Studentkou na ostrovech Kapverdy

Kapverdy najdete v Atlantiku, západně od afrického Senegalu. Konečně jsem se po prvním týdnu stráveném na Kapverdech rozhodla podělit se s Vámi o mé první dojmy a zážitky. Dostala jsem stipendium na studium na místní škole a tak jsem se najednou ocitla na exoticky znějících ostrovech. Na úvod by asi bylo vhodné začít příletem, ubytováním apod., aby se zde mohli dočíst informace také další potenciální zájemci o získání stipendia na studium tady na Kapverdech, resp. ostrově - Santiagu.

Tak tedy, přiletěla jsem v noci ze soboty na neděli ve dvě ráno. Na letišti mě čekal univerzitní řidič, který mě odvezl rovnou na univerzitu. Hned vedle ní jsou totiž malé domečky, které slouží jako ubytování pro zaměstnance univerzity. Předem bylo domluveno, že můžu bydlet u jedné zaměstnankyně, která měla do té doby volný, nevyužitý pokoj. Tak se taky stalo. Po představení jsem šla záhy do postele. Co jiného by se ve dvě ráno taky dalo čekat? Nicméně se mi za těch pár hodin spánku podařilo několikrát probudit zimou. Tady v tropech. Když po celém dni tepla zapadne slunce, tenká přikrývka nestačí. Naštěstí byla noc rychle za mnou a vstala jsem z postele do krásného slunného dne.

Ostrov Santiago, Praia

Největší šok, kterého se mi dostalo hned v neděli ráno: nerozumím portugalsky!! Portugalština z učebnice je něco úplně jiného oproti tomu, když na Vás někdo rychle spustí. Než stihnete porozumět alespoň několika málo záchytným slovům, které by snad pomohly k pochopení toho, co chtěl mluvčí říci, už dávno mluví o něčem jiném a Vy se snažíte skočit mu do řeči a poprosit ho: "Fale mais devagar, faz favor." Ale co naplat. Není se čemu divit, když jsem portugalštinu předtím v životě neslyšela v jiné podobě než z nahrávky k české učebnici portugalštiny. Snad se moje portugalština a porozumění jazyku brzy zlepší. (S týdenním odstupem naštěstí můžu poznamenat, že už se tak děje.)

Lilly a Giovanni

V neděli jsem tedy zjistila, že moje spolubydlící se jmenuje Rosali (všichni jí však říkají Lily) a spolu s ní sdílí naše bydlení ještě její 3měsíční syn Giovanni. Je ke mě moc milá a celkově, co se týče bydlení, nemůžu si stěžovat! Snad jediná informace, která trochu vybočuje z normálu oproti tomu, na co je člověk zvyklý v České republice je to, že nám teče pouze studená voda. Ale na to se dá poměrně rychle zvyknout. Ostatně ledové potoky, řeky a flordy jsem při předchozím cestování už vícekrát zažila na vlastní kůži, takže mě toto zjištění ani moc nevytočilo z míry. Naopak se můžu radovat z toho, že nespím každou noc ve stanu, ale na pohodlné posteli.

Hned dopoledne jsem si dala židli ven před dům, že se budu učit na čerstvém vzduchu a po zimě v ČR si užiji sluneční paprsky. Po chvíli mě Lily zahnala zpátky dovnitř s tím, že slunce je nebezpečné. Takže jsem se učila celý den zavřená uvnitř za zataženými závěsy. Kapverďané si tady takto chrání své domy před spalujícím sluncem, které zde září celý rok. I proto ho nevyhledávají s takovým nadšením jako my - Středoevropané. V podvečer jsem si obula boty a řekla Lily, že se jdu porozhlídnou po okolí. To moc nepochopila a jen se mě zeptala, jestli se chci jít podívat na univerzitu (asi 50 m od našeho domu). Odpověděla jsem, že na univerzitu se samozřejmě podívám taky, ale že se ráda projdu i kousek dál a při té příležitosti se podívám za brány univerzitního areálu. Tak to mi bylo zatrhnuto s tím, že sama nikam chodit nemůžu, protože je to nebezpečné. Buď bych se ztratila, nebo by mě okradli, nebo snad pohřbili rovnou zaživa:) A Lily se mnou jít nemůže, protože venku fouká vítr, což by vadilo Givannimu. Nakonec jsem vzala zavděk aspoň pětiminutovým okruhem kolem plotu univerzitního areálu a vrátila se zpátky domů.

