Z Kantonu ke Třem soutěskám

Dnes je Čína spolu s Japonskem nejznámější oblastí Dálného východu. Filmy a jiná média nás zahrnují tisíci údaji a zvídavý občan si může na internetu najít hromadu faktů o staré i dnešní Číně. Nebylo tomu tak vždycky.

Jako malý kluk na obecné škole jsem se dostal k vyprávění benátského kupce Morco Pola v jeho knize Milión. Polo se vypravil do Číny v roce 1271 se svým otcem a strýcem a dlouhých 17 let tam pak jako císařský inspektor poznával města i venkov. A já jsem si říkal, že by nebylo marné se tam podívat. Znalosti o Číně jsem si rozšiřoval i na škole měšťanské nejen v zeměpisu, ale hlavně čtením novin, které přinášely zprávy z bojiště čínsko-japonské války. To jsem tenkrát znal zpaměti všechna ta těžce vyslovitelná jména měst, která postupně Japonci dobývali.

Nejvíce jsem se ale o Číně dověděl čtením románů Pearl S. Buckové, manželky misionáře, která strávila v Číně mnoho let a popisovala ve svých knihách život obyčejných lidí, zejména na venkově. Za knihu Dobrá země dostala v USA prestižní Pulitzerovu cenu a za celé dílo v roce 1938 i Nobelovu cenu za literaturu.

Jak jsem jen po válce sháněl po knihovnách její další příběhy! Po únoru 1948 její knížky ale zmizely, protože psala kriticky o Mao Ce-tungovi a Čou En-lajovi a spíše stranila Čankajškovi, který se s komunisty nepohodl a uprchl na Tchaj-wan, kde 1. března 1950 založil Čínskou republiku. Knížky od Buckové by si měl povinně přečíst každý, kdo se do Číny chystá.

Bylo mi jasné, že se do Číny podívám. Poprvé jsem ji měl na dohled v roce 1981, kdy jsem s cestovkou jel z Chabarovska na Vladivostok asi 1000 km podél čínských hranic. První kroky na jejím území jsem ale našlapal až v roce 1987 při návštěvě Kantonu, Honkongu a Macaa. od té doby jsem v Číně navštívil všech 21 provincií, 4 autonomní oblasti i 4 města se zvláštním statusem.

Poprvé u Velké řeky

V Kantonu jsem byl několikrát. Už při své první návštěvě v Čungkingu (Changqing) jsem se rozmýšlel, zda se pustit lodí po Velké řece (Chang Jiang, v anglických textech též Yangtze, dříve u nás Jang-c´-t´iang) přes Tři soutěsky. Chang Jiang je s 6300 km třetí nejdelší řekou světa za Amazonkou a Nilem. Pramení ve sněžných horách Qinghai pohoří Kunlun na Tibetské plošině a protéká jedenácti provinciemi, aby se vlila kousek nad Šanghajem do Východočínského moře. Její povodí má 1,8 miliónů kilometrů čtverečných a ročně zásobí moře 976 miliardami metrů krychlových vody.

Samo město Čungking je kolos se zvláštním statusem. Město leží na rozsáhlém návrší lemujícím břehy Velké řeky. K řece tehdy vedla mizerná schodiště s mnoha krámky. Dole se rozkládalo největší čínské tržiště. Došel jsem až do přístaviště. Řeka byla tenkrát plná vody z jarního tání, soutěsky by byly vysoko zaplavené a tudíž bez nebezpečných míst. I když nebyla sezóna, nějaké lodě do Wuhanu tam byly. Jenže bych ztratil 5 dní a já měl namířeno do Chengdu, kde je ZOO s největší kolonií pand na světě. A ty tenkrát u mě vyhrály.

Při poslední čínské cestě už nebylo vyhnutí. Projekt přehrady byl schválen, začala výstavba hráze, vysídlování více než 1 miliónu obyvatel z budoucí zaplavené oblasti bylo v plném proudu a já si vyšetřil několik dní aspoň na plavbu mezi soutěskami.

Vlakem k Velké řece

K Velké řece jsem se snažil dostat z Kantonu vlakem. To pro našince není jednoduché. Už sehnat jízdenku dá práci, když stojíte na velkých nádražích, obvykle monumentálních stavbách, kde je alespoň 15 okének pokladen, obrovské tabule s odjezdy, ale všechno v čínštině. Před pokladnami jsou fronty, lidé se předbíhají, vládnou ostré lokte i pěsti a obvyklá čínská zdvořilost tu neplatí. Zeptat se nemůžete; lidé neznají anglicky, a to ani u pokladen, jen se usmívají nebo něco brebentí, případně se bojí s cizincem vůbec mluvit.

