestli má na mysli tu holku z "A Nacao". Haha. 

Celá návštěva policejní stanice byla poměrně silným zážitkem. Místnost, kde jsme čekaly, vypadala jako v nějakém gangsterském doupěti. Když jsme se konečně dostaly na řadu, úředník nám řekl, že je pro něj pohodlnější mluvit kreolsky než portugalsky. Přivedly jsme proto na pomoc Konstantina, aby nám přeložil, že policie nám stejně asi nepomůže.

Naštěstí s námi toho večera, kdy Lenu okradli, seděl v restauraci také zaměstnanec Sambaly (rozjíždějící se turistický resort kousek od Praii). Ten hned zapojil do akce ochranku ze Sambaly a ještě jednoho detektiva. Tým tří lidí během čtyř dní všechny věci, až na malé výjimky, našel a vrátil Leně. Zloděj je prodal na trhu za pár babek, aby měl peníze akorát na jednu dávku drog.

Několik málo dní poté jsem šla po ulici, když jsem uslyšela své jméno. "Klára, Klára", volal někdo opodál. První, co mě napadlo bylo, že to je nějaký můj fanda, který mě zná z novin. Nakonec to byl "jen" Konstantin, který zrovna nasedal do auta. Tak jsem přisedla k němu a jeli jsme na výborné kapverdské kafe.

Klára Lakomá