Než jsem si v neděli večer zalezla do postele, řádně jsem se na noční "mrznutí" připravila a kromě trička a mikiny jsem se navlékla do podvlíkaček (které jsem si dovezla pod kraťasy, kdyby mi byla zima, až se budu za pár měsíců plazit na skoro třítisícovou sopku na sousedním ostrově Fogu), jak by vhodně poznamenal můj kamarád z nejlepších - do tlumičů vášní. Potom už jsem spokojeně usnula, abych se dobře vyspaná probudila do dalšího dne, zalitého od brzkého rána hřejícími slunečními paprsky.

Pondělí 23. 2. - první školní den. Nejen pro mě, ale po delší době pro všechny studenty, jelikož právě dneska začal letní semestr. Ráno mě vzala Lily do školy, aby mi ji ukázala zevnitř, představila všem možným zaměstnancům a profesorům univerzity a hlavně taky ukázala, v jaké místnosti se mám hlásit v 10:30 ráno na informační setkání s mými budoucími vyučujícími. To proběhlo jako jedna z nočních můr, kdy se uprostřed noci probudíte zcela zpocení a chvíli trvá, než si uvědomíte, že se jednalo jen o zlý sen. V mém případě však šlo o realitu. Zatímco profesoři si chápavě vyměňovali věty o tom, jaká je letos zima a byli oblečeni v kalhoty, triko/košili a nejlépe ještě nějaký teplejší svršek, já jsem se v tričku a šatech potila jako v sauně. K teplému počasí se přidala ještě asi nervozita rovnající se návštěvě u lékaře a má jinak častá jistota v tom, co dělám a proč jsem na určitém místě, byla tatam.

Všichni profesoři se mi představili, řekli, co vyučují a jak by mi mohli být nápomocni. Díky tomu se mi ulevilo. Pak však začali mluvit jeden přes druhého, chvílemi jsem zaslechla i tři různé hlasy dohromady a zcela jsem ztratila ponětí, o čem je řeč. A v tom momentě všech 10 očí upřelo zrak na mě a profesoři se rozhodli vyslechnout také můj názor. Tak jsem otevřela pusu, ale namísto slov, které z ní měly vyjít, jsem jen zalapala po vzduchu jako ryba na suchu a pusu zase zavřela. Sice jsem nakonec něco málo vykoktala, ale moc přesvědčivě to neznělo. Ale plán je vymyšlen. První dva týdny budu navštěvovat spolu s ostatními studenty jen hodiny portugalštiny od Mestre Maria Lurdes a potom snad budu mít individuální výuku s Doutorem Brito Semedo a Doutorem Georges Fortes. Tyto hodiny by mi měly pomoci, kromě jiného, získat informace a užitečné podněty k napsání diplomové práce. Portugalštinu budu mít každé úterý a středu od 8:30 do 12:30. Zítra (úterý) a ve středu jsou prázdniny (což mi přijde  mírně komické, když teprve dneska začala škola), takže první týden mi nezbude nic než samostudium a další týden začnu docházet na výuku do školy.

V pondělí odpoledne jsem si tedy vyzvedla okopírovanou celou cvičebnici portugalštiny a začala se činit. (Předevčírem večer jsem zdárně dopsala poslední cvičení a včera začala s další učebnicí, kterou mi už v pátek po Lily ze školy poslali). Taky se odpoledne stavil Konstantin (německý profesor architektury), kterému jsem byla dříve představena ve škole. Nabídnul mi, že kdybych cokoli potřebovala, stačí se ozvat. Potom jsme si chvíli povídali a nakonec jsem využila jeho ochoty a poprosila ho, zda by mě další den nevzal do města, kde bych si potřebovala směnit eura za escuda. Ani ve škole mi totiž nedovolili, abych se vydala do centra samotná (pro nezasvěcené - univerzita je situována na kopci nad městem). Domluveno! V úterý se díky Konstantina dostanu za brány univerzity!