Zcela náhodou jsem objevil a hned koupil jízdní řád hlavních tratí, kde byla některá města napsaná také v angličtině. Pak jsem si na lístek napsal vždy číslo vlaku, naučil se pár slov jako "ráno, večer, zítra, lůžkový, přestupní" a připsal k tomu čínskými muřími nožkami název města. Někdy to stačilo, často ale pokladní vrtěla hlavou, mávala rukama, přišly jí na pomoc i další pokladní, ale nedohodli jsme se. Zkoušel jsem pak vyhledat "děžurnou" v hale, nebo se obrátit na výpravčího.

Každé větší nádraží má několik čekáren, do kterých se podle čísla vlaku pouští cestující jen hodinu před odjezdem, jinak by lavice obsadili spáči. Jízdenky se kontrolují, někdy je v čekárně i několik set lidí a to pak před příjezdem vlaku pouští dozorce skupiny po 50 lidech, protože jinak by se snad ušlapali. Někdy nestačilo mít místenku, protože vaše místo bylo samozřejmě dávno obsazené, a tak jsem musel okupanta vyexpedovat. Jezdil jsem většinou druhou třídou, protože často ani první nebyla, nebo byla dávno vyprodaná.

I tak to bylo dražší, protože při prvních návštěvách Číny jsem musel jako cizinec platit cesty, hotely apod. zvláštními penězi (něco jako u nás byly tuzexové bony). Jedna dobrá duše mi kdysi nabídla, že předběhne frontu u okénka a koupí mi lístek. Nevěděl jsem tehdy, že po odbavení v čekárně až po východ z cílového nádraží je cestující vlastně "v moci" dráhy. Z čekárny vás dovedou k vlaku, tam zkontrolují číslo vagónu, za jízdy jsou vagóny zamknuté, při východu z nádraží jsou opět přísné kontroly a odevzdávají se jízdenky. Mně tenkrát zakázali z nádraží vyjít, něco po mně stále chtěli, pak zavolali stráž a přišla starší babka s flintou! Ta mně odvedla do strážnice. Tam se vysvětlilo, že lístek byl koupen za obyčejné peníze a musel jsem doplatit penězi zvláštními.

Vagóny jsou typu "hard-seat" nebo "hard-sleeper", tj. mají tvrdé dřevěné lavice pro 5-6 lidí a u sleeperu jsou často tři lůžka nad sebou. Tady můžete v klidu spát, protože průvodčí sebere jízdenky, dá vám číslo a pak vás v noci čtvrt hodiny před příjezdem do vaší stanice přijde vzbudit. Malý polštářek a deka povlečená cíchou se pak každé ráno pečlivě skládá pro dalšího cestujícího. První třída má "soft-seat" (měkká sedadla s koženkou).

Po rozjezdu vlaku začíná hned čilý život. Číňané jsou veselí, hluční, hned navazují styky se sousedy, děti mají volnost a čile pobíhají po uličkách. Začínají se vybalovat zásoby jídel, louskají semínka slunečnic nebo oříšky a slupky padají na zem. Odpadkové koše nejsou. Papíry a obrané kuřecí kosti se sunou pod sedadla, celou cestu hraje někdy hlučná hudba. Když píšu cestovní deník nebo čtu, tak se hned pár lidí přijde podívat a bezelstně mi koukají přes rameno. Po vagónech chodí prodavači všeho možného, takže si můžete dát i teplý oběd. V každém voze je jeden záchod uzamknutý a druhý, nášlapný, je obvykle silně znečistěný a také se před každou zastávkou zamyká. Průvodčí má na starosti 1-2 vagóny a každý vůz má svého zametače, který co hodinu s hadrem na smetáku uklízí. No pohoda! Jen jednu věc jsem nesnášel: čínští muži neznají kapesníky a z žen je mají jen některé. V době sucha to jde, ale když začnou deště, mlhy, nebo v zimě, každý chrchlá a smrká a vyplivuje všechno na zem.

Hornatou krajinu jižní Číny jsem částečně prospal a ráno vystoupil v Changsha. Mohl jsem jet dál do Yueyang až k Velké řece, ale ta tam dělá stakilometrové meandry, a tak jsem se autobusy a po mnoha peripetiích dostal do města Shashi a uviděl před sebou konečně kakaové vody Chang Jiangu.

Plavba Třemi soutěskami

Řeka tu je asi kilometr široká. Asi 120 km proti proudu se vymanila z krunýře kopců a hor a jakoby si oddychla; rozlévá se ve velké středočínské rovině, ba přímo se rozvaluje a nikam nepospíchá. Tady vznikají ty velké meandry, jezera a desítky menších ramen mezi úrodnou naplavenou půdou - hustě osídlenou. Tady dříve při záplavách umíraly statisíce lidí. Most na druhou stranu, kde leží město, tu není, a tak čekáme v několika řadách na trajekt. Při nižším stavu vody je sjezd na pramici i výjezd na břeh velmi prudký. V přístavu jsou desítky lodí všech velikostí, všude se něco nakládá, převáží, prodává, celá Čína někam cestuje a Velká řeka je nejlevnější spojnicí od moře do hornatého Sečuanu (tato provincie má přes 110 miliónů obyvatel) a ještě dál. A mě to žene blíž a rychleji k soutěskám, a tak nasedám na mikrobus a jedu do města Yichang, protože to je východisko turistických lodí. Za několik hodin jsem na místě. Město a autobusové nádraží je na návrší, do přístavu je to kus cesty. Nechal jsem si na kus papíru napsat velkým písmem tři čínská slova: přístav, loď a Sanxia, což jsou Tři soutěsky, takže jsem se dostal snadněji do kanceláře, kde se prodávají lístky.

Vybírám nejbližší loď společnosti "The East Is Red". (Připomněla mi, jak jsem byl sám před lety bezděčným propagátorem tohoto hesla. Manželka mi totiž kdysi koupila krásnou košili s čínskými znaky. Při návštěvě Číny se na mě pak někteří lidé usmívali a ukazovali pěst se vztyčeným palcem. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že na košili jsem měl čínskými znaky napsáno že, "Východ je rudý".)

Lodi této společnosti mají oficiálně pět tříd, ale ve skutečnosti jenom čtyři, protože první třídu Číňané neuznávají. Ve druhé třídě bylo 8 kabin, každá se dvěma lůžky a stolkem, lístek stál 280 juanů, což bylo 40 USD. Vzal jsem si třetí třídu, která má v kabině 6 lůžek a je za 105 juanů. Je tu čisto, máme TV a malé umyvadlo a budeme jen tři. Čtvrté třídy jsou dole v podpalubí, bez oken, pro domácí cestující a se třemi lůžky nad sebou v několika velkých sálech. Pátá třída je pro ty, co si ustelou na palubě či v některých odlehlých koutech. Záchody jsou společné pro všechny třídy a je tu i malá restaurace a krámek. Loď pojme maximálně 666 cestujících.

Venku vládne chaos. Kotví tu na malém prostoru přes 20 osobních lodí různé velikosti, takže jsou svázány vždy po čtyřech vedle sebe a přes prkna se člověk dostane na tu správnou loď. Mezi tím chodí prodavači jídla a ovoce, a tak si kupuji zásoby, protože jsem viděl naši nevábnou lodní restauraci. Asi za hodinu se dáváme za velkého troubení do pohybu. Začíná plavba do míst, která zanedlouho neodvratně zmizí pod vodami největší přehrady na světě…

Plujeme proti proudu, řeka se ponenáhlu zužuje, město pokračuje po naší pravé straně. Asi po 8 kilometrech je přehrada Gezhouba, postavená již v roce 1989 s instalovaným výkonem 2715 MW. Sloužila jako zkušební projekt pro velkou přehradu, která vlastně stojí v jejím záplavovém území. Má velká zdymadla a do jedné komory se vejde až 20 středních lodí. Jsou zvednuty o 18 metrů. Všichni jsme na palubě, fotíme nebo jen pozorujeme zvedání, které trvá půl hodiny. Za hrází je vody dost a loď se blíží k prvním kopcům. Nejsou vysoké, jen něco přes 300 metrů přímo u řeky, ale dále od ní stoupají. Asi po 40 kilometrech jsme se přiblížili ke staveništi přehrady Tři soutěsky (Three Gorges). Stavba základů hráze byla již v plném proudu. Staveniště jsme obepluli umělým kanálem.

První soutěska se jmenuje Xiling a ze všech tří je nejdelší, má 76 km a je také nejdivočejší. Řeka se prudce zúžila a někde má jen asi 50 m. Je tu mnoho skalisek, vyčnívajících nad hladinu a také mnoho vírů. V řece jsou obrovské balvany a v zákrutech pak nánosy písku a štěrku. Břežní srázy jsou skoro kolmé, po jejich úbočí jsou vytesány stezky s pomocnými lany. Tady dřív šlapali kuliové s dlouhými provazy a pomáhali táhnout lodě přes ty víry a obtížné úseky proti proudu. Větší loď vyžadovala kdysi až 400 těchto "burlaků".