Úterý 24. 2. - Dopoledne se stavil Konstantin, nasadil mě do auta a jelo se do města!! První jsme se stavili na kafe, kde jsem se dozvěděla něco více z Konstantinova životního příběhu. Narodil se v Německu, ale vyrostl částečně v Portugalsku, částečně v Brazílii. Vystudoval kreslení, které dnes vyučuje studenty architektury a ve volném čase skládá hudbu. Písničky z alba, na kterém momentálně pracuje, jsou převážně o Isabel, jeho bývalé snoubence, jejichž vztah se před nedávnem rozpadl.

Z kavárny jsme šli rovnou do banky, abychom nezapomněli na to hlavní, proč jsme do města jeli. Vyměnila jsem si peníze a po povinnostech konečně mohla začít zábava. Vydali jsem se do ulic Prai, abych poznala město. Má více částí, které jsou od sebe vzdálenější, takže jsme mezi jednotlivými oblastmi přejížděli autem.

Moje první dojmy z Prai jsou strhující. Snad se ani nedá popsat slovy, jak jsem z města nadšená. Je to přesně to, co jsem očekávala. Ale je jiné, když si to člověk vykresluje v myšlenkách, a když potom stojí přímo tváří v tvář realitě. Na rozdíl od univerzitního kampusu, kde se životy lidí odehrávají za zataženými závěsy, ve městě se žije zjednodušeně řečeno na ulicích. Tu sedí černoška v pestrobarevných šatech, nabízející šťavnatě vypadající tropické ovoce, vedle ní sedí černoch nabízející všemožné hadry, které těžko říct, kde posbíral, kolem nich projde stařenka nesoucí na hlavě nákup nebo cokoli jiného, do toho se rozkřičí dítě, držící na matčiných zádech jen díky kusu šátku, který má uvázaný kolem těla. Prostě Afrika. Alespoň tak jsem si ji vždycky představovala. A nehodno opomenout, že do toho všeho se ulicemi ladným krokem pohybují  překrásné černošky, či mulatky, které svou prostou elegancí vnášejí do rušných ulic tolik krásy, že by nejedny mužské oči skoro vypadly z důlku. Musím se přiznat, že i já se za těmi krasavicemi otáčím!:)

Další, čeho si člověk všimne je bezesporu architektura. Většina domů je stále nedostavěných, ač jistě už několik let obývaných. Údajně se z takovýchto polorozestavěných domů platí menší daně, což je taky jeden z důvodů, proč takto budou vypadat ještě několik dalších let. Pokud dříve nespadnou, než je někdo dostaví. Ale ne všechny domy v Prai jsou na první pohled od nemajetných obyvatel. Jsou tady také přímo paláce, troufám si napsat. Smutný fakt je ten, že stejně jako v České republice, kde lidé svůj majetek začali ukazovat na denní světlo v podobě domů ve stylu podnikatelského baroka, i tady jsou domy často směsicí všech možných architektonických stylů smíchaných dohromady, což ve výsledku nevytváří zrovna pěkný obrázek. Ale záleží samozřejmě na vkusu jednotlivce.

Po prohlídce toho nejdůležitějšího jsme se rozhodli, zajít si na oběd. Byli jsme domluveni ještě s Davidem - kamarádem Konstantina. Přistoupil k nám do auta ještě s dvěma igelitovými pytli s odpadky s tím, že musíme najít kontejner/popelnici. Tak jsem se seznámila s další realitou, která funguje v Evropě poněkud jinak. Jezdili jsme po městě z jednoho místa na druhé asi půl hodiny, než jsme vítězoslavně našli kontejner! Až pak se mohlo jít na oběd....

Později odpoledne jsem se vrátila zpátky domů a večer jsem seděla s Lily a vyprávěly jsme si o všem možném, resp. o věcech, na které stačily i moje jazykové znalosti. Asi nejzajímavější zjištění pro mě bylo, že Lily neumí plavat. A to vyrostla na ostrově! Stejně tak neumí jezdit na kole. To si nikdo, zvláště v Hradci - městě, kde na kole jezdí všichni, snad nedokáže představit. Lily vychovávali prarodiče, zatímco její maminka pracovala v Portugalsku a prarodiče byli toho názoru, že ježdění na kole a plavání je jen pro kluky. Později už ji nenapadlo, že by se o tyto sporty zajímala. Skutečnost, že dívky neumí plavat je prý na Kapverdech zcela přirozená. Jedna mulatka, když jsem se s ní o tom taky bavila, se na mě usmála a řekla: "Nepotřebuji umět plavat, nejsem přece ryba."

Středa 25. 2. - Skoro celý den jsem se učila, s výjimkou stavení se na čaj u Konstantina. Podařilo se mi ho přesvědčit, ať se jde se mnou večer projít. Samotnou mě totiž nikam nepustí a přece jenom sedět celý den doma na zadku, je děsně únavné. Řekla jsem Lily, že se jdeme s Konstantinem projít. Když se mě ptala kam, odpověděla jsem, že ještě nevím. Klidně jenom někam nahoru na kopec, užít si výhled na město. Snažila jsem se jí potom vysvětlit, že lidé v Evropě chodí na procházky jenom pro zábavu. Aby se hýbali a byli venku. Těžko říct, jestli mě pochopila. Dost možná si myslela, že jsem se z toho horka zbláznila. V Africe zřejmě není běžné, procházet se bez konkrétního cíle. Spíše se chodí pro vodu, nebo za nějakým potřebným účelem. Tak jako tak, vyrazili jsme.

Nejdřív autem do Palmareja (část města) a dále pěkně po svých. Museli jsme přibrzdit u jednoho domu, kde byla slezina spousty lidí. Brzy jsme pochopili proč. Kromě všudypřítomných stojících jeden ležel. A to s rozbitou hlavou v kaluži krve. Později jsme se dozvěděli, že maloval omítku na domu, spadl a už ani nebylo třeba volat záchranku. Bohužel tady nefunguje zrovna efektivně něco v podobě lešení či jištění se navázáním na lano, takže tento mladík jedním nechtěným pohybem přišel o život. Byl to pro mě vcelku šok. A další přišel.

Konstantin mě vzal ke kopci, ve kterém byla vyhloubena spousta zdálky nepatrných otvorů. Zblízka se však očividně jednalo o "novodobé" jeskyně. K čemu slouží? Samozřejmě k bydlení. Žijí zde ti nejchudší obyvatelé ostrova. Chvíli jsem si myslela, že si ze mě Konstantin dělá legraci, než jsem mu uvěřila. Večer jsem to znovu probírala s Lily a ta mi potvrdila, že si Konstantin nevymýšlel. A vyvedla mě z mé myšlenky, že by v jeskyních žili jen uprchlíci. Ti se prý na ostrovy jen tak nedostanou. Jedná se tedy o občany Praii, kteří jsou chudí natolik, že si jiné bydlení nemůžou dovolit. Další šoky už jsem toho večera naštěstí nezažila. Naopak se mi tajil dech, když jsem pozorovala západ slunce a přitom jsem poprvé spatřila sousední ostrov Fogo s jeho majestátní, stejnojmennou sopkou, která je zároveň nejvyšší horou Kapverdského souostroví.

Čtvrtek 26. 2. - Pátek 27. 2. - Ve čtvrtek se nic extra nedělo. Jen jsem se učila a v podvečer se šla projít s Konstantinem, což se snad stane naším skoro každodenním zvykem. Páteční den jsem opět věnovala studiu, navštívila pana rektora a na večer jsem byla pozvána, ať se připojím na večeři do restaurace na pláži, kterou organizovali univerzitní profesoři. Pozvání jsem s úctou a nadšením přijala a díky tomu poznala další profesory z univerzity. A zároveň se procvičila jak v poslechu portugalštiny, tak v mluvení. Dokonce došlo i na milé žertování a dělání si legrace z mého jména. Nejenom, že jsem branca (bílá), ale zároveň jsem také Clara. Byl to opravdu moc příjemně strávený večer.

Sobota 28. 2. - Neděle 1. 3. - Ani víkend se neobešel bez učení. Naštěstí po práci přichází zábava, takže jsme se oba dva večery šli s Konstantinem projít. A protože ostrov není velký a lidé mají oči, už se všude šušká, že si Konstantin našel novou slečnu. Tak jen doufám, že to nějak neuškodí jeho kariéře a pověsti. Toto je nevýhoda žití na malém prostoru. Lidé něco vidí, následně si začnou vymýšlet příběh a končí to stejně jako u hry "tichá pošta" - to co vyjde napovrch, je holý nesmysl. Je mi to líto, protože kdyby tady nebyl Konstantin, jsem celé dny jenom zavřená na kampusu, protože zatím stále mají všichni strach pustit mě ven samotnou a zdá se, že tento názor během mého studia tady jen tak nezmění. Po procházce jsme se stavili na kafe a já jsem se rozhodla, že si nedám vodu, ale taky zkusím kafe, které normálně nepiji. Kapverdské kafe (pěstuje se stejně jako tropické ovoce na úrodném ostrově Fogo) je totiž údajně jedno z nejlepších na světě. Asi nejsem ta pravá osoba, která by měla hodnotit kvalitu kávy. Každopádně můžu s jistotou napsat, že mi kafe moc chutnalo a asi se tady za mě stane kávový "pijan".

Pondělí 2. 3. - V noci přiletěli z Evropy tři polští studenti architektury spolu s jejich profesorem. Na univerzitě se totiž koná týden architektury, doprovázený různými konferencemi. Pan rektor chtěl, abych se jich jako divák taky zúčastnila, což i bez pobízení moc ráda udělám. Přes den jsem pokračovala ve studiu portugalštiny a večer jsem šla s Konstantinem do hudebního studia, kde potřeboval nahrát poslední píseň z jeho alba. Byl to pro mě veliký zážitek, protože jsem něco takového viděla vždycky maximálně v televizi a ne na vlastní oči. Dostala jsem funkci fotografa a starala se o to, aby k albu byly i nějaké fotky z produkce. Zároveň jsem měla tu čest poznat jednoho z nejlepších kapverdských hudebníků, který byl tomu všemu přítomen. Slíbil mi, že se můžu kdykoli ozvat a udělat s ním rozhovor. Po nahrávání jsem se ještě šla seznámit s polskou návštěvou. Vedoucí výpravy je nejen profesor, ale také námořník. Probírala jsem s ním tedy možnosti mého plánu - návratu do Evropy nějakou lodí. Slíbil mi, že zjistí u jednoho polského kapitána, jak velká je šance na splnění mého dětského snu a pokusí se mě popřípadě umístit na nějakou věrohodnou loď. Z mé strany momentálně nemůžu udělat víc, než doufat, že můj bláznivý námořnický plán vyjde.

Úterý 3. 3. (dnes) - Začala škola! Od 8:30 do 12:30 jsem měla portugalštinu. První dvě hodiny teorii, potom praktika. Naštěstí jsem nebyla za úplného tupce a zapojila se mezi studenty. Je nás ve třídě padesát a bílou pleť má pouze vyučující - paní profesorka Maria de Lurdes Silva (Portugalka). A já. Po škole jsem se konečně dokopala k tomu, abych napsala, co jste si právě přečetli.

To je snad víceméně vše z mých prozatímních kapverdských zážitků. Přeji Vám všem, ať se máte krásně!

Klára Lakomá