Všichni cestující jsou na palubě a aparáty cvakají. Mám štěstí, že jsem si vybral ranní loď, která všechny tři soutěsky zvládne za denního světla. V bočních údolích se občas objevují vesnice a městečka. Naše loď u většiny jejich jednoduchých přístavišť zastavuje. Vlevo se ve skalách objevil chrám Huangling. Řeka má stále svých 80-100 metrů šířky a po několika hodinách vyplouváme do širšího údolí o délce asi 100 km. Kolmé stěny se změnily v nižší kopečky, všude obdělávané, s políčky a sady a mnoha vesnicemi. Zprava se sem prokousala menší řeka a vlevo u městečka Badong se objevuje i směrovka silnice do Čungkingu.

Po menším obědě jsme vpluli do druhé soutěsky Wushan nebo Wu, dlouhé 45 km. Začíná u ústí malé řeky Daning a končí u Guandzhou. Tady jsou okolní skály již podstatně vyšší (až kolem 900 metrů) a slunce je vidět jen, když svítí přímo nad hlavou. Skalní hřebeny území dělí: na jihu je provincie Hubei a my jedeme do provincie Sečuan. Název Wushan (hora Čarodějnice), vznikl prý proto, že tam sídlili zlí démoni. Vršky kopců jsou vytvarovány někde do podob zvířat či lidské tváře. Můj soused v kajutě mi lámanou angličtinou vysvětluje jejich podobu s odkazem na čínské dějiny či pohádky. Plavba je krásná, klidná a oddechová.

Pak je opět asi 10-ti kilometrový mezistupeň širšího údolí a po něm poslední soutěska Qutang, dlouhá jen 8 kilometrů, ale s velmi úzkým řečištěm, takže tu vodní masy přímo pádí. Míjíme město Baidisheng a u něho třetí soutěska končí. Celková délka plavby od začátku první až ke konci třetí soutěsky byla 192 km. Vzdutí přehradního jezera je však ještě více než dvakrát delší.

A pak jsme večer dopluli do Wanxianu, velkého průmyslového města a křižovatky cest. Od hlučného přístaviště jsem se po širokém a vysokém schodišti dostal na svah do města a pokračoval autobusy i vlaky dál na Ankang, Xian, Lančou a celým Vnitřním Mongolskem do Pekingu. A domů. Dost bylo mé páté Číny.

Přehrada Tři soutěsky

O plánu velké přehrady, pod jejímiž zadrženými vodami zmizelo řečiště hlubokých a divokých kaňonů, jimiž jsem měl možnost proplout, mluvil už zakladatel novodobé Číny prezident Sunjatsen v roce 1918. Když Teng Siao-pching zahájil v roce 1978 ekonomické reformy, začalo se o stavbě uvažovat vážněji. V roce 1992 byl schválen projekt, o dva roky později příprava stavby a 14.12.1994 stavba začala. Byl vytvořen umělý poloostrov pro stavbu hráze a řeka svedena bočním odtokem. V květnu 2006 byla přehrada slavnostně dokončena.

Délka přehradní hráze dosahuje 2309 metrů, výška koruny hráze je 185 metrů. Jezero zadržuje 39,3 miliard metrů krychlových vody. Pro lodní dopravu jsou vybudována pětistupňová zdymadla, pro každý směr samostatně. Každá ze zdymadlových komor má rozměry 280x34 metrů. Vrata komor jsou vysoká 37 metrů. Hydroelektrárna je složena z 32 hnacích jednotek (turbín a generátorů) po 700 MW. Celkový instalovaný výkon představuje 22 500 MW. Podle plánu bude dosažen v roce 2009, kdy zde vyrobená elektrická energie má pokrýt devítinu celkové spotřeby Číny.

Vedle energetické funkce je úkolem vodního díla Tři soutěsky odstranit záplavy na dolním toku Velké řeky a zlepšovat podmínky plavby pro větší lodě. Chang Jiang tu sice ohraničují až 15 metrů vysoké hráze, nejsou však příliš spolehlivé. Udává se, že v minulém století při větších povodních zahynul na dolním toku řeky skoro milión lidí. Jen v roce 1931 jich bylo 145 000, v roce 1935 na 142 000. Při povodních roku 1998 sice už "jen" 1 526, ale záplavy zasáhly 239 000 ha a boj s nimi trval 3 měsíce. Výsledek: zničená města a pole, komáři, infekční nemoci. První efekt vodního díla se projevil při další velké povodni v září 2004. Při vteřinovém průtoku 60 500 metrů krychlových zachytila tehdy ještě nedokončená přehrada během krátké doby 500 miliónů metrů kubických vody.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení